Vřískot se vrací s číslovkou čtyři, aby si na seznam obětí připsal nová jména – diváci na něm díkybohu nebudou. Ikona se vrací v plné parádě, aby nám připomněla staré časy. Nová doba ale mění pravidla.
Sidney Prescottová přijíždí do rodného Woodsboro, aby zde prezentovala autobiografii oběti, která unikla vrahovi zvanému Ghostface. Snaží se tím vyrovnat s traumatem, které jí krvavé události přinesly. Uvítání ale není příliš vřelé, vpředvečer autogramiády se vrah znovu objevuje na scéně a Sidney tak naplňuje přezdívku, kterou ji lidé častují – Anděl smrti. Kam přijde, tam lidé umírají, jenom ona ne. Se starými známými Deweyem a Glen odhalují, co se děje, a její sestřenice Jill se bojí o život svůj a svých kamarádek. Zabiják se zdá být nepolapitelný a neporazitelný.
Kdo je vrah, vám samozřejmě neprozradím. Nechci a ani nesmím. A konečně jednou to zase má v rámci svého děje a z logiky věci smysl. Odhalení identity není jen nudnou povinností před závěrečnými titulky. Lámat si hlavu nad tím, kdo se schovává za maskou vraha Ghostface je totiž velmi náročné – však se Vřískot zprvu profiloval tím, že podezření přecházelo z osoby na osobu. Pokud budete sledovat, kdo na plátně je a není, a že by taková situační analýza vyšla na dlouho, možná přijdete o vypečené fórky a popkulturní narážky, jimiž Vřískot reaguje na zoufalou situaci, která v dnešním hororu vládne.
Je úsměvné, že takovou reflexi režíruje člověk, který překročil sedmdesátku, ale mladistvý švih mu nechybí, a který před měsícem v českých kinech strašil se svým předchozím projektem, jež si sám napsal a který byl hrůzný tím, jak hloupý, hysterický a nesnesitelný byl. Naštěstí hlavním scenáristou čtvrtého Vřískotu je i tvůrce všech předchozích dílů Kevin Williamson, který se projevuje jako stejný hororový geek, jakými obsadil letošní díl série.
Z hlavních postů lehce ustupuje klasické trio Sidney-Dewey-Glen, aby spíš jako mentoři a stařešinové, kteří pamatují a kteří byli původními aktéry krvavého masakru, dohlíželi na mladou generaci, která se dostává do centra pozornosti. Však i vrah je prezentován jako někdo, kdo zná stará pravidla a přeměňuje je podle moderních příruček, aby překonal sám sebe, jak se o to pokouší všechny filmové sequely.
Do popředí se tak dostává svěží tvář Emmy Roberts, jejíž dosavadní herecké zkušenosti v převážně teenagerských blbostech nejsou nejlepší vizitkou budoucí kariéře, a i zde dává pocítit, že není nejsilnější článek. Ovšem na její obranu nutno říct, že nikdo z herců nepředvádí zvlášť dobrý výkon, jako by to bylo součástí představení, které odstartuje hned na začátku, kdy sledujeme variace na nekonečné série filmových hororů, v nichž nefigurují ani tak „postavy“ jako „kusy těl“. Přehnané nebo laxní herectví je v hororech dost obvyklé, ale v tomto případě přeci jenom kazí dojem opravdu chytrého díla, protože herci nejdou do extrému, ale ani svým projevem nenabídnou karikaturu nebo ironii.
Jako zázračné zjevení se předvádí skutečnost, že čtvrtý Vřískot odmítl módní vlnu trojrozměrných bijáků a míří do kina v anti-plastické 2D verzi. Člověk si tím rozhodně nemohl být jistý, protože Wes Craven už s touto technologií pracoval právě na svém minulém snímku Vem si mou duši. Přestože se obsahově snaží přenést do moderní doby, které vládnou technologie, Facebook, natáčení čehokoli a kdykoli, vypadá film dost starosvětsky – a nejen proto, že ústřední trio, které si prošlo celou tetralogií, značně odrostlo svým mladším já. Klasické je i strašení, která Ghostface zvládá s přehledem. Zvonění telefonu nahání hrůzu jako už dlouho ne a zjevení vraha v místech, kde ho nečekáme, dokáže velmi solidně způsobit mrazení v zádech.
