Filmový thriller podle bestselleru Stiega Larssona je dobrý spíš jako drama o krutosti týrání, než detektivka. Přičemž první sází na to, že z uměleckého hlediska nad tím budeme výskat radostí a z lidského hlediska budeme zhnuseni. Jsou to stejné důvody, proč má bulvár plný skandálů a sexu takovou prodejnost.
Stieg Larsson je dnes na knižním trhu považován za zlatý poklad. Se svou trilogií kombinující thriller a detektivní příběh přišel za vydavatelem už v roce 2004, sám se ale vydání nedožil. Krátce před uvedením na trh zemřel na infarkt. Jestli se i takovýto osud podepsal na ohromné prodejnosti knih, které si oblíbili čtenáři napříč zeměmi, těžko říct, ale lidé slyší na životní kuriozity. A spekulace je mohou zavést až do míst, kam běžné strká nos jeho knižní hrdina, redaktor Milénia Blomkvist. A připojuje se k němu tajemná dívka Lisabeth.
Film samotný se (nehledě na knihu) až nešťastně rozpolcuje do tří samostatných kusů, mezi nimiž jsou tristní vztahy. První z nich buduje pozadí pro postavu investigativního novináře Blomkvista, který musí čelit žalobě za nařčení, které publikoval. Do jeho případu se dostáváme až na konci vyšetřování, kdy soud vynáší rozsudek, a divák stěží hledá jednoduchý způsob, jak se v tom vyznat. Úvodní koláž záběrů totiž stihla zanechat rozpačitý dojem z toho, jak tvůrci představují jednotlivé postavy. Důležité je, že soud a jeho důsledky jenom okrajově souvisí s hlavním příběhem, a dost možná i kvůli tomu se délka filmu natahuje na dvě a půl hodiny. Blomkvist jako takový ale díky tomu není prokreslenější postavou. Lisabetě sice říká, že zatímco ona toho o něm ví tolik, on o ní nic.
Divák je na tom obráceně, ale dlouhou dobu o tom nemá potuchu. Druhá třetinka filmu je totiž věnována lehkému nastínění života prohnané hackerky, která kvůli násilné minulosti musí přetrpět dohled opatrovníka. V tomto segmentu vyprávění se zdánlivě úplně odkláníme od jakéhokoliv detektivního pátrání, které Blomkvist rozjíždí a ve kterém mu nepatrně pomáhá. Většina Lisabetiných scén se totiž točí kolem toho, v jakých tvrdých podmínkách se pohybuje a jak se tvrdý život podepsal na tom, jak se obléká a jak se chová. Nemá cenu před vámi skrývat, že její nový opatrovník se na ní domáhá různých sexuálních praktik, z čehož vyplývá prachsprosté znásilnění. Těchto několik scén se svým naturelem, syrovostí a hereckým prožitkem a dopadem vymyká zbytku. Proč to tu je a jaký jiný význam, než umělecky zapůsobit na diváka a získat si body, to má? Odpověď zůstává skryta až do doby, než odhalíme finále zápletky. I tak zůstane jedna otázka – proč musí být hlavní ženská postava tak divná a výstřední, jenom proto, aby to zapadalo do vyumělkovaného schématu jednoho, desítky let starého zločinu.
V jeho řešení se příběh Blomkvista a Lisabethy postupně úplně protne. Někdo holt chce nalézt klid na smrtelné posteli, ale to, co rozehrává, působí dojmem hry znuděného starého muže, který si najme novináře schopného odhalit pravdu, přivede ho na izolovaný ostrov, dá mu seznam podezřelých a nechá ho, aby rozpletl to, co se nikomu čtyřicet let nepovedlo. Musí pracovat na případu, který nabízí několik potenciálních řešení, ale ani jedno není uspokojivou odpovědí na to, proč s tím začíná děda teď a proč by odhalení pravdy mělo přinést něco pozitivního. Krom seznámení hlavních postav, jejichž vztah bude teprve hrát svou roli v dalších pokračováních.
Muži, kteří nenávidí ženy se tak nejspíš stanou jen další adaptací, která až přímočaře kopíruje knihu za vynechání motivů, na něž je na 600 stránkách čas, ale ve filmu ne. Pochopení děje filmu je tak složitější. Navíc zůstává skandinávsky chladný, ale ani mainstreamová přívětivost nevynahrazuje nedůslednou práci s filmovým jazykem. O Lisabetě bychom se víc měli dozvědět v dalším díle, který je už natočený a který naštěstí distributor uvede hned v září, když už první díl zajistil se značným zpožděním za světem. Finální díl nazvaný Dívka, která kopla do vosího hnízda pak čekejte krátce před Vánocemi. Rozporuplné dojmy přináší zpráva, že David Fincher chystá americký remake.
