Febiofest – Snape, Červíček, srbská halucinace a wrestler v Úkrytu

0
29.3.2015 at 16:37  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

Febiofest nabídl desítky filmů napříč různými zeměmi i žánry. Vybrali jsme pro vás několik zajímavých kousků a přinášíme také informace z tiskové konference s Alanem Rickmanem.

 

   Alan Rickman osobně uvedl svůj druhý režírovaný film nazvaný Králova zahradnice. Timothy Spall známý pro roli Červíčka z Harry Pottera se na plátně představil coby zachmuřelý Mr. Turner. Viděli jsme také srbský úlet Travelator odehrávající se v Las Vegas, americké drama Úkryt Paula Bettanyho z prostředí newyorských ulic a Hon na lišku s velkým nosem Stevea Carella.

   Hlavní cenu Febiofestu získalo islandské drama Život v akvárku o učitelce ve školce, která si přivydělává jako prostitutka. Letos poprvé se vybrané projekce konaly v CineStaru na Černém Mostě, na chuťové pohárky útočila sekce Culinary Cinema, kdy si návštěvníci speciálně vybudované restaurace v barrandovském ateliéru mohli po tři večery vychutnávat filmy s gastronomickou tematikou a Zdeňka Pohlreicha k tomu. Na 22. ročníku Febiofestu bylo rozdáno celkem pět Kristiánů za přínos světové kinematografii. Cenu si postupně převzali herečka Kim Novak, režisér Jean-Jacques Annaud, herci Alan Rickman a Jeroen Krabbé a režisér John Madden. Od 30. března mohou diváci po celé republice zhlédnout vybrané filmy ve čtrnácti českých městech: Brno, České Budějovice, Děčín, Hradec Králové, Jihlava, Karlovy Vary, Karviná, Liberec, Mikulov, Mladá Boleslav, Olomouc, Pardubice, Plzeň a Zlín.

Alan Rickman poprvé v Praze

  Na tiskové konferenci se opět potvrdilo, jak charismatický a hluboký hlas tento britský herec má. Rickman hovořil o tom, že kostýmní drama bylo náročnou volbou, které si byl vědom, ovšem scénář ho natolik oslovil, že neváhal. Filmy si dle svých slov nevybírá podle honoráře nebo hereckých kolegů či režiséra, ale vždy jen podle scénáře. Na otázku, jak je spokojen se svým výkonem v Králově zahradnici, kterou zároveň režíroval, odpověděl: „Kdyby to bylo na mně, tak bych ve filmu samozřejmě nehrál, ale nařídili mi to producenti. Je to velmi obtížné a nechápu, jak to ostatní dělají.“ Poté hovořil o natáčení filmu, které pojal jako velmi demokratický proces, ve kterém s herci o filmu hodně diskutoval. Zarazilo ho, když mu Kate Winslet řekla, že není zvyklá na to, že se jí režiséři ptají na názor.

by: MFF Praha – Febiofest

   Trochu zachmuřeně pak odmítl prohlášení, že hrál jen padouchy. Ztvárnil prý maximálně tak 2,5 zlosynů za celou svou kariéru. Otázka, zda mu vadí, že je spojován zejména s rolí profesora Snapea z fantasy série Harry Potter, odvětil: „Jsem na celou sérii velmi pyšný a myslím, že nejsem tolik se Snapem ztotožňován jako třeba Radcliffe s Harrym nebo Fiennes s Voldemortem.“ Hovořil také o charitativních projektech, které podporuje a dodal, že mu připadá směšné, když se média herců ptají na jejich názor na světové dění. Televize ho zatím neláká, ale nevyloučil, že by se v ní angažoval, neboť si je vědom, že se mnoho talentů přesunulo do tohoto média. Na otázku, zda bude hrát v novém seriálu Kevina Smithe z hokejového prostředí, řekl, že o ničem neví. Poté se zeptal, koho že by to měl hrát, a v rozverném duchu dodal, že leda tak branku. Téma zakončil slovy: „Kevin is insane, but I love him,“ což lze přeložit jako: „Kevin je šílený, ale mám ho moc rád“. Nejdychtivější z novinářů ho požádal o podpis, potom už ale herec v rychlosti zmizel, jako kdyby se magicky přemístil zpět do Bradavic.

