Stručná, ale výstižná zhodnocení filmů letošního Febiofestu.
Vítězem 24. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofest je islandsko-dánské drama Kamenné srdce režiséra Gudmundura Arnara Gudmundssona. Festival pozval téměř 50 zahraničních hostů, čtyři z nich převzali Kristiána za přínos světové kinematografii. Mezi nimi legendární český herec Jan Tříska, americký režisér Abel Ferrara a britský kameraman Peter Suschitzky a režisér Emir Kusturica. Od 3. do 28. dubna se festival přesouvá do regionů. Níže vám přinášíme recenze na vybrané filmy napříč sekcemi a žánry.
Přes kosti mrtvých
V době žánrové i tematické hybridity mainstreamových i uměleckých filmů by nemusela překvapit nálepka, kterou pro svůj nový film režisérka Agnieszka Holland vymyslela – feministicko-anarchistický ekologický thriller s příměsí pohádky. Přes kosti mrtvých, adaptace románu polské spisovatelky Olgy Takarczukové, i tak dokáže často rozbíjet představy o tom, co za druh filmu vlastně sledujeme. Leč nejsou to překvapení žádaná a ozvláštňující, ale spíše matoucí a s cílem, aby snímek nikdy neupadl do nějakého známého stereotypu. Spojnicí přes všechny linie je důchodkyně Janina Dušejková, která žije v malé osadě na polsko-české hranici. Je zhnusena lovci střílejícími zvěř a benevolencí okolí k jejich počínání. Když jednou nenajde své dva psy, tuší, že na vině je spolek místních lovců. Několika kapitolami z různých ročních období se poté seznamuje s mnoha excentrickými postavami, pravidelně vzdoruje myslivecké „mafii“ a hlavně se zaplete do vyšetřování několika záhadných vražd.
Časem začne být zřejmé, že máme co do činění s nespolehlivým vyprávěním zpochybňujícím mnoho viděného i tón snímku. Ten je cynický, ironický a někdy vyloženě absurdní, čímž režisérka zřejmě vyjadřuje náklonnost k tvorbě bratří Coenů. Povedená komediální epizoda (v tomto filmu samozřejmě i s trochou vážnosti) nastává s příchodem postavy entomologa Miroslava Krobota, který poslouchá Plastic People a pro hrdinku je malým štěstím. Ačkoliv má na českém plakátě dominantní postavení, je mu věnováno zhruba 20 minut stopáže. Nejsilnější figurou stejně zůstává protagonistka Dušejková, kterou herečka Agnieszka Mandatová obdařila všemi škálami lidského výrazu, od laskavosti po agresivitu, jak to vyprávění zrovna vyžaduje. Bohužel v roztěkaném bludišti přes kosti mnoha motivů.
Katův učeň
Ocitáme se v singapurské věznici s nejvyšší ostrahou. V zemi, kde platí trest smrti, se lidé věší například i za to, že dělali drogové překupníky. Mladík Aiman, který dříve pracoval v armádě, do věznice nastupuje jako dozorce. Zanedlouho se stane asistentem postaršího Razima, který vězně popravuje. Vše nasvědčuje tomu, že nepůjde o veselý příběh a snímek Katův učeň to naplňuje do puntíku. Skvěle využívá depresivní až hororové atmosféry věznice a vypráví příběh muže, který za žádnou cenu nechce jít ve šlépějích svého otce. Postavy tohoto filmu sice nežijí v bídě, trápí je ale rodinná a osobní traumata. Aiman v podstatě jen pracuje, v osobním volnu cvičí a to je celá náplň jeho života. Bydlí v jednom bytě se sestrou, která ze všeho nejvíc touží uniknout z neradostného života a prostředí, které jí navždy bude připomínat stíny minulosti. Razim, který popravuje vězně již třicet let, si zase své frustrace vybíjí rychlou jízdou v autě.
