Všiváci – dva odloučení bratři hledají filmové dno

20.6.2014 at 16:56 • Posted in Recenze by Marek Koutesh

Rodinná a válečná traumata vyklízí plac zmatené telenovele černobílých figurek. Kolik ran ještě český film vydrží?

Spolu se Všiváky sílí nezanedbatelná pravděpodobnost, že se v současné české kinematografii zrodil (další) nadmíru impotentní filmařský směr. Jsme svědky obrody exploatace, jaká byla na takřka dvacet let odkázána na podprahový underground. Její zástupci se odvrací od poklidného středního proudu „chcípáckých českých filmů“ a stávají se nekompromisní výpovědí svých autorů. Jakkoli zní poslední věta jako něco, co by česká kinematografie přesně potřebovala, české exploatační snímky se ovací zatím nedočkaly. Dáno je to především tím, že za nimi stojí povětšinou nekompetentní tvůrci, jejichž autorský vklad je přinejlepším rozpačitý. Legendární se stal Tomáš Magnusek s trilogií Bastardi, ale slušelo by se určitě zmínit i Hranaře Tomáše Zelenky nebo Kajínka Petra Jakla ml.

Jak nám ukázala první polovina 90. let s tituly jako Vekslák aneb Staré zlaté časy nebo Nahota na prodej, exploataci možná není souzeno, aby se v našem prostředí zabydlela. Čím to, že se znovu točí a málokdo se nad její existencí pozastavuje? Snad proto, že soudobá exploatace je exploatací nepřiznanou a vyhledává stejně široké publikum jako jakékoli jiné mainstreamové filmy. Bastardi mohou být rasistickým argumentem, ale tváří se jako společensko-kritické drama. Hranaři jako důležitý protikorupční pamflet. Všiváci, a to si předem řekněme, jsou vzorovým béčkovým thrillerem, v propagačních materiálech se ale ukazují jako válečné psychologické drama. Režisér Roman Kašparovský svůj záměr nedotáhnul do konce – ačkoli natočil pubertální směsici zločinu, násilí a sexu, své roztomile přímočaré choutky navenek skrývá.

Zavšivená minulost

Je pozoruhodné, že po Vendetě a Příběhu kmotra stále nese pochodeň české exploatace Ondřej Vetchý, jinak nesporně vynikající herec. Zde se představí jako Roman „Ricky“ Rohan, vysloužilý voják z Afghánistánu a milující, ale nepozorný otec dvou dcer. Finanční problémy dohnaly rodinu do úzkých a Ricky má strach, že dceři (Tereza Voříšková) nebude moct zaplatit studia na DAMU. Nebezpečná poslední „akcička“, jakou mu nabízí jeho bývalý spolupracovník Olda (Ondřej Malý), se pomalu jeví jako jediná záchrana rodinného štěstí. Paralelně s Rickyho osudy sledujeme i počínání jeho bratra Michala „Mickyho“, neurochirurga utápějícího deprese v alkoholu. Všichni jsou svým způsobem všiváky, ale proč a jak se jimi stali, film hned nepoví.

Představená témata jsou vcelku aktuální a k realizaci v obstojný filmový projekt by sama o sobě potřebovala zkušené vedení. V příběhu se vyskytuje velké množství postav, jejichž osudy se prolínají a vedou k několika dalším důležitým podzápletkám. Zvolený způsob vyprávění režisérovi / dramaturgovi práci zrovna neusnadňuje. Narace je rozbita na čtyři linie ze současnosti (dva bratři, dcera Róza a dvojice chuligánů Eman a Venca) a film uvozuje několika flashbacků z Rickyho a Mickyho dětství. V druhé polovině stopáže se navíc začne odvíjet zcela nová rovina situovaná do konce normalizace, která objasní tragédii, jaká bratry na dlouhé roky odloučila. Představit všechny postavy, ozřejmit jejich motivace, tužby a vnitřní traumata, nechat je střetnout se a dovést všechny k uspokojivému konci, se debutujícímu režisérovi pochopitelně nepodařilo.

