Roztomilá podvodnická hříčka je zajímavá hlavně pro našince.
Natáčení totiž probíhalo také v Praze, která se pro jednou nestala pouze předobrazem jiné evropské metropole, ale je jednoduše tím, čím ji historie učinila – hlavním městem České republiky. A je nutno podotknout, že filmaři si produkci v pražských reáliích užili tak, že řada scén nabývá nových rozměrů, nad kterými Američané ohrnou nos, ale Češi se budou moci mj. pousmát nad prvním nefalšovaným teroristickým útokem, který spáchá samozřejmě zcela náhodou partička ústředních hrdinů. A o koho se jedná?
Oněmi bratry Bloomovými jsou Bloom a Stephen (herecké tváře Adriana Brodyho a Marka Ruffala), kteří jsou na sebe úzce vázáni od doby, co společně vyrůstali v pochybném sirotčinci a pouto přátelství se nepřetrhlo ani tehdy, když prováděli jednu lumpárnu za druhou. Je možná klišé předpokládat, že ze sirotčích výrostků se stanou zákonitě kriminálníci, ale oni jsou ve svém počínání tak bezelstní a především hraví, že si získávají sympatie nikoliv ze soucitu s jejich sociální situací, nýbrž díky grotesknímu dojmu. Nejbizarnějším členem podfukářského týmu je však Bang Bang, dívka asijských kořenů se zálibou v mlčenlivosti a plastických trhavinách. Právě teď mají v plánu velkou lumpárnu, v jejímž středu stojí naivní dědička Penelope (Rachel Weisz), jejíž milion by mohl posloužit jako finanční náplast po zbytek života. Nejprve je nutné zachytit ji do svých spárů, což má provést subtilnější Bloom. Jeho úkolem je přivést ji do narafičeného podfuku tím, že se do něj zamiluje. Plán je ale tak komplikovaný, že jeden podvod střídá druhý, motivace jednotlivých figurek prochází řadou kotrmelců, o skutečných identitách a možnosti skutečné lásky nemluvě.
Je potřeba vyzdvihnout humornost celého filmu, která je podtržena naivním laděným zpodobněným v postavě okrádané a kradoucí Penelope. Bratři Bloomovi nejsou v žádném případě přemoudřelý, ani jinak chytrý snímek – svými podfuky baví a užívá si možnost mást jak postavy, tak diváky, kteří si nemohou být ničím jistí až do úplného finále, které nabízí tak jasný konec, jaký bych si po dvou hodinách mohl jen přát, přičemž právě délka je jednou z nejvýraznějších slabin. Určitá překombinovanost je ve filmu o podvodech přijatelná, ale natahovaná snaha dál motat zamotané se bez pevné struktury hroutí. Film může být vděčen právě silnému a krásnému konci. Rozhodně však není možno porovnávat s Dokonalým trikem Christophera Nolana, který k tématu přistupuje zcela vážně s úmyslem sdělovat myšlenku a ohromovat promyšleností svého konceptu.
Čtyřlístek nemožných hrdinů je skvěle sehraný, ať už v láskyplném bratrském souznění nebo pučícím milostném vzplanutí, a vytváří tak primární atmosféru pro ryze zábavný film, který očividně nespadá do prvoligové hollywoodské produkce a do kterého šli známé tváře proto, že je námět režiséra Riana Johnsona něčím zaujal. Sám režisér má za sebou noirovou, zamotanou detektivku Zmizení. V případě Bloomových možná slevil z nároků na náročnost sdělení, namísto toho tu máme jiskru příjemného filmu, který nicméně neodmítá požadavky na kvalitu a svébytnost vzezření. Napomáhá mu v tom i skladatel Nathan Johnson, režisérův bratranec, jehož skladby si porůznu pohrávají s hudebními nástroji staré a moderní doby – vedle sebe tak stojí elektrická kytara a akordeon s harfou. Výsledek je svým způsobem jedinečný a hlavně správně hravý.
Závěr Hravost by to skutečně vystihovala nejlépe.