Snímek se rozvíjí pozvolna. V jeho středu potom stojí vztah dvou mužů, dozorce a jeho mentora. Zároveň tu nic není černobílé. Můžeme je odsuzovat za práci, kterou dělají, vrchní kat ale argumentuje tím, že se snaží být humánní v maximální možné míře. S vězni před popravou vede rozhovory a snaží se, aby trpěli co nejméně. Zdánlivě poklidnou rutinu nevšední práce pak naruší konflikt, který vyvěrá z minulosti. Závěr filmu je pak plný na první pohled divokých zvratů, které ale v konečném důsledku nepůsobí zase tolik nerealisticky. A finální rozřešení už nechávají tvůrci na divákově fantazii.
Čest mezi zloději
Jak se žije lidem na okraji společnosti? Co všechno musí podstoupit pro to, aby si zachovali střechu nad hlavou? Tyto otázky a mnoho dalších si klade švédský snímek Čest mezi zloději. Seznamujeme se v něm s Minou, která je závislá na drogách a zároveň je sama drogovou překupnicí. Jak se k netradičnímu způsobu obživy dostala, se ve filmu nedozvíme. Snímek nás vrhá rovnou do nezáviděníhodné situace, v níž se Mina nachází. Hrozí jí, že přijde o bydlení. Peníze na nájem, který dluží již dva měsíce, se pokouší narychlo sehnat tak, že prodá „pár gramů“ svým stálým zákazníkům. V zoufalosti se nakonec uchýlí k tomu, že okrade jiného překupníka.
Ve filmu se zápletka neustále komplikuje. Když má Mina pocit, že vyvázla a bude mít chvíli klidu, podraz, který udělala, ji nakonec dožene. Obhroublá feťačka je přesto postavou, která divákovi zůstane po celou dobu snímku sympatická. V zoufalých situacích sice páchá zoufalé činy, opravdovým přátelům ale dokáže v pravou chvíli podat pomocnou ruku. Čest mezi zloději je dílem výjimečným v tom, že využívá poměrně jednoduché mechanismy k tomu, aby posouval děj kupředu, ty jsou ale maximálně funkční – například někdy stačí nedávat si pozor na pusu, abyste sobě nebo druhým zkazili život. Nečekejte proto žádnou psychedelickou jízdu ve stylu Trainspotingu (1995). Čest mezi zloději zachycuje život takový, jaký je, se všemi radostmi i pády, přesto snímek dokáže být od začátku do konce nesmírně napínavý.
Lady Macbeth
Drama zrežíroval Wiliam Oldroyd a vzhledem k tomu, že se jedná o debut, jde o zcela plnohodnotný a zručně natočený film, který tematizuje až chorobnou vášeň. Lady Macbeth je vyprávěna elipticky, musíme si tak domýšlet detaily, zároveň je film ve svých 90 minutách poměrně hutný a neobsahuje prázdné dialogy. Variace na známou Shakespearovu hru nás zavádí do 19. století, kdy se na anglickém venkově koná svatba Katherine s dobře zajištěným velkostatkářem. I v tomto příběhu žena spřádá plány, jak zlepšit postavení sebe a svého partnera, kterým se v tomto případě stává místní čeledín. Značnou roli zde hraje skoro až neutěšitelný sexuální apetit Katherine, kterou i po vraždě zmítá libido.
Sama nejprve otráví svého tchána. Poté de facto donutí svého milence, aby ji pomohl zbavit se manžela, který se zrovna vrátil z cest. Zjišťujeme, že žena je ukázkovou psychopatkou a že jatka ještě nekončí. Svědomí dvojice tvoří čeledín, který je však zcela ve vleku své druhé polovičky. Atmosféru eskalujícího teroru a naprosté ztráty morálky zintenzivňují scény s černošskou služkou, která je svědkem některých událostí. Nemůže však nic říct ze dvou důvodů. Nedovoluje jí to podřazené postavení, ale také ztráta řeči. Její vnitřní muka a šílený děs v očích podtrhují promyšlené kompozice záběrů a přesvědčivá herečka, což platí i pro chladně vypočítavou Katherine a oddaně zamilovaného nádeníka, jehož duši drtí potlačované svědomí. Film se však někdy vyvíjí až příliš rychle a není dostatek času na vykreslení charakterů postav a delší dozvuky „nečekaných tragédií“. Projekci občas provázely výbuchy posměchu, které značily, že snímek se bere možná až příliš vážně. Film v květnu vstupuje do kin.
