Láska na kari – nudné listování fotkami z pestré kuchařky

Ochutnávka toho nejlepšího z indické a francouzské kuchyně s Helen Mirren se ze strachu bojí experimentovat.

Mladý Hassan Kadam (Manish Dayal) se se svou rodinou octl na dně. Od doby, co revoluce v Indii zapříčinila smrt jeho matky a vyhnala ho z rodné země, brázdí se svými příbuznými Evropu a hledají místo, kde by se usadili. Obyvatelé evropských zemí ale jejich zvyklostmi příliš nadšení nejsou. Rodinná restaurace Kadamových byla v Bombaji mimořádně úspěšná, v konkurenci západní kuchyně se jim ale nedaří. Nakonec je porucha dodávky uvězní v malém francouzském městečku. Otec (Om Puri) vycítí příležitost a promění opuštěné stavení v tradiční indickou restauraci. A to přímo naproti vyhlášenému podniku Madame Mallory (Helen Mirren) ověnčeného prestižní Michelinskou hvězdou. Hassan brzy pozná, že prostředí nabízí ideální příležitost k tomu, aby ukázal své kulinářské umění.

Přežvýkaná večeře

Láska na kari si klade otázku, jak velký význam jsme vlastně ochotni jídlu přisoudit. Odpovědí nabídne několik. Nejprve jej prezentuje jako součást národní identity, kterou si každý člověk nese s sebou. Pak jako rodinné dědictví, to nejdražší, co v těžkých chvílích drží Kadamovi pohromadě. A v neposlední řadě jako prostředek vzpomínání, s jehož pomocí objevujeme krásu, která nám v minulosti unikla. Definitivní odpověď se nedostaví, dobrý pokrm je pro film vše výše uvedené dohromady. Napříč kulturami si jídlo představuje jako nástroj sbližování a univerzální léčivou terapii. Že je to přehnané? Hallströmovo podbízivé režijní vedení zajisté nejednoho přesvědčí.

Sklony k zušlechťování tématu režisér demonstroval už před patnácti lety v Pravidlech moštárny. Děsivě autentickou knihu tenkrát proměnil v poutavý romantický film, kde v zájmu přístupnosti není po krvi ani vidu a s pálivými tématy se jedná velmi opatrně. Hallström své řemeslo ovládá, míra variability formy a stylu je ale hluboce nedostačující. Před šlamastykou Pravidla moštárny tehdy zachránilo kvalitní herecké obsazení a citlivý scénář Johna Irvinga, samotného autora předlohy. Láska na kari podobné štěstí nemá. Nikdy nedostane šanci být čímkoli jiným než jemným hollywoodským kalkulem.

Lásce na kari přísluší přízvisko „reklamní film“. Je vizuálně vždy doslovný a věčně dráždí chuťové kanálky. Neposkytuje skutečnou filmovou rozkoš – radost z odvyprávěného příběhu, co obohatí všední realitu – vyvolává jen chuť k jídlu. Kamera poslušně snímá celé spektrum barev v mizanscéně a rytmická hudba A. R. Rahmana odmítá utichnout. Přesto není estetickým zážitkem, v nejlepším případě je estetikou na míru. Ukazuje, ale neevokuje. Na konci nemá víc než umně komponované záběry načančaných pokrmů, čekající na svého konzumenta pod oblohou slunné Francie. Je to studie prázdnoty a vypovídá jen o prázdnotě.

Všichni za ruce a na věčné časy

Ale není jídla bez lidí. A Láska na kari zakládá své poselství na nádherně prosté představě multikulturalistického sousedství jako nejvyššího dosažitelného cíle lidské civilizace. Rodina Kadamů a chladná Madame Mallory si jdou neustále po krku, aby nato všichni zjistili, že rovnováhy a všehomíru dosáhnou jen tehdy, když odhodí předsudky a přijmou lidskost, která nezná rasu ani náboženské vyznání. Jakkoli chvályhodně to zní, jde o nejbanálnější klišé a kinematografie ho zná přibližně od 10. let minulého století.

