Muž, který zabil Dona Quijota – krásné blouznění mezi snem a realitou

0
14.7.2018 at 13:53  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Terry Gilliam už není ztracen v La Mancha. Don Quijote po třiceti letech spatřil světlo projektoru.

 

  Existují různé druhy vytrvalosti. Některé člověka dostanou až na vrchol Mount Everestu, jiné umožní, aby třicet let připravovaný film navzdory všem protivenstvím konečně uvedla kina. To druhé je samozřejmě případ aktuálního snímku Muž, který zabil Dona Quijota. Jeho režisér Terry Gilliam projevil neoblomnou zarputilost. Poprvé se o to totiž pokoušel na přelomu tisíciletí, když po deseti letech konečně sehnal finance, ale povodně, nemoci a další produkční neštěstí ho snu o svébytné verzi Dona Quijota na čas obraly. Jednou z mála dobrých věcí, které tehdy z velké smůly vzešly, byl výborný dokument Ztracen v La Mancha (2002). Po více než patnácti letech už ale Gilliam není ztracen a Don Quijot vtrhl do kin. Na tažení pitoreskního gilliamovského hrdiny stálo za to počkat.

  Přitom úvodní minuty o tom nesvědčí. Mdlé režijní vedení a bezkrevné situace dokonce vzbudí pochybnosti, jestli Terry Gilliam po tolika letech a tolika výborných filmech neztratil energii a nápady. Rozjezd totiž vypadá jako tuctový pohled za kulisy natáčení. Pozornost je upřena na režiséra Tobyho v podání Adama Drivera, který zrovna ve Španělsku natáčí reklamu s donquijotskými motivy.

  Avšak jakmile se ukáže, že v Tobym místo vybudí vzpomínky na studentská léta, kdy tady točil svébytné zpracování Dona Quijota, a vydá se hledat ševce, kterého tehdy zcela přetvořil v bojovníka s větrnými mlýny, film odhalí, že nezáživný úvod byl záměr. Jde o kontrast, od kterého se snímek odpoutává na gilliamovsky bláznivou road movie, která vede napříč prostorem, časem i svědomím a graduje, jak se mísí realita s představami, fakta s fikcí a donquijotství přechází jako pochodeň, kterou je třeba opečovávat a jako ideál nikdy nenechat pohasnout.

 

Únik z područí zaprodanosti

  Abychom si to ale rozebrali postupně, je očividné, že Gilliam netočí doslovnou adaptaci románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha od Miguela de Cervantese. Postava mu jenom slouží, aby rozehrál vlastní hru (na scénáři spolupracoval s Tonym Grisonim) s motivy, které prezentuje. Dona Quijota můžeme považovat za pomatence, který bojuje s větrnými mlýny, o nichž si myslí, že jsou obry. Je ale symbolem rytířství a hlavně věčného snění, které značí osvobození od přízemnosti reality.

  S jeho přístupem je konfrontován Toby, kterého sežvýkaly povinnosti života, tíha finančních závazků a tlak konformity. Proto se na začátku nachází ve stavu, kdy je obletovaným “tvůrcem”, ale svou tvorbou neprojevuje ani zrnko zájmu. Chybí mu jakákoli vášeň, protože netvoří z nitra, ale kvůli penězům – a schází mu tedy svoboda. Tu nachází až ve zprvu nucené společnosti muže v podání Jonathana Prycea, který si myslí, že je v 21. stoletím stále Donem Quijotem, strádajícím pod kletbou věčného života.

  Film ale Tobymu nabízí vývoj, aby se vrátil ke kořenům, kdy byl ještě idealistickým filmařem, a tak se spojenectví s bláznem stává přátelstvím, které v něm vyvolává víru v sílu bláznivosti, která je bezelstná a nic nestojí. Fascinující je, že film je prostoupen vtipem, ale dokáže se vyvarovat toho, aby to bylo směšné samotné bláznovství údajného Dona Quijota. Humor spíš reflektuje nerovnovážnou pozici a ahistoričnost situací. Emotivnější je proto vyvrcholení celého filmu, kdy se Don Quijote stává terčem posměchu, ale divák se stejně jako Toby nesměje, protože prohlédl past zaprodanosti.

 

Živoucí postavy ve víru chaosu

  Tobyho cesta za svobodou donquijotského ducha i důstojností je ale komplikovanější, protože ho tvůrci staví čelem vlastním hříchům a filmařské nezodpovědnosti. Svým někdejším natáčením ve španělské vesničce totiž vyvolal řadu změn, nestvořil jenom Dona Quijota. Příběh mu dává možnost chyby napravit, nebo o to aspoň usilovat a ze sebezahleděného muže bez hodnot se tak změnit v starostlivého člověka.

  Máloco by ale fungovalo a bujará fantazie Terryho Gilliama napínající omezené rozpočtové možnosti by přišla vniveč, kdyby jeho film nenabídl také skutečně živé postavy. Obsazení Adama Drivera a Jonathana Pryce se z tohoto úhlu jeví jako bingo. Výraznější je díky noblesní výstřednosti Pryce, ale i Driver potvrzuje, že je nadaným mladým hercem. Oba pak projevují smysl pro fyzické herectví, které je u gilliamových chaotických představ nezbytným aspektem, neboť strnulost a umírněnost je pro režiséra téměř sprosté slovo.

   Důmyslný rytíř Terry Gilliam tak opět vyráží na cestu s praporem, na kterém má vyšitou vyšinutost, se zbrojí z nezdolnosti a na splašené herce, která ho může zavést kamkoli. Prostě krásné blouznění.

(9/10)  

 

Foto: Bioscop

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: The Man Who Killed Don Quixote

Režie: Terry Gilliam; Scénář: Terry Gilliam, Tony Grisoni

Hrají: Jonathan Pryce, Adam Driver, Olga Kurylenko, Stellan Skarsgård, Jason Watkins, Óscar Jaenada, Rossy de Palma

Žánr: dobrodružný/fantasy; Země původu: Španělsko, Velká Británie, Portugalsko; Stopáž: 132 minut

Premiéra: 5. července 2018

Přečteno: 120x

Adam Fiala

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Starší příspěvky:
Ant-Man a Wasp – honba za vědeckým nesmyslem

Mravenčí muž se vrací v mohutnějších rozměrech, než jak si ho pamatujeme z prvního dílu.    Dokonce i po asistenci ve...

Zavřít