Každý dobrý skutek bude po zásluze zneužit.
Tvůrčí dvojice Kristina Grozeva a Petar Valčanov přišla s dalším malým filmem, který testuje lidskou morálku a mezilidské vztahy v Bulharsku. Před třemi roky to byl příběh učitelky v maloměstě nazvaný Lekce, jejich aktuální film pojednává o drážním dělníkovi Cankovi, který při službě narazí na velký balík peněz rozházený u kolejí. Místo toho, aby se nadosmrti zajistil, nález oznámí. A dostane za to hodinky.
Autorské duo však nenatočilo prostý film o síle lidského ducha a tom, jak je správné dodržovat zákon. Glory je ukázkovým příkladem případu, kdy člověka s dobrými úmysly sežvýkají okolnosti a pro své zájmy zneužijí další. Žádná sláva, ale tragédie. Zvlášť když se ty nové hodinky zpožďují a původní vám zašantročili.
Z hrdiny snadno padouchem
Zatímco na jedné straně vidíme, že je Canko oceňován za svůj přístup, na druhé straně sledujeme, jak je toto gesto vedeno krizovým managementem. Canko se totiž stává hrdinou, když se to hodí železniční společnosti, která se potýká se špatným PR kvůli podezření z korupce při pořizování vlaků. Stejně tak se ale jejich přičiněním stává Canko zloduchem, když poukáže na problémy ve firmě. Osud postavy a její pověst je vláčena vyššími zájmy. A hodinky pořád nikde.
Důležitým rysem snímku je, že Canka charakterizuje jako prostého člověka, který chce hlavně včas dát vodu králíkům, aby nepomřeli. Není žádný velký myslitel a idealista, který se chce pustit do boje s korporací. Jeho možnosti obrany navíc ztěžuje koktavost, kvůli které je každý rozhovor martýriem. Což je samozřejmě problém, když máte firmě v tisku zajistit přízeň. Slavnostně předané hodinky na tom nic nezmění.
Když věci nejdou podle plánu
I když je Glory ve svém jádru společenskou kritikou a sociálním dramatem, je v něm prostor i pro štiplavý humor, který vyplývá hlavně z toho, že člověk něco očekává, ale realita se liší. Příznačný je v tomhle jeden z prvních momentů, kdy dráhy vyšlou člověka z mediálního týmu s kameramanem, aby s Cankem natočili rozhovor, který využijí pro pozitivní PR. Jenomže jakmile se kamera rozjede, vyplyne na povrch Cankova koktavost. Vtip není v tom, že Canko koktá, ale že plán na zneužití jeho činu dostává hned na úvod trhliny.
Naopak když se pak u natočeného materiálu, ve kterém se Canko nedokáže vyjádřit, směje celý marketingový tým, není na tom nic vtipného. Film tím spíš upozorňuje na nedostatek sociálního cítění, který ve společnosti přetrvává.
Chvil, kdy se očekávání tiskového oddělení nesetkává s realitou v podobě neformovatelného Canka, je film plný a pohledem na tyto rozpory v zákulisí tvůrci představu vyžehlených mediálních obrazů bourají a baví tím. Snad aby se jim vyhnuli i vizuálně, je řada scén snímaná ruční kamerou, která se místy až ohyzdně otřásá.
Tak jako tímto textem i filmem se pak line příběh (titulních) hodinek, o které Canko kvůli své mediální slávě přišel a které chce zpět, kvůli čemuž se dostane do větší šlamastyky a vše se stáčí k místům, která sousedí se hřbitovem. Hodinky jako takový podvratný MacGuffin táhnou dál zápletku, která by jinak mohla rychle skončit, natahují ji do dalších absurdních rozměrů a zároveň slouží jako zdroj útrap jednoho a nástroj vykoupení někoho jiného. Rámují příběh, který sice končí u „otevřených dveří“, ale kdyby je tvůrci nechali zavřené, na síle by to filmu neublížilo. A přitom je to otázka několika sekund. Pokud vám jdou správně hodinky…
Foto: Film Europe
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Kristina Grozeva a Petar Valčanov; Scénář: Kristina Grozeva, Petar Valčanov, Dečo Taraležkov
Hrají: Stefan Denoljubov, Margita Goševa a další
Žánr: drama; Země původu: Bulharsko/Řecko; Stopáž: 101 minut
Premiéra: 16. března 2017
