Rok 2054 vypadá jako předaleká budoucnost, ale vezměte si, jak velké technické pokroky jsem udělali za posledních bezmála padesát let? Nedivte se potom, že francouzská vize budoucnosti neoplývá futuristickými serepetičkami.
Hlavními postavami je trojice detektivní vyšetřovatel Bartholomew Karas, oběť únosu a výzkumná pracovnice Ilona Tasuiev a její neméně pohledná sestra Bislane. Ilona je za záhadných okolností, bez jakýchkoliv požadavků na výkupné unesena a její zaměstnavatel Dellenbach, výkonný předseda společnosti Avalon, požádá policii, aby na její nalezení nasadili svého nejlepšího muže. Ke slovu se tak dostává Karas, který postupně a za pomoci Iloniny sestry odhaluje jednotlivé stopy případu a odhaluje pravý důvod únosu i všech vražd, které byly napáchány na jeho svědcích. Pravda je však taková, že i Karas se bude muset rozhodnout, co je správné.
Tento francouzský „animovaný“ filmy je právem i poněkud scestně přirovnáván k vizuálně podobnému Sin City Roberta Rodrigueze z roku 2005. Na první pohled se skutečně jedná o povedeného bratříčka, pokud se ale hlouběji ponoříte do města pařížského, zjistíte, že se víc lišit od města hříšného nemůže.
Samotný propastný rozdíl spočívá už v animaci. Mám totiž dojem, že srovnání se Sin City vzniklo pouze z letmého náhledu na jeden záběr z filmu, protože zatímco Sin City je pouze zfiltrovaný hraný film, v tomto filmu jsou pohyby herců nasnímány za pomoci metody motion capture a následně na počítačích převedeny do své animované podoby. To je pouze základ, protože zatímco v Sin City Robert Rodriguez přetransformoval vizuálně zajímavý komiks do šedi filmového průměru, v Renesance dochází ke skutečné hře světla a stínu. Nejen, že jim v tom daná metoda výroby značně pomáhá a usnadňuje práci, ona je k tomu stvořena. Město budoucnosti pak dá vzpomenout na kteroukoliv temnou vizi budoucnosti P. K. Dicka, protože zde skutečně nejde o detailní vykreslení, ale o náčrt, který svou noir atmosférou spojenou s modernou vytváří jeden z originálních pohledů do vzdálených roků naší planety. Přes hrubé zobrazení si ale stejně užijete několika modernistických vylepšení, i když nikterak drastických, ale o poznání realističtějších.
Tato metoda má však i své, doslova stinné stránky. Jednotlivé postavy, které byly namluveny mj. věhlasným představitelem Bonda Danielem Craigem, hobitovským Ianem Holmem a dále pak Catherine McCormack, Romolou Garai, Jonathanem Prycem a dalšími, sice často působí věrohodněji než kolegové v Sin City, ale nešťastná souhra stínů v obličeji nebo i nebezpečná podobnost některých charakterů dovede zamotat divákovu mysl z hlediska orientace. Tento nedostatek pak nepůsobí pouze jako chvilková mýlka, ale může narušit i celkový obraz daného díla, jehož scénář je už tak dosti zamotaný. Renesance je film, který by si zasloužil vícero zhlédnutí ne proto, že by byla myšlenkově tak složitá a hluboká (myšlenka tu je), ale spíše kvůli orientaci v příběhu, který celkem čtvero scénáristů nebezpečně zašmodrchává, a to hlavně tím, že se před divákem pokouší vše skrýt, zůstat tajemní od začátku do konce. Ačkoliv konec se vskutku snaží být informující a rozplétající všechny vzniklé peripetie, snaží se s přílišnou krutostí, která se v dané situaci a z pohledu hlavní postavy Karase zdá nejlepší.
Detektivně akční příběh pod vedením Christiana Volckmana, tvůrce podobně laděného krátkometrážního animovaného snímku Maaz, bez debat nepostrádá pevnou vizi příběhu o detektivovi, který se pomalu dostává do hloubky celého problému, jenž je zajímavější než se zprvu může jevit. Ve své podstatě se v Renesanci jedná o pravou a poctivou detektivku, s jakou nemáme na plátnech kin moc co dočinění a v televizi si ji užijeme maximálně prostřednictvím německých seriálů, tudíž tato francouzská laskomina potěší oko i mysl, i když oba dva orgány se během promítání pořádně zapotí. Proto zároveň představuje zážitek jen pro bystré hlavy.
Závěr:
Vizuálně blíže spíše Temnému obrazu než topornému Sin City, obsahově pak připomene Blade Runner říznutý francouzskou grácií.
