Šéfové na zabití 2 – vražda nevkusem

27.11.2014 at 07:00 • Posted in Recenze by Marek Koutesh

Zoufalci Nick, Kurt a Dale v tom zase jedou. A při svých eskapádách hrdě překročí hranici komedie směrem k nevtipné trapnosti.

Střežte se pokračování divácky úspěšných komedií! Nechť je tato věta mementem pro všechny hamižné producenty, kteří chtějí zopakovat sukces prvních dílů opětovným (zne)užitím původní zápletky. Menší modifikace se obvykle připouštějí, film ale nezachrání. Takové nedomyšlené nápady zpravidla neplodí kvalitní frašky, ale uměle rozpohybované zombie, které měly navždy zůstat pohřbené ve svých ztrouchnivělých rakvích. Ani největšího optimistu asi nepřekvapí, že dlouhý seznam monstrózních pokračování má tímto nového člena, tentokrát z řad přisprostlých černých komedií.

Poté, co trojice kamarádů Nick (Jason Bateman), Kurt (Jason Sudeikis) a Dale (Charlie Day) shodou náhod šťastně vybruslila z komplotu zosnovaném proti svým šéfům, našli si společně nový cíl. Rozhodnout se podnikat na vlastní pěst a ke snu být sami sobě šéfy jim má pomoci revoluční vynález „Kámoš do sprchy“. O patent přístroje usnadňujícího hygienu ve sprchovém koutě brzy projeví zájem velká společnost vedená miliardářem Bertem Hansonem (Christoph Waltz). Jenže ouha, lidská bezohlednost je v nejvyšších kruzích obzvlášť citelná a tím se trojice hrdinů dostane do korporátních kleští Bertova mazaného plánu, kdy všechny objednané Kámoše do sprchy shrábne, aniž by zaplatil jediný dolar. A tak se Nick, Kurt a Dale vrací do starých kolejí – naplánují únos miliardářova dravého syna Rexe (Chris Pine) a za jeho propuštění budou vyžadovat sumu, která hravě pokryje jejich ztráty.

Herci na pohlavek

Už první pohled odhalí jistý řád – Nick je rozvážný, Kurt věčně nadržený a Dale úzkostlivý. Může se vést polemika, jak se představené vlastnosti doplňují nebo jestli si překáží atp. Jako jistý základ pro groteskní gagy by ale fungovat měly a původní Šéfové na zabití tento předpoklad střídmě potvrdili. Trio moulů totiž netahalo tolik za provaz jako tým, ale jednotlivě se realizovali jako protikladné síly vůči svým nenáviděným šéfům. Druhý díl toto uspořádání mění, ústřední trojici k sobě svazuje a nutí ji procházet téměř všechny scény pospolitě. A je to vskutku cesta ke zkáze. Není omluva pro komediílní výstupy à la Three Stooges (tj. gagy zajišťuje trojice postav rozličných povahových vlastností), v níž hrdinové fakticky nedodržují žádné žánrem jim předurčené zákonitosti.

Jak se především ukáže, primární charakteristika Kurta a Dalea už není nadrženost, respektive vyděšenost, ale čirá idiocie. Kurt se projevuje vyloženě retardovaně, navíc mimořádně otravným způsobem, kdy nesmyslným žvatláním narušuje žádoucí celistvost a ladění scén. Dale je prvoplánový „comic relief“, který nepochopitelně často vystupuje ze své role přikazující mu nervozitu a opatrnost. Oba při scéně loupeže zapomenou na své povinnosti a začnou si hlasitě prozpěvovat populární píseň, třebaže je pro ně mise životně důležitá a v předchozích chvílích to dali důrazně najevo. V takových momentech už není na plátně Kurt ani Dale, ale Jason Sudeikis a Charlie Day, nešťastně „blbnoucí“ v nespoutaných kreacích.

Postava Nicka si tak tvrdou kritiku nezaslouží už jen z důvodu, že se drží zpátky a dokáže si počínat i docela rezervovaně – tím krotí hulvátství svých kamarádíčků. Jason Bateman celý film vykazuje příznaky nešťastné únavy a patrně dumá, jaké úděsné sérii se upsal, místo toho, aby jako režisér realizoval nějakou další autorskou komedii. To z něj dělá utajeného spojence v moři utrpení.

Scenáristé na pěst

Reklamní materiály dostupné k Šéfům na zabití se u jedničky i dvojky chlubí mírou improvizace, jaká byla hercům ponechána. Proč ne, je to efektní složka komiky, kdy přirozený talent přechytračuje režiséra, kameru a všechny kolem. Možná je to dojem vsugerovaný mediální masáží, ale nejedna scéna filmu opravdu vyhlíží, jako by se trojice herců bavila bez přípravy. Zdánlivé pozitivum se ale rychle mění v nesnesitelnou zkušenost. Vzorová scéna totiž vypadá tak, že herci dostanou podnět, načež začnou jeden přes druhého mluvit, sprostě křičet, případně vydávají neartikulované zvuky, zatímco jejich kolegové strnule přihlíží a nechávají extrémně nevtipným výstupům průběh. Jakmile tato křeč přesáhne délku několika vteřin, stává se neúnosnou.

Zpravidla aby byl v komedii účinek gagů žádoucí, je třeba začlenit ho do dostatečně uvěřitelné komické situace. Čím skutečněji scéna působí, tím absurdnější se vyvrcholení gagu stává. I v tomto směru druzí Šéfové na zabití selhávají. Sekvence jsou založeny na představě hřiště zkonstruovaného čistě pro groteskní a vulgární humor. Přechod k další sekvenci se uskutečňuje za pomoci chabých můstků, to aby se film tvářil, že vnitřní logika fikčního světa za něco stojí.

Gagů je užíváno zcela lajdácky. Do příběhu jsou vsazeny naprosto bez řádu – za přispění Sudeikise a Daye nedávají rozumově smysl, nátury protagonistů nerozšiřují a vyprávění nejednou zpomalují. Vzniklá komedie se blíží tomu nejubožejšímu žánrovému kalibru, který dostatečně prozkoumalo duo Jason Friedberg a Aaron Seltzer se svým Velkým bijákem a Disaster Movie. Nálepka černé komedie tím pozbývá významu. Se ztrátou inteligence a rozvahy už snímek není pálivě kontroverzní, ale dětinsky sprostý. Potrápí bojovníky za rasovou rovnocennost i práva gayů, pokaždé ale jen svou omezeností, ne přesností střelby.

Režisér na zabití

Asi nikdo nevypátrá, jaké smluvní podmínky vyjednali agenti Christopha Waltze, Jamieho Foxxe a Kevina Spaceyho, aby se tato herecká esa účastnila takového komediálního potratu. První dva zvládli své party bez větší újmy, Spaceyho rozměrnější cameo je ale jen zbytečná a do děje násilně namontovaná upomínka na první díl.

Ačkoli je nemožné přišít takovou katastrofu jednomu tvůrci, změna režiséra se v tomto případě jeví jako nápadná náhoda. Setha Gordona vystřídal s druhým dílem Sean Anders zodpovědný za obludný propadák Můj otec je šílenec (2012), ale i za scénář k u nás vřele přijaté komedii Millerovi na tripu. Je třeba doufat, že v sobě najde rozvahu a taktně odmítne nabídku na třetí díl, která s nevyhnutelným finančním úspěchem dvojky jednoduše musí přijít.

(3/10)

About
Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.