Na životní krizi platí za lék změna, která člověka posune k novým zážitkům, jež mu dají zapomenout na starý život, který se nepovedl. V extrémním případě si za tímto účelem pořídíte ZOO, i když jste doma měli jenom psa a o správném zacházení s exotickou zvířenou máte tolik vědomostí co divák seriálu Cirkus Humberto.
Když víme, že takový film nemůže skončit špatně a že se krok po kroku postupuje k srozumitelnému a všeobecně přijatelnému konci, chce to jinou strategii. V tomto případě lze celé dvě hodin využít v rámci debaty (někdy přerůstající v hádku) o to, která z postav je v tomto ukázkovém feel-good bijáku roztomilejší. Možná je to Scarlett Johansson jako ošetřovatelka, která rázně šéfuje všem zvířatům, nemá čas na osobní život, ovšem neskryje mnoho diblíkovských úsměvů, když jí myšlenky přijdou na nového šéfa zoo. Ten představuje druhého kandidáta – ztatínkovatělý Matt Damon už dává zapomenout na Jasona Bourna a mezi zvířaty se zdá být šťastný jako prase v žitě. Nebo snad zvítězí Elle Fanning, jež začala konkurovat své sestře Dakotě a zvládá grimasy bezelstně zamilovaného děvčete s takovou naivitou, že i tygři z toho jihnou? Kdepak, nejroztomilejší postavu má na svědomí nová Shirley Temple, kterou si zapamatujeme jako Maggie Elizabeth Jones. V jedné chvíli se dokáže tahle sedmiletá holčička starat o domácnost jako vyzrálá žena, přitom vypadá jako andílek, kterému byste skoupili celou cukrárnu.
Jako nejmladší člen rodiny však nemá na výběr, neboť je posledním zástupcem svého pohlaví, jež stojí mezi řádným chodem domova a naprostým chaosem. Aby bylo za dost melodramatičnosti a nemusel se dlouho hledat prvotní impulz, který přivede k titulnímu zakoupení zvířecí říše, dozvídáme se, že maminka zemřela. Není jasné jak a proč, řada prosluněných a veselých scén však dává tušit, že to byla skvělá manželka i matka a každý má z jejího odchodu aspoň malé trauma. Snad až na tu malou Rosie, která situaci zvládá s tváří vyspělého člověka, až to možná budí strach, co se za těma cukrkandlovýma očima skrývá. Její otec Benjamin Mee má však pocit, že se celá rodina ocitla v kleci, on sám v ní však vězí nejvíc, každý kout města mu ztracenou ženu připomíná. Postihnutý se jeví i dospívající syn, který je ve škole obviněn z krádeže a celé dny nemaluje nic jiného než potemnělé kresby plné hněvu i smutku. Když tedy přijde na přetřes stěhování, nepravděpodobné se stane skutečností a nastěhují se do chátrající rezidence rosemoorské zoo. Že nevíte proč? Odpověď samotného Benjamina je prostá a shrnuje filosofii jak jeho, tak celého filmu – proč ne…
Na hudební složce se podílel Jónsi, člen skupiny Sigur Rós, jejichž hudba už pomohla nejednomu filmu. Potomci lidí čerpali sílu ze skladby Hoppípolla, když se prezentovali v traileru. Neil Jordan využil sílu jejich hudby v éterické písni tulení ženy v Ondine. V obou případech byla melodie skvěla použita jako maják naděje, který místo světla pomáhá hudbou a který mění vyznění deprimující a chmurné vize. Platí to i pro jejich výjimečné videoklipy. V přímočaré a sladkomilné podívané Koupili jsme zoo je to trochu nadbytečné, Jónsiho výběr nemá takovou sílu a účinek. Avšak kdo nezná hudební skupinu Sigur Rós, dělá špatně. Kdo ji znal, ale neměl rád, ten dělal dvojnásobnou chybu. Právo na vlastní vkus zůstává, ale islandsky alternativní pojetí melancholických balad nemůže nesouznít s každou citlivou duší, kterážto charakteristika je potřebná pro příjemce jakéhokoliv umění, tedy i filmu.
I Koupili jsme zoo je umění, staví ovšem hlavně na vycizelovaných řemeslných dovednostech, znalosti žánrových mantinelů a nezbytné je i soucítění s příběhem. To americký režisér Cameron Crowe projevil dostatečně, díky tomu se z filmu Koupili jsme zoo nestal pouze předmět rychlé spotřeby, jehož datum spotřeby končí se zakoupením lístku. Ti, kdo si jeho jméno spojují především se snímkem Vanilkové nebe, by k novému dílu měli přistupovat opatrně. Název je upřímný a plakát také. Nic zvláštního, komplikovaného nebo sofistikovaně odlišného se nekoná. Vychází se z knihy, kterou sepsala ústřední postava filmu – Benjamin Mee. Crowe se nevzdává vize milého rodinného snímku a bojuje s tím, aby prostou synopsi vycházející ze skutečné události narušovaly typické neduhy obdobné produkce. Ani v nejmenším se nejedná o stejnou kategorii, jakou zastávají zvířecí filmy typu Chlupatá odplata (stále platící za jeden z nejgeniálnějších hloupých názvů, jehož vina neleží na českých překladatelích) či kterýkoli díl Dr. Dolittla.
Zvířata jsou prostě zvířata a film k nim přistupuje se stejnou úctou a respektem jako autoři Vody pro slony. Oba filmy jsou tak vhodným materiálem pro každého, kdo se označuje za zvířecího milovníka, ale z duše nenávidí nucené skopičiny. Zaslouží se proto zmínit, i když je to už snad i očividné, že zvířata tu nemluví ani netajtrlíků, do značné míry zde prožívají i podobné trable jako lidé. Nejvýznamnější je tak vedle celkové renovace objektu zoo linie s nemocným tygrem, okolo níž je smysluplně vystavěna zásadní kolize, v níž se lidé mohou střetnout, obhájit své postoje a znovu se shledat s vnitřním smířením, po kterém jejich utrápená duše prahla. Dokonce filmu chybí i postava zlosyna, ústředním nepřítelem je termín, do něhož musí být zoo otevřena, nedostatek peněz, které jsou pro obnovu areálu potřeba, a pak také překážky v lidech samotných, které jim brání v naplnění cílů a brzdí je v dalším rozvoji. Zlosyn je tu částečně personifikován v postavě inspektora Waltera Ferris, ale nakonec zastává spíš kontrolní funkci, aby se divák dozvěděl, že postavy splnily, co měly, což by samozřejmě nebylo možné, pokud by nepřekonaly své staré životy. Není zde nic, co by mohlo diváka rozrušovat, ale není tu nic, co by inteligentního diváka mělo bezodkladně urážet. Možná je to také ten případ filmů, pro něž se režisér rozhodne, neboť se jeho děti nemají na co z jeho filmografie dívat. Snad budou mít synové William James a Curtis Wilson z tatínka radost. My se můžeme opájet jen mixem zkušeného režiséra, zkušeného hudebníka a knižního bestselleru. Ani jeden z nich nedostál maxima a bere svou práci v zoo skoro jako dobrovolnou charitativní činnost.