 

Králova zahradnice

kamila Alan Rickman se režisérsky uvedl již v roce 1997, kdy převedl na filmové plátno divadelní hru Zimní host. Jeho režijní debut se setkal s převážně kladnými ohlasy, jimž kromě jeho vlastního hereckého výkonu napomohla i spolupráce s uznávanou britskou herečkou Emmou Thompson. Herecké obsazení nepodcenil ani tentokrát, když do hlavní role obsadil Oscarem ověnčenou Kate Winslet. Kvalitní herečka ovšem automaticky nepředurčuje stejně vydařený snímek.

   Rickman se rozhodl vyprávět kostýmní romantické drama o práci na versailleských zahradách. Řada podobných dobových snímků se opírá o knižní předlohu, pro Královu zahradnici však tato premisa neplatí. Na scénáři se kromě samotného Rickmana, jehož vklad byl spíše menší, podíleli ještě zcela neznámá Allison Deegan a Jeremy Brock, který již stojí za řadou projektů, z nichž lze jmenovat například Posledního skotského krále (2006) nebo Orla Deváté legie (2011).

Králova zahradnice

   Důvod, proč se natolik obšírně zaobírám scenáristickým zázemím, je zřejmý. Králova zahradnice nepředstavuje na poli svého žánru absolutně nic originálního a ve výsledku je dílem sotva průměrným. Bezdějovost a předvídatelnost skutečně zachraňuje především obsazení Kate Winslet do hlavní úlohy, které zdatně sekunduje u nás nepříliš známý Matthias Schoenaerts. Chemie mezi hlavními představiteli funguje – a to nám musí ke spokojenému zážitku stačit. Načrtnuté lascivní prostředí francouzského dvora nesklouzává pod povrch a trauma hlavní postavy film rovněž nerozpracovává natolik, aby se dostavil pocit dokonalého psychologického vhledu. Králova zahradnice tak zůstává slušně natočenou a zahranou roztahanou romancí, která by se zoufale chtěla pyšnit bryskními dialogy, ale chybí jí k tomu hbité scenáristické pero. Ve výsledku sice neurazí, ale za rok po této povadlé růži již nikdo nevzdechne.

(5/10)

 

Travelator

Dušan Milić je režisér, jehož dva předchozí filmy byly v rodném Srbsku hojně navštěvované. Produkoval je navíc jeho krajan Emir Kusturica, který je na poli evropské kinematografie nepřehlédnutelným tvůrcem. Loni začal Milić připravovat již třetí sérii TV hitu Folk o dívce, která se chce stát slavnou zpěvačkou. Tentokrát natočil film podle svého vlastního námětu, a to dosti vágního. Režisér chtěl dle svých slov zfilmovat příběh chlapce, který je ztracený ve světě a čelí nepříznivým okolnostem. Natáčel v Bělehradu a také Las Vegas, ovšem kvůli tomu, že nezískal dostatek povolení na natáčení v městě hazardu, snímal Kusturicův kameraman Petar Popović scény malou Canon kamerou, aby zapadl mezi turisty. Výrazná estetika zahrnující ruční kameru a spontánní záběry tak nebyla režisérovou chtěnou volbou, avšak ostatní scény se jí drží, čímž vzniká vizuálně jednotné dílo, nikoliv nesourodý patvar. Styl je navíc podpořen tu elektronickou hudbou či metalem a jindy zase kostelními zpěvy, což vytváří atraktivní kombinaci pocitů od tupého zírání na plátno přes podupávání do rytmu k nadpozemským náladám.

