S Bitvou pěti armád se končí tříleté putování, kterým nám Peter Jackson vrátil Středozem. Při její návštěvě řadu z nás zaskočilo, že je jiná. Za deset let se změnila kinematografie, změnil se Peter Jackson a taky netočil znovu Pána prstenů, nýbrž Hobita.
Pán prstenů zůstává jednou ze dvou nejpodstatnějších filmových trilogií, které kdy prošly kinosály, a to spolu s Hvězdnými válkami. Hobit podobně jako nová trilogie Star Wars, s níž sdílí princip vyprávění předcházejícího děje, nemá šanci zaujmout tak výsostné postavení. Bylo jim to dáno osudem oběma, protože byly nevyhnutelně konfrontovány s tím, že přišly až jako druhé. Prvotní okouzlení, piplání světa a vyprávění od píky vzalo za své, protože se vstupovalo do známého teritoria a na rozdíl od skromných začátků byly možnosti tvoření nekonečné.
Bitva pěti armád se významně neliší od předcházejících dvou Hobitů. Všechny tři díly se však zásadně liší od Pána prstenů, byť je mu třetí díl svou válečnou rétorikou nejbližší. Nejedná se však o osudové putování s cílem zničit zlo jednou provždy, hrdinové dobývající Erebor mají ztíženou situaci tím, že všichni víme, že mnohem temnější a strašlivější věci Středozem čekají až za pár desítek let.
This was the last move in the master plan, long in the planning.
Kvůli rozdělení tenké knihy o Hobitovi je Peter Jackson s oblibou častován kritikou, že jde už pouze o komerci, která má zajistit tři miliardy dolarů na tržbách a celkově něco přes miliardu reálného zisku v trezoru filmových společností. Dost možná jde ale jenom o zaměnění pojmů, protože to, co bychom vnímali jako komerci – předražený blockbusterový produkt pro všechny, může být v jádru jenom režijní estetika, ke které se Peter Jackson podobně jako George Lucas dopracoval. Oba začínali s rukodělnými triky a láska k filmovým kouzlům a široké oči při pohledu na nové a nové možnosti filmových triků, způsobily, že se svěřili do rukou počítačově generovaným obrazům, s nimiž lze tvořit megalomanské výtvory. Pokud tedy pohrdáme Hobity, je to možná tím, že při vzpomínce na to, jakou dělal Pán prstenů reklamu novozélandské krajině, s nelibostí hledíme na digitální krajiny. Neočekávaná cesta v tomhle byla ještě velkorysá, bitva u Ereboru už o dost méně.
Ačkoliv zamrzí, že nebyla bitva, v níž se střetnou šiky elfů se zástupy trpaslíků, s hordami skřetů, hrstkami lidí a hejny orlů, pojata více realisticky, počítače pravděpodobně dělaly, co mohly a nelze zapomínat, že digitální lány vojáků se přelévaly už po Pelennorských polích nebo bušily na hradby Helmova žlebu. Technologický postup, použití digitálních namísto analogových kamer, natáčení s vysokým počtem snímků za sekundu i uvažování v trojrozměrné kompozici, to vše má za následek, že nelze dosáhnout stejného dojmu, neboť se změnily všechny proměnné, především pak filmová surovina. Blockbustery se za deset let neobyčejně změnily, přesto je i Jackson někde trochu jinde než jiní. I v porovnání s konkurenční „komerční“ produkcí je cítit, že vizuálně Jackson přehání a má pro to slabost minimálně od King Konga, ale i neuskromnil se ani v případě „komorního“ Pevného pouta.
The world is not in your books and maps. It’s out there.
Na trilogii o Hobitovi si lze cenit, jak zapojuje témata a drží se jich a činí z nich hlavní podpěry vyprávění, které chce být velkým příběhem o putování za dobrodružství. Přitom Hobit, a to hlavně rámcovým obloukem v Neočekávané cestě, krásně tematizuje domov jako smysluplný cíl boje a funguje jako úžasný motivátor nebát se vystoupit z bezpečné ulity. Ve druhém díle se téma vytratilo, naštěstí Bitva pěti armád ho znovu vrátila do hry a vytvořila příjemné spojení se začátkem putování, ať už jde o další z emocionálně velkolepých, byť šíří záběru drobných rozmluv mezi Bilbem a Thorinem, nebo o závěr, při němž se Bilbo vrací do vypleněného příbytku a vytváří zajímavou paralelu mezi tím, s čím chtěl pomoci trpaslíkům a co ho toto odhodlání stálo.
