Při převodu knihy na filmové plátno se někde stala chybička. Vytratilo se kouzlo a hloubka. Aspoň že drsné zápasy medvědích kyrysníků přetrvaly a daemoni stále pobíhají kolem svých lidských souputníků..
Philip Pullman stvořil úžasnou fantasy trilogii, která se zaobírá i hlubšími tématy než běžná produkce současné fantasy prózy. Ocitáme se v alternativně paralelním vesmíru, kde je lidská duše rozdělena mezi člověka a jeho daemona a který je s tím naším a dalšími spojen za pomoci Prachu, zvláštních částic. Právě tato zjištění odstartují badatelskou činnost lorda Asriela, který si tak zprotiví církevní organizaci Magisterium. To považuje myšlenky typu jiných světů, kde lidé nemají daemony, za kacířství. Přesto se Asriel vydává na sever díky financím scholárů z Oxfordu, kde vyrůstá jeho neteř Lyra. Ta si užívá bezstarostného života plného dětských radovánek do okamžiku, kdy se zjevuje tajemná paní Coulterová a její daemon v podobě zlatého opičáka. V té samé době se začínají ztrácet děti. Lyra od rektora Jordánské koleje obdrží tajemný předmět, Alethiometr, ze kterého se dá vyčíst budoucnost. Ačkoliv to Lyra netuší, je jí v proroctví divoženek, dlouhověkého národa, souzena velká role v běhu světa. Odjíždí tedy spolu s paní Coulterovou, ze které se postupně klube druhý Darth Vader. Při úniku se dostává na palubu romunské lodi, jejíž členové ji už od nepaměti střeží na přání lorda Asriela. Spolu s nimi se vydá zachránit unesené děti a přibere přitom na palubu medvědího kyrysníka a zkušeného vzduchoplavce.
Největší zažívací potíže činí Zlatému kompasu scénář, respektive spatlanina, která vznikla jako přepis knihy. Režisér a scénárista Chris Weitz nějakým zázračným a nepochopitelným způsobem nejspíš počítá s tím, že film uvidí jenom fanoušci knihy, kterým ke štěstí budou stačit rozpohybovaná slova z Pullmanova díla a ostatní, co znají, si domyslí. A i tato úvaha může být mylná, neboť já sám jsem toho důkazem. Kromě všeznalých Pullmanovců se Weitz (možná skutečně na nátlak studia) zaměřuje na dětského diváka a z toho už bez okolků nemůže koukat druhý Pán prstenů. Je vidět, že s podobně obsáhlými tématy nemá zkušenost (režíroval první Prcičky a Jak na věc). Dosti komplikovaný mnohovrstevnatý příběh se mění v prachbídnou dobrodružnou vyprávěnku, v níž nemají teologické otázky místo. I tu teologii bych jim odpustil, kdyby nepohřbili jeden z významných motivů knihy – vztah člověka a jeho daemona. Nejen proto, že vlastně celé vyvrcholení, to, proč se příběh odehrává, souvisí s poutem, které duševně spojuje člověka a jeho daemona, ale také z důvodů více povznášejících, a to že se jedná o jednu duši, jednu mysl a jednoho tvora, a tím se obdivuhodným a originálním způsobem Pullman vyčleňuje od jiných autorů fantasy. Ve filmu z nich vyjma silné scény rozdělení učinili víceméně obyčejné mazlíky, kteří umějí mluvit. Mimoto si Weitz už na začátku krásně usnadňuje práci, když v krátké pětiminutovce shrne celý Lyřin svět, a teoreticky si tak připravuje půdu pro další dějové nadstavby. Činí tak jen výjimečně a prozrazuje věci, které čtenáře šokují až v závěru první knihy.
I ten konec se dočkal úprav, jak někteří možná zaslechli. Ustřižením tří závěrečných kapitol si sice moc nepomohli, film i tak končí značně napínavý a otevřen. Na druhé straně jako pozitivní hodnotím přehození kapitol pojednávajících o záchraně dětí v Bolvangaru a Lyřina zajetí medvědími kyrysníky. Díky tomu příběh získává lepší stupňovitost, gradaci napětí a celistvost v jednom díle. Vynahrazuje tím jinak zbytečnou uspěchanost, nedostatek času pro vykreslení charakterů a vztahů mezi jednotlivými postavami – například důvěra a okouzlení, které v Lyře vzbudí paní Coulterová, jsou podány jen letmo, stejně tak Lyřiny známosti mezi Romuny, nebo absolutně nejhůř dopadla královna divoženek Serafina Pekkala, která se jedné noci zjeví na palubě lodi, prohodí několik frází a zase zdárně zmizí.
A přitom většina herců nehraje vůbec špatně. Ba naopak, kde režisér a scénárista v jedné osobě nestačí, tak tam zachraňuje fantastická sebranka herců. Pochválit se musí nejenom jejich herectví jako takové, ale i interakce s okolním prostředním a daemony především, neboť zachytit interakci a jakž takž vztah člověka a vzduchu není jednoduché. Velký výkon předvádí malá Dakota Blue Richardsová, pro níž je tento film debutem. Lyru zahrála s nezaměnitelným charismatem cílevědomé a zatvrzelé holky, která si s pravidly hlavu neláme, ale sliby dodržuje. Nicole Kidman pak skvěle skloubila temnou, vnitřní stránku paní Coulterové s jejím líbivým, podmanivým a slaďoučce „přesvědčením o všem“ schopným zevnějškem a gesty. Zamrzí minimální účast Daniela Craiga. V jeho postavě lorda Asriela není ani náznak Jamese Bonda, a přesto je tvrdým, odhodlaným mužem, před jehož reputací se všem scholarům třesou kolena. Zdaleka nejvíc si svou roli užívá Sam Elliott jako texaský vzduchoplavec Lee Scoresby, jehož potutelný úsměv značí věkovité zkušenosti a touhu po dobrodružství (zmínit se přitom musím o jeho daemonovi zaječici, která si během několika minut získá vaši přízeň lakonickým komentováním Leeova chování).
Co se týká obrazové stránky věci, je značně dvojaká. Vinu na tom může mít i skutečnost, že různé efekty zpracovávaly jiné firmy. Zatímco architektonická a kostýmní práce je celkově výtečná a povyšuje tím Zlatý kompas nad průměr, tak triky mají svá lepší a horší údobí. Jako výtečnou hodnotím práci s daemony, kterým vtiskli punc uvěřitelnosti a jejichž zasazení do prostředí je učiněno s umem. Stejně tak medvědi v čele s Iorikem Byrnisonem se víceméně povedli, ačkoliv jsou jejich pohyby v některých momentech zvláštní, ale když dojde na souboj tělo na tělo, tak zůstáváte pouze ohromeni. Tato bojová scéna je navíc také tou nejdrsnější ve filmu. Co se zdaleka nepovedlo, jsou divoženky. Jejich let, náhlá objevení a držení těla jsou divná a v bitevní vřavě u výzkumného centra v Bolvangaru působí rušivě a dělají celou tuto scénu, kdy ozbrojení Tataři v ruských kamizolách po boku s vlčími daemony honí malé děti, ještě úsměvnější.
Závěr:
Hodně jsem se těšil a jsem docela zklamán. Proto věřím, že mě časem tato kritická nevraživost přejde a já si ten film užiji, když nebudu přemýšlet nad tím, že překopali podstatu příběhu. A že jednotlivé vztahy a charakterizace nejsou zřejmé. A že létající divoženky jsou špatně klíčované. Já doufám…
