Islandský snímek, který tento týden vstupuje do našich kin, se snaží pobavit, šokovat i testovat dávicí reflex.
Celovečerní debut islandského režiséra Benedikta Erlingssona se po úspěšném festivalovém tažení dostává do normální distribuce. Odnesl si již mimo jiné cenu za nejlepší film v soutěži New Directors (San Sebastián), ocenění pro nejlepšího režiséra (Tokio), Velkou cenu poroty (Les Arcs), nejlepší debut (Tallin) i cenu diváků (Tromso). Pro srovnání ještě uvedu, že na Rotten Tomatoes se O koních a lidech pyšní 100 % pozitivních recenzí od zahraničních kritiků (i když se zprůměrovaným ratingem 7,6 z 10), zatímco na CSFD si drží střízlivých 70 %. Existuje tedy důvod proč v mžiku nevyrazit do kina?
Šokující epizody z islandského venkova
Ani ne půldruhé hodiny dlouhý snímek je rozdělen do šesti příběhů. Povídkové filmy běžně trpí nesourodostí a rozdílnou kvalitou jednotlivých epizod. Nesourodost v tomto případě řeší jednotný režisérský rukopis, kvalita jednotlivých příběhů však značně kolísá. První povídka, jež představuje hrdou prezentaci nové klisny před zraky dalekohledů zvědavých sousedů ze vzdálenějších usedlostí, umí pobavit už nekonvenčním cvalem islandského poníka, ale i na konci dovede vystřihnout překvapivou pointou. Hned v následujících minutách se odehrává vrchol filmu při plavbě koňmo na ruskou loď pro lahev vodky, a to ještě nejsme ani v půlce. Další dějové peripetie čas od času zabodují díky poetickým záběrům krajiny s běžícím stádem nebo povedeným vtipem, ještě častěji však přinášejí rozpaky, případně lze jejich rozuzlení bez potíží odhadnout dopředu.
Každá samostatná epizoda začíná odrazem scény v přiblíženém oku koně. Pohled na poníky si vůbec vychutnáte ze všech různých úhlů i vzdáleností. V artových snímcích často užívaný postup zoomování lidského obličeje pro větší blízkost k dané postavě je tu vlastně využíván jen v případě koňského těla. Příběh vyprávěný z pohledu koní zobrazuje lidi většinu času jako nepochopitelné, zmatené a sebestředné bytosti, které se svojí intelektuální převaze navzdory chovají dost často jako hlupáci.
Návštěva kina jen na vlastní nebezpečí
O koních a lidech je bezpochyby originálním a svérázným snímkem. Festivalové publikum pravděpodobně neodradila místy zbytečná kadence brutalit, pro běžného diváka by naopak mohla znamenat předčasné opuštění sálu. Snímek se nemazlí s nikým. Lidé i koně tu umírají tak často, že by při delší stopáži mohlo dojít až k vyhlazení většiny tamní populace. Invenční přístup se samozřejmě cení, nicméně často předvádí film sekvence příliš drsné na to, aby byly vtipné, a zároveň je doveden do takové absurdity, že dojetí nebo soucítění s postavami se jednoduše vzpírá zdravému rozumu. Dramatická složka prakticky nefunguje vůbec, humor alespoň místy.
Po psychicky vyčerpávajícím zážitku přichází před závěrečnými titulkami vyjádření tvůrců: „Během natáčení nebyl žádný kůň zraněn.“ Dále dodávají, že členové štábu jsou milovníky a chovateli koní. Lidem se vřelým vztahem k ušlechtilým lichokopytníkům se však návštěva kina doporučuje jen s důsledným varováním možného zrakového šoku. Dostáváme se tedy k nutkavé otázce: Komu je vlastně film určen? I v rámci nekonvenční severské kinematografie se totiž jedná o velmi bizarní počin. Nejvhodněji se jeví otrlá odnož divácké obce, pro kterou není žádný humor dost černý a která darovaným koním nehledí na zuby ani jiné části těla.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Benedikt Erlingsson, Scénář: Benedikt Erlingsson
Hrají: Ingvar Eggert Sigurðsson, Charlotte Bøving, Steinn Ármann, Helgi Björns, Halldóra Geirharðs
Žánr: drama/komedie/romantický, Země původu: Island/Německo, Stopáž: 81 minut
Premiéra: 4. září 2014