Bitva pěti armád trpí syndromem rozděleného filmu, nelze se na ni ale kvůli tomu úplně zlobit. Cliffhanger s rozpůleným filmem už měli i jiní a ne náhodou se podobá třeba finále Harryho Pottera, který si na poslední film taky schoval hlavně bitvu o pevnost, na jejímž začátku nám dopřál malé škádlení s drakem. Však i struktura Pána prstenů je svým rozseknutím cesty, kdy druhý díl ani nezačíná ani nekončí, podobný Hobitovi. Trojice filmových Hobitů ale byla zdánlivě chytře vystavena na ojedinělých laskominách, které nám Neočekávaná cesta i Šmakova dračí poušť nabídly – první film přinesl konfrontaci s Glumem, druhý potom se Šmakem. Bitva pěti armád v tomto aspektu selhává, protože se příliš soustředí na velkolepou bitvu, která má dechberoucí momenty, od nevyřčeného spojenectví elfů s trpaslíky ve chvíli ohrožení, přes inovativní užití trolů jako katapultů a beranidel, až po novou trpasličí postavu Dáina, který přijíždí na válečném vepři s řádně nabroušeným jazykem. Ale chybí tu jasná, unikátní „atrakce“, nemluvě o tom, že navzdory hrdinnému nasazení Bilba, je vlastně z hlavních konfrontací vyřazen.
S provedením bitvy si krom toho vyhrává Jackson jen omezeně, v slabších chvílích se dá říct, že nechává své vojáky na holičkách, je to ale nezbytná daň za to, abychom místo střetu jedniček a nul mohli sledovat osobitější příběhy jednotlivých postav, s nimiž nás na výpravě třinácti trpaslíků, čaroděje a hobita stihl seznámit, ať už byli v knize, nebo ne. Najednou lze pochopit, proč vytvořil romanci mezi elfkou a trpaslíkem, když slouží jako emocionální katarze při smrtelném souboji, už je jasné, proč musela trilogie zveličit úlohu Azoga, aby měli hrdinové jeden bod zla, k němuž mohou upřít síly při snaze zastavit válečné šílenství. Jednotlivých příběhů se vypráví v Bitvě pěti armád snad až moc, podobně jako Azog rozehrává Jacksonův film strategický plán na několika frontách zároveň, a protože je Bitva pěti armád (tentokrát skutečně z komerčních důvodů) prokrácená na nejnižší délku, emoce se příliš míchají a orientace v prostoru se ztěžuje.
Bilbo is right. You cannot see what you have become.
Jako diváci tak máme radost z každé drobnosti, která nás vyhání z digitálního šílenství a poskytuje rovnováhu. Velkou bitvu vyvažuje malý hobit i nemocné ego trpasličího „krále“. Jak bylo na Neočekávané cestě nádherné sledovat bezproblémový příběh o hrdinství, které zosobňoval Thorin, ve Šmakově dračí poušti to na půl plynu problematizovali a až nyní je mu dopřáno zasloužené pozornosti, když Thorin propadá nemoci žárlivosti a hamižnosti, které ho odírají o jeho dobré vlastnosti a je na upřímném apelu jeho blízkých, aby Thorina přivedli zpátky z osidel šílenství. Jackson ztvárňuje tyto momenty uzavřenosti v síních osamělé hory výtečně. Staví se jako (sic kondenzovaný) příběh o pádu a povstání k poslednímu správnému činu.Protože hlavními hybateli jsou právě Bilbo a Thorin, je uspokojující, že jejich příběhy se i po psychologické stránce povedlo vést místy rozverným a jindy bujarým vyprávěním po zajímavé cestě, která má vývoj.
Hodnocení jednotlivých dílů:
Neočekávaná cesta:
Šmakova dračí poušť:
Bitva pěti armád:
