Tenhle vlkodlak sice kouše jako ďábel, ale jeho chroptivé vytí je známkou toho, že nejlepší léta už má za sebou. Přitom tajemné zvuky za úplňku byly vždy prvotním zdrojem strachu.
Když v začátcích zvukového filmu hollywoodské studio Universal postavilo část svého renomé na dlouhé řadě hororových filmů, netušila, že tvoří pro historii filmu nesmírně důležité postavy, které svět kinematografie v každé dekádě představí v jiné, modernější podobě a skrze slávu a věhlas se stanou věčnými. Drákula, Frankenstein, Neviditelný muž, Mumie nebo právě Vlkodlak. Nyní přichází v nové, vážně míněné verzi, která čerpá nejdůležitější motivy a zápletky z nejstarších dvou vlkodlačích filmových perel – Vlkodlaka v Londýně z pětatřicátého a Vlkodlaka s Lonem Chaneyem Jr. z roku 1941. Zároveň je nedovede úspěšně přeložit do moderního jazyka, neboť tyto snímky časem přestaly být děsivé stejně, jako stářím přestáváme věřit v bubáky pod postelí. I nový Vlkodlak postrádá element děsivosti a hrůzy, jenomže původní snímky to minimálně ve své době zvládaly.
Lawrence Talbot (Benicio del Toro) přijíždí na rodinné panství, aby pomohl s pátráním po svém bratrovi. Vyjde najevo, že byl zabit. Jeho tělo bylo strašlivým způsobem rozsápáno a znetvořeno a všichni se nyní ptají, kdo nebo co to mohlo způsobit. Lawrence se znovu setkává se svým otcem (Anthony Hopkins) a sbližuje s bratrovou snoubenkou Gwen (Emily Blunt). Touha vyřešit bratrovu smrt ho jedné noci, kdy na nebi září měsíc v úplňku, vyžene za kočovnými cikány, kteří podle některých stojí za hrůzným činem. Stane se však obětí dalšího útoku a je vážně zraněn. Přesto se zázračně rychle uzdravuje, a tak je pojato podezření, že se sám stal obětí prokletí. O prvním následujícím úplňku se dozvídá pravdu – proměňuje se ve vlkodlaka. Je zadržen a umístěn do psychiatrické léčebny, kde ho léčí z halucinací. Jeho jedinou nadějí na pomoc je ale Gwen. Legenda o vlčím muži se tak drží osvědčeného a svým způsobem nevyhnutelného schématu tragického příběhu krásky a zvířete v prostředí viktoriánské Anglie.
Když se o přípravách nového Vlkodlaka začalo hovořit, člověka mohl popichovat osten nejistoty, když se podíval na vlkodlačí filmy posledních dvaceti let. Nicméně ohlášení jména Benicia del Tora do hlavní role přebilo veškeré pochybnosti, protože tenhle portorikánský herec má doma Oscara, spoustu osobního kouzla a hlavně výjimečné vzezření, a tak se skutečně stal tahounem filmu. Benicio je vizuálně perfektním představitelem vlkodlaka. V civilní podobě hrají důležitou roli jeho temné a drsné rysy tváře a zasmušilý výraz hovořící o uzavřenosti, která se ale nevylučuje s čestností a slušností. Zároveň po „nakažení lykantropií“ dokáže skvěle reflektovat démony sužované duše. Ostatně scény, kdy Lawrence bojuje s nočními můrami a scény a kdy je podrobován pochybné léčbě v léčebně, patří k jedněm z nejpůsobivějších a svým způsobem nejděsivějších momentů (díky herci, střihu i kameře), kterých se jinak při samotném vlkodlačím řádění nedostává.
To je degradováno na pouhou akční přehlídku tělesných vnitřností. A co hůř, jistě pečlivě dělaný make-up se ztrácí ve zmatečném pojetí, ve kterém vlkodlak běhá sem a tam a v tom mu hojně dopomáhají digitální triky. Tvůrci rozhodně své monstrum neskrývají, není jen tajemným stínem, který se mihne, hrůzostrašným zavytím, které se rozléhá celým lesem. Není důvod, proč ho skrývat, protože všichni vlkodlaka známe a máme přibližnou představu, jak vypadá – na fantasii diváka se spoléhat nelze. Přesto nejsou scény s ním pojaty příliš chytře a na hororovou legendu důstojně. Po vanhelsingovských a underworldovských vlcích na steroidech se sice Johnstonův film vrací k představě humanoidního vlkodlaka, který je výtvorem zručných maskérů, ale je jen málo momentů, kdybychom měli možnost si to uvědomit a docenit. Beniciovu výkonu tak láme vaz jeho zablešená kopie, ve které není původní herec rozeznatelný na rozdíl od druhého vlkodlaka, který mu prokletí přivodil.
Další herci se moc nepředvádějí. Emily Blunt sice sehrává svou roli, ve které dává průchod nejtrpčím emocím, výborně, ale Anthony Hopkins i Hugo Weaving se tváří, že Johnstonovi jeho snahu o remake klasického hororu nežerou. Hopkins tudíž působí unavený dojmem, který říká „já už vám ukázal takové herectví, tak mi teď už dejte pokoj“. Weaving pak vytrvale přehrává a jeho policejní inspektor je tak dvojznačná postava, z níž není patrné, jestli s ní máme sympatizovat nebo ne.
Ostatně spousta motivů je tu vyjádřena ve zkratce, jako by Vlkodlak neustále někam spěchal. Podíl na tom může mít výměna režisérů. Každý nejspíš dával důraz na něco jiného, a to zapříčinilo finální rozkol. Nicméně příběh jako takový je funkční a vlastně krásně kombinuje různé historky o vlkodlacích, respektive ty dvě nejstarší, a to tak, aby nepůsobily směšné, a dodává jim tragičtější rozměr rodinné rozepře a prokletí. Divák nakonec sleduje temný a poutavý film, ale strach nepociťuje.