Harmonium
O japonském uměleckém filmu určeném pro evropský festivalový okruh se poslední dobou hovoří jako o distingovaných rodinných dramatech, v nichž se minimalistické vyprávění zaměřuje na drobné každodenní úkony, emoce se drží na uzdě a plynutí života je zobrazeno jako udržování rovnováhy, kterou každý ctí. Toto je asi ztěžka aplikovatelné například na Takašiho Miike nebo Takešiho Kitana, ale minimálně Hirokazu Koreeda, současný japonský šampion festivalu Cannes, se této škatulce nevzpírá. Harmonium režiséra Kódži Fukady v Cannes soutěžilo v sekci Un Certain Regard, v níž získalo cenu poroty. Do jistého dějového zvratu vyhlíží přesně jako popsaný stereotyp dramatu šitého na míru festivalům. Seznámíme se s rodinou žijící skromně, ale spokojeně na městské periferii a s jejími rituály. Do jejich domova vstoupí host – dávný přítel otce, který strávil 11 let ve vězení. Přijmout lehce nepřizpůsobivého, ale vděčného muže do rodinného kruhu by tedy mohla být hlavní dějová linie potenciálního „laskavého“ dramatu.
Ovšem jakmile začne muž trávit s rodinou více času, rozpoznáváme v jeho chování nejasnosti, které soucit a pravidelné shledávání u večerní tabule zřejmě nenapraví. Pod povrchem tradičního uměleckého dramatu, které především charakterizují úsporné pohyby kamery, minimalistické prostředí a autenticky znějící dialogy, se profiluje základ pro thrillerovou zápletku. Ta je založena na zjištění, že na zločinu, za který byl muž odsouzen k vězení, měl asi podíl i otec rodiny. Snímek přitom uvozuje scéna dcery cvičící za zřetelného zvuku metronomu na harmonium, čímž film jasně ustavuje motiv nutné rovnováhy v životě, která se k člověku vrací sice obloukem, ale jistě. Za přispění dějového zvratu se snímek překlene do druhé poloviny, která naplňuje představu těžkého dramatu poznamenaného tragédií. Harmonium začne být více sdílné a jeho motivy rozeznatelné, čímž v jistém směru ztrácí na působivosti. Kódži Fukada ale má na to stát se stálicí velkých festivalů.
Mžitky
Režisér Andrzej Wajda zemřel ve věku 90 let v říjnu minulého roku. Jen několik týdnů poté, co měl polskou premiéru jeho poslední film Mžitky na festivalu v Gdyni. Recenze se obvykle shodují na tom, že jde o úctyhodnou tečku za autorovou kariérou začínající v 50. let klasikami jako Kanály (1957) či Popel a démant (1958). Shrnout jeho následující filmografii je úkol pro velké filmové historiky. Mžitky každopádně naplňují podstatu děl jako Člověk z mramoru (1977), Člověk ze železa (1981) nebo Danton (1983) tím, že za hlavního hrdinu mají tvrdohlavého jedince, který se napříč výhledu staví proti diktátorskému režimu. Rodinu nechává za sebou, kariéru riskuje a nejde mu ani o národní blaho. Bojuje především o vlastní právo na svobodné vyjadřování – v případě malíře Wladyslawa Strzeminského o právo na režimem zakázaný malířský styl.
