Whiplash – koncert pro režiséra a střihače

Nejenergičtější film za dlouhou dobu nás přesvědčí, že J. K. Simmons je sám ďábel a Damien Chazelle mistr režisérského řemesla.

Kdo si bude procházet letošní seznam snímků nominovaných na Oscara za nejlepší film, jeho zrak na úplném konci utkví na filmu, jenž tematicky trochu vybočuje. Není ani životopisem (letošní zastoupení čítá Amerického snipera, Kód enigmy, Selmu a Teorii všeho) ani zbožňovanou kuriozitou (jakými jsou Birdman, Chlapectví a Grandhotel Budapešť), ale malým nezávislým dramatem, které si odbylo premiéru před více než rokem na filmovém festivalu Sundance. Nezaostává jen datem premiéry a rozpočtem, ale i výdělky. Zájem diváků v zámoří se neukázal takový, jak se dalo očekávat, film na svou stranu ale získal obec filmových kritiků. Čerstvě třicetiletý režisér Damien Chazelle si po celovečerním debutu a jednom krátkometrážním filmu zadělal na náramnou kariéru.

Režisér na domácí půdě

Slůvko „whiplash“ je v tomto významu skladba, kterou nacvičuje jazzová kapela na (fiktivní) prestižní Shafferově konzervatoři v New Yorku. Členem je i devatenáctiletý bubeník Andrew Neimann (Mike Teller). Sní, že se stane novou jazzovou hvězdou. Blíž k jeho fantazii by ho postrčilo angažmá ve skupině dirigenta Terrence Fletchera (J. K. Simmons), který na konzervatoři také vyučuje. Jednou je Fletcher mladíkem zaujat a přizve ho na nacvičování. Tam ale odhalí svou pravou tvář – jako neuvěřitelný perfekcionista své studenty psychicky i fyzicky tyranizuje, aby je donutil k co nejlepším výkonům. Aby si Andrew udržel své nově získané místo, bude se muset řídit Fletcherovým heslem a cvičit až do krve, a to doslova.

Ačkoli se ve spojení s filmem nemluví skoro o ničem jiném než o děsivém, démonickém a vpravdě fantastickém hereckém výkonu J. K. Simmonse, Whiplash je naskrz dílo svého režiséra. Damiena Chazellea s tematikou filmu pojí osobní zkušenost. Na střední škole byl členem jazzové kapely a setkal se tam s drastickými praktikami. Studovat režisérův psychologický profil a ptát se, jak se ve filmu odráží, by nám ale o Whiplashi moc nepovědělo. Důležité je, že je to snímek nabitý mimořádnou energií realizovanou prostřednictvím výtečně zvládnutých stylistických postupů a jejich soudržnost svědčí o režisérově zápalu a talentu.

90 minut podle metronomu

Jedním z hlavních motivů filmu se stává souhra skupiny a koncentrace individua. Zatímco Tellerův Andrew správné tempo teprve hledá, Chazelle a střihač Tom Cross jsou jeho mistry. Ve scénách zkoušek a veřejných koncertů jazzové kapely ladně, přehledně a asertivně přeskakují od jednoho nástroje k druhému, většinou pozorně následující komplikované takty. Zároveň nikdy neztrácí pojem o bicí soupravě a intuitivně nás informují o vypětí, jaké při hraní Andrew zakouší (rychlým střídáním polodetailů Tellerovy tváře, detailů paliček nebo činelů a záběrů z většího povzdálí). Whiplash je víc než cokoli jiného film dynamický, a právě proto se na svém oficiálním americkém plakátu chlubí citacemi z recenzí, které ho nazývají „vyčerpávajícím“ nebo „elektrizujícím“. Nálepky jsou v tomto případě přesné.

Dokonalá je samozřejmě i zvuková stopa, v níž je nutností naprostá synchronizovanost s obrazem a průzračné znění hudebních nástrojů. Jakmile kapela rozbalí jazzový standard Whiplash nebo Caravan, který proslavil Dukea Ellingtona, bude prvotní reakcí nejspíš nadšení. Audiovizuální koordinace režiséra opravdu bere dech a vzbuzuje přání, aby takto skvělého řemesla byli schopní tvůrci 50x dražších blockbusterů.

S obětmi se počítá

Kde se v této režijní bravuře nachází herci? Jak je patrné ze všech ocenění, která J. K. Simmons sbírá, ale i z chvály pro Mikea Tellera, neztratili se. Simmons fascinuje svými agresivními výbuchy a Tellerův věčně odkapávající pot a od tréninku zkrvavené ruce jsou hmatatelné. Oba herci vyhlíží, jako by byli zbavení smyslových hranic a ve chvílích se postavami se vším všudy stávali. Důvodem je fyzičnost jejich rolí – v okamžicích oba napínají své svaly, Simmons v obličeji, Teller v loktech a zdánlivě překračují hranice pouhého předstírání, stejně tak i filmu. To je ale opět jen další pečlivě uskutečněná taktika. Oba hráči jsou ve skutečnosti přizpůsobeni režisérově vizi a jejich divokost souzní s divokostí zvuku a střihové skladby.

To, že je Whiplash film sestavený s takovou péčí, je obdivuhodné. Nezastaví se, nezaškobrtne ani v nejproblematičtějších scénách. Pro svůj perfekcionismus, který si v ničem nezadá s Fletcherovým zápalem, se ale nutně musel vzdát osobní roviny Andrewova života. Představí nám několik momentek příznačných pro jeho dosavadní bytí – stále chodí se svým umírněným otcem do kina a dělá si zálusk na dívku v něm pracující (Melissa Benoist). Podaří se mu ji pozvat na rande do pizzerie, načež se následně vyskytne už jen ve scéně jejich rozchodu.“

Tato linie má své opodstatnění. Musí zdůraznit, že kariéra vrcholového bubeníka si žádá oběti v romantickém životě. Že do snímku není zařazena ale ani jedna scéna, která nám ukáže klidné, ale neuspokojivé randění Andrewa se svou družkou, je svým způsobem kontraproduktivní. Film sice udrží svůj strhující rytmus a vyprodukuje víc do děje vtahujících emocí, při jakémkoli odhlédnutí nebo pozornější analýze se ale ukazuje, jak prvoplánově efektivní je. Přítelkyně slouží jen k tomu, aby mohla být obětována a linie s otcem je účelově načrtnuta, aby vznikl kontrast mezi dvěma Andrewovými „opatrovníky“.

Sólo, které ohromí

Ještě větší lest na diváky Whiplash uskutečňuje ve své náladovosti, přesněji ve vlnách rozličných emocionálních stimulů, které jsou nejlépe k vidění v posledním aktu. S frustrující přesností nechává hrdinu prožít pád, vzepření se situaci, další pád a možná další změnu. Přinese i jeden těžko očekávatelný zvrat, který v několika málo sekundách naprosto převrátí poměry ve fikčním světě. Je pak na divákově přístupu, nakolik filmu plíživou, ale účinnou taktiku odpustí. Záleží také, kolik lidí si režisérovu vypočítavost vůbec uvědomí.

Whiplash je problematický snímek, který se spornou samozřejmostí počítá s tím, že se v něm ztratíme. Nelze u něj ale pochybovat o tom, že je natočený s maximálním nadšením a se zájmem o všechny stylistické složky filmového média.

(8/10)

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022