Stojí roční prémie vyšší než průměrný český měsíční plat za to, abyste nechali vyhodit kolegyni z práce?
Nejnovější film bratří Dardennů svým tématem nastoluje filozofickou, mravní a zároveň těžce aktuální otázku z běžného života, kterou si pravděpodobně upřímně nedokáže zodpovědět řada z nás. Všichni bychom pravděpodobně rádi prohlásili, že mimořádná výplata za vyhazov našeho spolupracovníka nestojí, ale…Představte si, že se jedná o někoho, s kým se zrovna nekamarádíte, případně vás v práci vyloženě ohrožuje (třeba v kariérním postupu) nebo vám prostě jenom leze na nervy. Zkuste se vžít do situace, kdy vy sami máte mimořádné výdaje a tučná prémie vám je pomůže pokrýt atd. Variací by se dalo vymyslet nespočet. A jak se s atraktivní otázkou vyrovnává samotný snímek?
Čisté ruce, rozvrácený kolektiv
Sandra ztvárněná přesnou Marion Cotillard se vrátila do práce poté, co se léčila z deprese. Vedení společnosti však během její nepřítomnosti zjistilo, že práci zvládne ve stejném rozsahu vykonávat i méně zaměstnanců, ale nechce dát Sandře výpověď přímo. Rozhodnutí tak přesune na její spolupracovníky, kteří si mají zvolit, zda se vzdají prémií ve výši 1000 euro a zachrání Sandře její místo či nikoliv. Pro Sandru začíná víkendový boj, v němž se pokusí přesvědčit většinu týmu, aby hlasoval pro ni.
Z hlediska personální politiky se nejedná zrovna o geniální nápad, protože bez ohledu na výsledek dojde k rozdělení kolektivu na dva tábory, které může v budoucnu spojit pravděpodobně jen zloba vůči vedení, které se tímto krokem zbavilo zodpovědnosti. Nedíváme se sice na od reality zcela odtržené sci-fi, ale jistou míru vykonstruovanosti filmu upřít nelze, neboť by tímto způsobem jednal nejspíš jen velmi neprozíravý zaměstnavatel.
Snaha o maximální realističnost
Film Dva dny, jedna noc se navzdory výše popsanému vyznačuje takřka dokumentární snahou o naprostou věrohodnost, čímž zůstávají Dardennové věrni své formě nastavené předchozími režijními počiny. Autentická režie i kamera snímku svědčí, nenalíčená Marion Cotillard podává možná svůj nejpřirozenější výkon vůbec. Situace se pohybují na určité škále různorodosti, ačkoliv trochu zarazí, že se nenašla ani jedna osoba, která by Sandře zalhala, protože by jí fakt, že si raději nechá prémie, prostě nedokázala přiznat do očí.
Společně s hlavní hrdinkou jsme na začátku vrženi do nastalé situace a ve filmu se nevyskytne ani jedna scéna, která by vybočovala mimo rámec vyprávění, tzn. přesahující ony avizované dva dny, jednu noc. Tím pádem nás na jednu stranu samozřejmě může naplňovat vlna soucitu s tím, že chudák Sandra možná přijde o práci, ale proč bychom měli být na druhou stranu přecitlivělí, když o té ženě de facto nic nevíme. O její nemoci nám tvůrci neprozradí víc, než jsem již napsala, o rodině pak už vůbec nic. Sandru navíc rozčiluje, že vedení nevěří v její schopnost vykonávat dostatečně kvalitně svou práci. Hrdinka se však během příběhu minimálně jednou zachová způsobem, který jejich obavám přidává na opodstatněnosti.
Trochu překvapení přináší až závěrečná pointa, která Sandře dopřeje opět najít ztracenou sebeúctu. Dva dny, jedna noc vlastně aspiroval na skvělý film, kdyby se jeho stopáž asi o hodinu zkrátila. Navzdory prvnímu dojmu samotné téma jednoduše neutáhne celovečerní film, ačkoliv Marion Cotillard tento nedostatek vyčítat nelze. Díky jejímu hereckému výkonu se snímek sleduje poměrně lehce, ačkoliv ne vždy nutně záživně. Minimálně experimentů chtivé manažery však Dardennové spolehlivě odradili, protože takovou anketu už nikdo po zhlédnutí neuspořádá.