Sedm let si mumie spokojeně hnila ve filmovém archívu, aby byla znovu násilným probuzena a znovu nucena bavit diváky. Tentokrát ji to ale zase tolik nebaví.
Jinak si totiž nelze vysvětlit, proč se celý film nese v hrozně vážném tónu, proč se humoru nedostává stejně jako koňské dávky hrůzy a proč ten maník, který je onou mumií, jen znuděně prochází filmem, bez výraznějšího zaujetí pro věc a s větším nasazením svých schopností.
Tentokrát nás dobrodružství rodinného klanu O’Connellových zavádí do Číny. Naštěstí se nemusí potýkat se znečištěním, omezováním lidských práv, ani monstrózní obludou zvanou olympiáda. I když by výsledek byl nejspíš vtipnější. To, co manžele O’Connellovy vytrhne z letargie snobského života poválečné Ameriky, se jmenuje Dračí císař, kterého spolu s jeho velkou hliněnou armádou triumfálně nalezne jejich dospělý syn. Se zástěrkou převozu drahocenného kamene se vydávají do Číny, kde náhodou narážejí na svého syna, a to přímo v baru Evelynina bratra Jonathana. Ani se nenadějeme, prokletá mumie ožívá a nebaží po ničem jiném, než se stát nesmrtelnou, učinit takovou i svoji armádu a pak dobít celý svět. Ha ha, co by asi řekl na to, kdyby na ní někdo vyzkoušel atomovou bombu.
Egyptské písky se už ohrály (nebo přehřály?), takže vyrážíme do Číny, která se svým wu-shu bojovým stylem a nerozeznatelnými šikmookými herci nabízí tolik možností, jak sérii oživit, ale efekt je ve výsledku podobný, jako by jste si koupili nový kabát s tím, že hned budete ve společnosti víc oblíbení. Takhle to nefunguje a uvědomit si to měli hlavně scénáristi a i Stephen Sommers z pozice producenta mohl být trochu pozornější, když mu přímo před očima předělali jeho zábavnou hororovou úlitbu v mnoha-elementární, suchopárné dobrodružství. Rob Cohen, který převzal režijní otěže, se totiž už osmým filmem pokouší dokázat, že filmařina pro něj byla jasná volba, ale když nepočítám nepochopitelný úspěch u Dračího srdce, tak zatím spíš dokazuje, že jako krejčí by byl mnohem lepší. Snaží se to dokazovat prostřednictvím spousty akčních scén, které ale postrádají zajímavé a poutavé prvky, jakousi režijní choreografii a přehlednost. Takhle máme fajnový pouťový kolotoč, na kterém se rádi svezeme, ale nebudeme na něj vzpomínat jako na zážitek dne.
Uvažuji, jestli má smysl hovořit o logice, protože tu by tenhle film ani tak nevyžadoval, přesto jsem několikrát nabyl dojmu, že scénáristé u některých scén nemohli ani za pět minut dvanáct nalézt vhodné vyústění, a tak se během filmu objeví jako zázračná deus ex machina tlupa prudce inteligentních yettiů nebo všem postavám docházejí hlášku (případně je postrádají úplně). Naběhnou si na nějakou hlášku ve vypjaté chvíli, typu „Lituješ něčeho?“ a místo pikantní odpovědi, která by probudila spící diváky, přijde obyčejné „Ne.“ Za to by se měla odebírat licence.
Ještě štěstí, že když nic, tak Brendan Fraser je stále solidní jistotou. Jako dobrodruh si bude užívat až do konce život (snad už ne v další Mumii), protože jeho lehce nadsazené herectví s rošťáckým pohledem, alespoň několika přeživšími hláškami (většina ale zazněla v upoutávkách) a stylovostí v akčních scénách zachraňuje život diváka. Na druhé straně jeho nový soupeř s tváří hvězdného Jeta Li je vyumělkovanou postavou, i když ho zrovna netvoří počítačové polygony. Vzpomínáte-li si na první Mumii, Imhotep byl strašidelnou postavou, která vzbuzovala hrůzu svým zjevem, svým cílem i svým jednáním.Všechny tyto atributy Dračímu císaři schází, obzvlášť je-li jeho fantastická armáda kosena jedním malým kulometčíkem bez výraznější námahy. Navíc je jeho nekonečný potenciál dost omezen a jeho prohra tím pádem neodvratná. Může se proměnit v draka nebo ovládat jakýkoliv materiál na světě, ale proč by, když film musí mít happy end. V jednom momentu pak navíc připomíná čokoládovou fontánu. Když už není hrůzostrašný, tak alespoň sladký. Dojem však kazí neustále kamenný pohled, z něhož žádné srdce neroztaje. Stejnou měrou tu chybí ryze komediální postava, která by se svým zrádcovstvím, zbabělostí nebo šílenou odvahou stala perfektním terčem pro vtipy, narážky, nadávky a vše, co by pobavilo. Dokonce ani jindy parádně bojácný Jonathan Johna Hannahy, který dokázal ze své postavy vykřesat skvělé scény, jako by zestárl víc než ona mumie. O tom, že Evelyn měli raději za záhadných okolností nechat zemřít, než ji nechat trapně přehrávat Marií Bello snažíce se napodobit mile rozverný výkon Rachel Weisz, netřeba mluvit.
Závěr
Já mám mumie docela rád, ne jako Rick O’Connell, ale tuhle asi fakt ne. Vše, co činilo Mumie báječnými vyprchalo a zbyla akční kostra, křehká a vetchá. A ten, kdo by chtěl stále kritizovat nového Indy, ať si srovná hodnoty.
