Futuristická vize našeho světa vyznívá pouze jako levná a umělá náhražka Philipa K. Dicka.
Několik let technologického vývoje přineslo lidské civilizaci další evoluční krok. Už nikdy více není lidský organismus vystavován nebezpečí každodenního života. Člověk zůstává usazen v křesle svého domova. Místo něho se po ulicích, v práci a dokonce i ve školách pohybují robotičtí náhradníci, kteří nabízejí splnění snu o svobodě volby našeho vzhledu. Můžete trpět hrozným akné, potýkat se s neúprosným vypadáváním vlasů, ale nyní můžete vypadat tak, jak jste vždy snili. Dokonce není problém kompletně změnit podobu a pohlaví. Muži mohou být ženami. Černoši jsou bělochy. Kamenné tváře perfektně vyšisovaných tváří upomínající photoshopem upravené fotky modelů a modelek jsou tím jediným, co ve společnosti potkáte. Vymizely nemoci a stáří. Alespoň na povrchu. Koho to ale vlastně venku potkáváme? A proč jsme ztratili zájem o skutečný život? Nestali se náhradníci novodobou závislostí, od níž se nedokážeme odpoutat?
Celá idea připomíná nápady, kterými ve svých knihách hýří mistr futuristických vizí a psychedelie Philip K. Dick. Při vší snaze se však Náhradníci pořád jenom snaživě přibližují. Zatímco Dick by se zavrtal do etických otázek světa, který jeho fantazie zbudovala na základě pokřivení pravidel toho normálního, nejnovější počin Jonathana Mostowa sice načrtne premisu vybízející k chytrému filosofování (v akčním hávu), ale ve výsledku je pouze tak dokonalý jako titulní náhradníci. Povrch se tváří sofistikovaně, ale v jádru chybí jakýkoliv zájem o hlubší reflexi společenské struktury, která doznala silné reorganizace s tím, jak se vytratila přirozenost, upřímnost a do jisté míry lidství v tělech kosmeticky dokonalých androidů. Když se ten samý režisér ujal pokračování Terminátora, dokázal si alespoň přiznat své hranice a pojat příběhovou nadstavbu původních Terminátorů sebeironicky. Zde se k tématu postavil vážně a toto přesvědčení mu nepomáhá prodat ani hlavní herecké hvězda.
Bruce Willis už má nejlepší poldovské role za sebou a Mostow není Terry Gilliam, aby po vzoru 12 opic jakkoliv překvapoval. S hlavním hrdinou se tedy pouštíme do přímočarého vyšetřování zločinu, při němž byl skrze náhradníka usmrcen i samotný uživatel. Co hůř, zjišťujeme, že se mohlo jednat o pokus zlikvidovat původního stvořitele mechanických klonů. Agent Greer začíná vyslýchat zainteresované osoby a brzo se pouští do honu na podezřelou zbraň, jejímž prostřednictvím došlo ke zločinu. Dostává se až do centra lidského hnutí za život bez náhradníků a k jejich černošskému mentorovi nazývanému Prorok, který není tím, čím se zdá.
Vše se zaplétá do absurdních rozměrů, ale jak čas na plátně plyne, zájem o samotné vyšetřování podivným způsobem upadá. Přestává být důležité odhalení hlavního strůjce, jednotlivé stopy ztrácejí smysluplné pojítko. Vzniká tím dost závažná otázka, a to čím chce film být. Pravověrná sci-fi i kriminální zápletka jsou nedotažené a nevyvážné. V druhém případě budí film dojem, že je dokonce detektivkou proti své vůli a že celé je to vlastně spíš katastrofický film o spáse lidstva. Jenomže obojí tu bylo, dokonce spojené a v mnohem výživnějším, zábavnějším a chytřejším Já, robotovi Alexe Proyase. Film tak dostává svému jménu, je pouhým náhradníkem Já, robota, když vám ten správný film kino už nepromítá.
Abychom v celém konceptu nalezli alespoň něco pozitivního, nemohu jako člověk nepřipojený k celosvětové sociální síti Facebook nezatleskat tomu, že Mostow uštědřuje šťouchanec, byť letmý, této internetové instituci, která může být v moderní době člověku jak užitečná, tak skýtat rizika, o kterých se v rámci sociologických esejů zmiňují různí autoři. Celý film je vlastně absurdní verzi dnešního Facebooku. Hlavně v tom, že s trochou umu můžete být lepším člověkem, ale nakonec vůbec toho na druhé straně neznáte.
Závěr
Jednoduše nic extra, ale ne průšvih, ze kterého byste zvraceli.
