Jestli tuhle béčkovou hrdinskou fantasy nepošlu do pekla, intelektuálové mě ubijí plamennými slovy. To je cena, kterou s radostí zaplatím. Solomon mi buď svědkem.
Hučku sdílí s upírobijcem Van Helsingem, vtipnými bonmoty se inspiruje ve filmech jako je Komando, jeho pokrevním bratrem je samotný barbar Conan a peklo po něm prahne jako po dehtem prosáknutém Johnu Constantinovi. Pokud sdílíte nadšení aspoň pro tři výše jmenované, jste naladěni na stejné vlně jako tvůrci, kteří zadaptovali literární postavu od Roberta E. Howarda. Vzešla z toho drsná fantasy o boji jednoho muže proti šikům pekelné armády. Pekelná deratizace probíhá, jak jinak, v zájmu cti jedné mladé dívky. Původně se zřekl násilí, bojů, válek a stal se mužem pokojných mravů. Peklo mu ale nechce dát pokoj a jeho duši by si nejradši pověsilo na stěnu jako surrealistický obraz trofeje. Stezka spravedlnosti se tak pro něj stává stezkou krve a bolesti, na jejímž konci čeká vykoupení, kterou by mu posvětil snad jen farář pamatující hony na čarodějnice.
Autoři jednoduše ctí všechny pravidla hry, a to do nejhrubších základů. Přepálená klišovitost není na škodu, i když některé dialogové výměny jsou na hraně televizní novely umístěné na skřipci, zatímco sledujeme velmi křehké vztahy jedné britské rodiny. Dialogy typu: „Solomone!… Meredith!… Solomone!… Meredith!“ nejsou výjimečné. Smích tvůrci nejspíš nezamýšleli, ale k heroické fantasy se to v 21. století hodí, protože množství neschopných napodobitelů za desetiletí nakynul jako zapečená směska literárního neumětelství a nedostatku vlastní představivosti. Svou vážností jsou postavy v Solomonovi na jednu stranu budičem smíchu, na druhou přesvědčují o svém záměru. Přehnanou věrnost schématům a žánrovým vzorcům vynahrazují rodiče tohoto dítka ze starší doby tím, že ty scény, které mají zastávat akčnost a drsnost, takové vskutku jsou.
Ve prospěch Solomona hraje i velmi jednotná a celistvá konstrukce. Film je vlastně malou, nezávislou produkcí za 26 milionů korun, která se natáčela v Česku. A jak se stalo zvykem, v každém takovém filmu se musí objevit Marek Vašut. S oběma problémy – s laciností, s kterou Čechy v zahraničních produkcích často vypadají, a s Vašutovým provinčním herectvím se v Solomonovi mimořádně dobře vypořádali. Umně pak pracovali se zbytkem prostředků, neplýtvají digitální výpomocí, stačí jim bláto, déšť a sníh a dobří maskéři (postrádá to tak typickou uhlazenost a pěkňoučkost hollywoodské produkce).
Plus akurátní hrdina, který dokáže konat hrůzné činy s dostatečnou sympatičností. Jamesi Purefoyovi tahle póza neuvěřitelně sluší a jeho způsob osvobozování z pekelného prokletí je stejně efektní jako působivé hlášky z jeho úst. Musím ho nařknout z toho, že si jejich pronášení přímo labužnicky užívá, jako by se za podobné nesmysly udělovali Oscaři.
U čtyř křepčících Newyorčanek si užívali princezničky, tohle je naopak podívané pro chlapy a filmové gurmány béčkových lahůdek. Těžko říct, který z těch dvou filmů si zaslouží právo na život a uznání, ale navzdory všemu, co svým mečem Solomon způsobí, je pro mě eticky vznosnější a ospravedlnitější než materialismem prolezlé sexování ve městě a na poušti. V Solomonovi si navíc přijdou na své i dámy. Považte – James Purefoy…