Tam a zase zpátky

Na chaotickém výsledku se zřejmě podepsalo i dlouhé shánění financí, dotáčky v Afghánistánu i odklad premiéry. Všiváci jsou roztěkaní, marně přeskakují z jedné linie do druhé a nedokážou si ujasnit prioritu scén i dílčích motivů. Některé důležité informace užitečné při seznamování s postavami a jejich světy, jsou ledabyle nahozeny. Jindy se film rozmařile věnuje zcela zbytečným záležitostem, které naše vědění nijak nerozvíjí. Motivy se z ničeho nic objevují a bez objasnění mizí, přičemž někdy neříkají nic (roztomilý králíček jako ztělesnění nevinnosti), v jiném případě se snaží říct úplně všechno (poletující pírko odcizené z Forresta Gumpa). Některé důležité paralely se přímo nabízejí (těhotenství dvou protagonistek), jsou ale z nepochopitelných důvodů přecházeny, třebaže by postavám mohly dodat žádanou hloubku. O nějakém systematickém odhalování příčin bratrského rozkolu nemůže být řeč, vyprávění se jejich vztahy v současné linii vůbec nezaobírá a odhalení příčiny konfliktu tak nevede k rozklíčování vůbec ničeho. Intenzita střídání rovin a rytmus vyprávění je tak výjimečně zfušovaný.

Místo aby se Všiváci zaměřili na pár nosných osob a nechali je ve víru nepředstavitelného chaosu alespoň částečně vyniknout, pozastavují se u nesmyslného figurkaření. V příběhu se vyskytuje několik účelově výstředních postav, jejichž vyšinutost je neustále omílána na úkor hlavní zápletky. Cholerický Olda vnáší do děje zbraně a násilí, Alice (Tatiana Vilhelmová) nevázanou sexualitu, její nevěrný manžel Radek (Marek Taclík) oplzlý humor. Všichni jsou jen prostředky, jak režisér a scenárista v jednom upokojuje své klukovské fantazie. Jsou výdobytky exploatace, atrakce protežované tak často, až jejich úsměvná vystoupení začnou jednoduše nudit. Herecké výkony jsou standardně špatné, to je ale pochopitelné, když se potýkají s mizerným scénářem. Jen v projevuju Ondřeje Malého je trocha subverzivity – své strohé hlášky odříkává s dokonalou přesností, jaká není v silách špatného herce.

Jedna mezi oči

Jestli je film ještě v něčem věrný nevázaným exploatačním flákům z 90. let, je to v míře mužského šovinismu. Syžet Všiváků představí celkem pět hlavních ženských postav. Vyloučíme-li starostlivou babičku (Iva Janžurová) a její nejmladší vnučku, zůstávají tři ženy a všechny do jedné snímek prezentuje jako hloupé, nezodpovědné a amorální. Záchranu od úplné sebedestrukce nachází v mužích, kteří jsou identicky hloupí a amorální, ale dokážou v sobě najít alespoň dostatek vůle, aby zvrátili běh událostí.

Poměrně záhy se stane taktikou filmu odstraňovat již nedůležité protagonisty výhradně jejich náhlou smrtí. V závěru pak následuje několikahlavé čištění jakožto jediný způsob, jak se můžou všechny linie uzavřít. Postavy se setkají v sérii absurdních náhod a dospějí k dvěma možným koncům: vykoupení, nebo zatracení. Co má scenárista přichystané pro koho, je i přes zmatečnost předchozího dění jasné. Poslední čtvrthodinka je natolik naivně vykonstruovaná, že jedno klišé následuje druhé. Po projekci kdosi nabídl teorii, že lze Všiváky číst jako parodii. Režisér by měl tuto interpretaci přijmout za vlastní dřív, než film uvidí široké obecenstvo.

(2/10)

About
Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.