Travelator

   Mladík Slav, kterého hraje Nikola Rakocević (zařazený v roce 2014 mezi Shooting Stars na Berlinale), bydlí v uprchlickém táboře, který je pozůstatkem násilné minulosti Jugoslávie. Exceluje  v počítačových střílečkách, a proto je najat, aby vykonal skutečné zabití jednoho nepříjemného svědka, který aktuálně pobývá v Las Vegas. Byť to zní jako docela hodnotná zápletka, upozorňuji, že se o příběhu dozvíme jen velmi málo. Strukturu filmu tvoří flashbacky a flashforwardy, ze kterých režisér sporadicky prostřihává do ošumělého tábora, kde se nic zajímavého neděje. Děj si tak skládáte během celého filmu, ale chybí zde budování napětí. U Travelatoru totiž vůbec nejde o postupnou gradaci nebo neotřelé akční scény, ale o čistě pocitové zážitky, které protagonistovi přinese stav vědomí změněný drogami, ale také jeho intenzivní vnímání dosud nikdy nespatřeného hedonismu. V pestrobarevném Vegas se setkává se svůdným luxusem, pompézními stavbami, přitažlivými striptérkami, gamblerstvím a hlavně také možností získat cokoli od zbraní přes omamné látky skrze protřelého zaměstnance hotelu.

   Vytvořit kontrast na přesvíceném americkém ráji konzumu a šedivých barvách ohyzdných ubytoven se jeví jako velmi prvoplánový krok. Šeď omšelých příbytků zde nicméně neslouží jako instrument pro citové vydírání, byť Slav se k činu odhodlá jen proto, aby získal peníze pro matku na léčbu rakoviny. Do tábora se vracíme jen v několika krátkých scénách, které nepůsobí jako přehlídka utrpení. V neonovém městě nabitém agresivní energií se Slav sice necítí přirozeně, to však řeší přepnutím do jediného módu herního, ve kterém dosahuje pocitu, že má vše zcela pod kontrolou. Režisér rámuje Travelator promyšleným snímáním, kdy film začíná POV záběrem postavy v počítačové hře a končí tímtéž hlediskovým záběrem, ovšem již sledujícím reálnou postavu se zbraní v ruce. Reload zde však už neexistuje… Film není šílenou halucinací jako Vejdi do prázdna (2009), komediální jízdou typu Pařba ve Vegas (2009) a ani tripem jako Strach a hnus v Las Vegas (1998), přesto si z každého filmu něco vypůjčuje a tvoří svébytné dílo, které funguje i bez lajny v přítmí kinosálu.

P.S. Název filmu odkazuje k jezdící plošině, která hlemýždí rychlostí posouvá lidi např. na letištích. A nutno dodat, že film také svým tempem nikam nespěchá.

(7.5/10)

 

 Hon na lišku

Marek Koutesh Sportovní filmy, které nějak tematizují soutěživost lidského ducha a radost z cesty za skvělými výkony, s sebou často nesou poněkud patetickou motivační formulku “zvedni se ze židle a zušlechťuj své tělo!” Po Ohnivých vozech (1981) běháme nalehko po pláži, po Rockym (1976) v tlusté mikině do schodů. Málokterý režisér se ale odvážil užít ve filmu sportu pouze jako zadní kulisy, s kterou není třeba zápasit nebo ji překonávat. Bennett Miller se do této skupiny už podruhé směle přihlásil.

FOXCATCHER

  Hon na lišku, podobně jako čtyři roky starý Moneyball, je studií lidských charakterů stojících “za sportovci”. Johna du Ponta (Steve Carell), mecenáše špičkového wrestlerského týmu, odhaluje jako slabou a vetchou postavu, která si skrze ukořistěné medaile léčí svá celoživotní traumata. Miller jeho chladem, emocionální nestabilitou a sošností, s jakou si vytváří vlastní portrét, obrací naruby příznačný a na přelomu 80. a 90. let (kdy se film podle skutečné události odehrává) stále naivně udržovaný americký sen.

  Zahraniční recenzenti se už po premiéře v Cannes předháněli se superlativy zdůrazňujícími Carellovu obdivuhodnou metamorfózu. Zcela právem. Jeho odtažitý herecký výkon přivádí záhadu Johna du Ponta zpět k životu. Mimořádně depresivní film se nesnaží hledat odpovědi na otázky, spíše vytváří nové. Ego traumatizovaného multimilionáře zkrátka nezná motivaci, jen věčnou bolest a touhu získat skutečný respekt.