Co se před námi odvíjí, je dost blízko představě standardního životopisného dramatu. Wajda se zdráhá expresivně užívat filmařské prostředky – prostředí, kamera nebo střihová skladba plní základní účel přehledného vyprávění příběhu. Tato čistota Mžitky přibližuje jinému Wajdovu tematicky a formálně značně spřízněnému filmu, nepříliš podařenému Walesovi: Člověku naděje (2013) a vzdaluje ho naopak výše zmíněným snímkům. Ale je potěšením konstatovat, že Mžitky mají stále drive. I přímočaré životopisné drama je kumšt, když dokáže přesně vyzdvihnout důležité okamžiky ze života osobnosti, zasadit je do dobového kontextu a učinit z nich součást nějakého dlouhodobějšího velikánova směřování. Velkou oporou je přirozeně i obsazení hlavní role. Bogusław Linda, který stál u mnoha významných polských filmů od 80. let, učinil ze Strzeminského neproniknutelnou, ale přesto lidskou osobu, u níž tušíme, že si pod kamennou tváří nese bezbřehou fantazii. Mžitky sice nejsou tak úchvatné jako jiný polský film o význačném malíři z minulého roku, Poslední rodina Jana P. Matuszynského, nejsou ale ani žádný midcult. Je z nich cítit, jaký význam dílo mělo pro často protirežimního buřiče Wajdu.
Milující se Evropa
Čtyři evropská města, čtyři páry s existenčními problémy. V Dublinu žijí dva narkomani, kteří se při studiu vysoké a hraní na kytaru snaží abstinovat. Kdesi v centru španělské Sevilly bydlí volnomyšlenkářský mladý pár, přičemž Caro nevzali na magisterské studium a Juan si nemůže najít práci. V estonském hlavním městě Tallinnu si klubová tanečnice Veronika snaží zvyknout na rodinný život a averzi manžela k jednomu ze synů. A konečně v řecké Soluni si v marihuanovém oparu lebedí Penny s Nikem, jenže o deset let mladší Penny se doučuje italsky a plánuje prchnout z města zmítaného protivládními demonstracemi.
Švýcarský režisér Jan Gassmann na mozaice čtyř příběhů demonstruje aktuální palčivé problémy opěvované Evropy. Využívá i typických rysů zemí, jako jsou španělská nezaměstnanost a chudoba s obecnou nespokojeností v Řecku. Příběhy jsou prokládány depresivními záběry na sychravou oblohu či tovární plochy pro navození melancholické nálady, jenže tvůrčí snaha se bohužel míjí účinkem. Všednost vybraných životních osudů je natolik nezajímavá, že pseudodokumentární záměr vzbudit zájem o současné problémy vyznívá do ztracena.
Modrý samet
A na závěr jedna perverze. Jméno David Lynch není nutné představovat. Z jeho bizarní plejády filmů diváci vybrali pro restaurovanou verzi Modrý samet, snímek, který se řadí z jeho tvorby k těm „normálnějším“. Pro jeho stylem nepolíbeného diváka se ale i tak může příběh sledování ženy Dorothy Vallensové zdát extrémně výstřední. Snad scéna, ve které se psychopat Frank namaluje rtěnkou, nadýchá rajského plynu, zlíbá ústředního hrdinu, načež ho začne mlátit a striptérka si za křiku Dorothy tančí na kapotě auta, stačí k uvědomění, že se z většinového filmového proudu noříme do světa zvráceného Lynchova podvědomí.
Digitálně zrestaurovaná verze Modrého sametu se na plátna kin dostala díky spolupráci festivalu s distributorem Park Circus v rámci předělávky klasických děl. V anketě o hlasování snímku převálcoval Lynchův známý počin další klasiky jako Šíleného Maxe (1979) či Fargo (1996). Na podobné hlasování o dalším díle se budeme moct těšit i příští rok.
Foto: Febiofest, CinemArt