Kdo ve fikčním světě první pochytí všechny tyto otřepané poučky a stane se vyslancem míšení kultur? Pochopitelně zamilovaný ústřední páreček. Hassan propadne krásné kuchařce (Charlotte Lebon) z restaurace Madame Mallory a láska mu zaručí rychlé prohlédnutí. Ale ani ostatní nejsou ztraceni – nakonec v městečku podlehne každý. Jedinou výjimkou je fašistický kuchař, který v záchvatu amoku pomaluje indickým sousedům zeď nápisem „Francie Francouzům“. Bohudík, tato absurdní karikatura je náležitě potrestána. A protože byl odejit, svojí snahu o rasové očištění Francie bude muset realizovat jinde. Český distributor pak zvolil název Láska na kari jako krásný příklad nevědomé slabozrakosti. Jediná osoba ve filmu, která Indii s kari spojuje, je právě fašistický kuchař.

Indie a Francie jsou představeny jako země, které si z nějakého zamlčeného důvodu notoricky nerozumí, přestože ve filmu nedělají nic kategoricky rozdílného. Není jasné, co tyto národy rozkmotřilo a co jim brání v opětovném shledání. Tvrzení „Francouzi naše jídlo nejedí, mají šneky a ratatouille“, jak praví jeden z Kadamových synů, neposkytuje zrovna uspokojivou odpověď. Kuchyně je pak bitevní pole, na němž se dva národy přetlačují, až pochopí, že nejvíce dosáhnou spojenectvím. Je přitom zajímavé, že režisér Hallström je Švéd a celý film vznikl pod patronátem americké společnosti Dreamworks a s producentským dohledem Stevena Spielberga a Oprah Winfrey.

Jen odvážný vaří skvěle

Film nepochybil jen v kýčovitém stylu a naivním poselství, ale i v dějové výstavbě. Při své banalitě trvá Láska na kari dvě hodiny a šeredně se jí to vymstilo. Hassanovou hnací silou v novém prostředí se vedle lásky stane snaha o nabytí zručnosti v obou odvětvích národních kuchyní. Jeho šikovností se mu to podaří – po hodině a půl. Snímek ale v tu dobu odmítá skončit. Ustanoví zcela novou zápletku, která má film udržet při životě ještě zbývajících třicet minut. Jenže na rozvíjení nové linie není vhodná doba ani dostačující stopáž. Láska na kari jsou tak nakonec filmy dva. Jeden plnohodnotný, poměrně zábavný a jeden středometrážní bastard, který už jen nudí.

Další případ pozoruhodné lhostejnosti lze nalézt v tom, jak byla do příběhu zařazena smrt matky. Místo toho, aby snímek z její ztráty něco vyvodil, ať už malý motiv či myšlenku, slouží jen jako záminka k otcovým rozmluvám s jejím duchem. Možná bylo správné rozhodnutí, že matčin duch zůstal jen v rovině představ a nijak se neprojevuje, každopádně Láska na kari promarnila způsob, jak by se mohla stát alespoň obstojnou komedií. Postavu matky tak film na začátku nechal uhořet v troskách restaurace zřejmě jen proto, aby se nemusel starat o osudy dalšího člena rodiny. Rozumná odpověď se asi najde v knižní předloze.

Film Ratatouille se tématu chopil s výrazně větší úspěchem. Nedefinoval dobré jídlo a vášeň k vaření v kontextu sentimentálního vzpomínání, kulturní identity ani vkusu konzumenta. Vzrušení, jaké v Ratatouille Rémy při přípravě pokrmu zakouší, není poháněno láskou, pýchou ani soupeřením. Vzniká samo od sebe, z potěšení rozhojnit život. Pochvalná slova Antona Ega krysáka nenadchnou, radost prýští přímo z něj. To je něco, co postavy Lásky na kari neznají. Ještě aby ano, když jsou jen věšáky na Hallströmovo barvité hýření a divnou kulturní politiku.

(5/10)

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022