(7.5/10)

 

Mr. Turner

adam_2Leigh se s oblibou obklopil řadou společníků z minulosti, přičemž titulního velikán svěřil do laskavé péče Timothyho Spalla, herce věčně odsouzeného do vedlejších, méně výrazných rolí. S Leighem naposledy pracoval dvanáct let nazpátek, ale byl klíčovým bodem v jeho Tajnostech a lžích (1996). Teď ale dostal možnost se této křivdě odstrkování postavit a odhalit nekonečnou míru odhodlání zkoumat dílčí kontury vrstvící se na sebe do fenomenální podoby svébytného člověka, který sice geniálně maloval, ale na své okolí mohl působit místy odpudivě. Leigh jako režisér i scenárista nepátral po příběhové lince, kterou by v jeho životě zdůraznil a filmově zjitřil. Místo toho nastupují malá dramata rozprostřená v životě, od špatných vztahů s předchozí milenkou, přes úmrtí blízkých až po zatracení veřejností, pro níž se jeho umělecký projev stává s časem elitářským nesmyslem.

mr_turner_2

     Vstřícnost a lidovost nejsou typické znaky filmu, který Leigh připravil. Nejde vstříc za zvuků moderních rytmů, které vábí masová publika. Jednak je to zmíněnou absencí příběh, jednak je to lenivou atmosférou, která se místy zamotává do dobového kontextu, ale činí tak v zájmu věrohodného zachycení časů pana Turnera se vším všudy. Zkrátka to není film pro unavené lidi, žádá si soustředěnost a pozornost. (více v celé recenzi Mr. Turner)

(9/10)

 

Úkryt

Marek Koutesh Kariéra Paula Bettanyho nabrala v posledních dvou letech nečekaný obrat. Hrál v kritiky strhaném propadáku Mortdecai: Grandiózní případ (2015) a zároveň se pustil do svého režijního debutu, který se tematicky nachází na opačné straně filmového spektra než drahá maškaráda s Johnnym Deppem. Ačkoli by se asi měla docenit snaha, kdy se hollywoodská osobnost vzdá nároku na tučný honorář a jen s malým štábem vyrobí autorskou “artovku”, tak v případě Úkrytu není co ocenit.

Jennifer Connelly filmed scenes as a homeless woman for her upco

  Lze těžko zpochybnit, že formálně je film na výši. Malý rozpočet vynahrazuje jímavou kamerou experimentující s hloubkou obrazu a z několika newyorských ulic a zákoutí je Bettany schopen stvořit uspokojivý fikční svět. Zhruba první půlhodina snímku si udržuje pomalé tempo a jako exkurz do tragického života lidí bez domova je přesná. Náhlý příval komplikací, jaký krutý svět dvěma ústředním figurám přichystá, ale nebere konce. Bettany, nejen na pozici režiséra, ale i scenáristy, se do špíny noří víc a víc a utrpení svých postav odmítá kompenzovat byť jen malými záblesky naděje. Když začne užívat i tělních tekutin a emocionálního vyděračství, stává se film ubohým “torture pornem”, kde se autentičnost i struktura vyprávění podvolí jeho sadistickým požadavkům. Úkryt je ukázkový midcult, jen nadužívání hřejivých emocí nahrazuje jejich opakem.

(4/10)

Přečteno: 948x

Marie Dostálová

Zamilovaná do kinematografie. Sledující zejména současnou americkou, evropskou, ale i asijskou tvorbu. Má nakoukáno mnoho kraťasů pro potěchu všedních dní. Kritická, avšak se slabostí pro fantasy. Nadšená málokdy, zato intenzivně. Poslouchající soundtracky, Čajkovského i rock. Milující různé seriály, drzý humor, modré nehty, větné rozbory a sáhodlouhé debaty. Na Moviescreenu od roku 2009.

Napsat komentář

Starší příspěvky:
Mr. Turner – zašpinit si obraz za cenu silného umění

Charakter doby i lidské bytosti v proměnách přelomových časů představuje výsledek režiséra Mika Leigha, který se vypravil na pouť do minulosti, aby...

Zavřít