Charakter doby i lidské bytosti v proměnách přelomových časů představuje výsledek režiséra Mika Leigha, který se vypravil na pouť do minulosti, aby strávil několik let ve společnosti svébytného britského malíře Billyho Turnera, kterému budeme z uctivosti říkat Pan Turner.
Pakliže je totiž na období, kdy se malířům zrodila smrtelná konkurence v podobě fotografie, něco stále a navždy obdivuhodného, je to míra konverzační elegance, která se navzdory asociacím se snobskou povýšeností těší ze zdvořilé uctivosti a z bohaté palety jazyka. Vedle toho z bohaté palety barev tyje sláva samotného pana Turnera i dnešních filmových tvůrců, kteří jeho životní kapitoly zachytili s vášnivou silou, která člověkem zmítá při pohledu na bezchybné obrazové kompozice přírodních scenérií i zákoutí špíny civilizace.
Správná hloubka zachrchlání
Pan Turner není sympatický a charismatický člověk, který by v dnešní době PR marketingu mohl dosáhnout toho, aby jeho tvář stanula na přebalu společenských časopisů. Zároveň sympatický a charismatický je, ačkoliv z úhlu, který vyžaduje trpělivé zkoumání a dostatečně dlouhý pobyt v jeho přítomnosti (Leighových 150 minut je výtečný kompromis mezi zkratkovitostí a utahanou epičností). Když totiž nahlédneme za okraj jeho neupraveného vzhledu, přecpaného břichu, zatvrzelého pohledu a chrčivého rejstříku odpovědí, uzříme i velmi citlivé momenty, které odhalují, že respekt umělce vychází z niternějšího prožívání, která navzdory společenským očekáváním jednoduše a bez kompromisů tvoří, i kdyby ho to mělo zabít.
Leigh se s oblibou obklopil řadou společníků z minulosti, přičemž titulního velikán svěřil do laskavé péče Timothyho Spalla, herce věčně odsouzeného do vedlejších, méně výrazných rolí. S Leighem naposledy pracoval dvanáct let nazpátek, ale byl klíčovým bodem v jeho Tajnostech a lžích (1996). Teď ale dostal možnost se této křivdě odstrkování postavit a odhalit nekonečnou míru odhodlání zkoumat dílčí kontury vrstvící se na sebe do fenomenální podoby svébytného člověka, který sice geniálně maloval, ale na své okolí mohl působit místy odpudivě. Leigh jako režisér i scenárista nepátral po příběhové lince, kterou by v jeho životě zdůraznil a filmově zjitřil. Místo toho nastupují malá dramata rozprostřená v životě, od špatných vztahů s předchozí milenkou, přes úmrtí blízkých až po zatracení veřejností, pro níž se jeho umělecký projev stává s časem elitářským nesmyslem.
Pár nepřátel si umí udělat i svým provokativním chováním na výstavách, jako by jednal v zájmu show a zlepšení finančního potenciálu svého odkazu. Nakonec ale publikum zaskočí, když odmítne prodat veškerou svou tvorbu za strašlivě vysokou sumu, aby mohlo zůstat dostupné všem lidem, na jednom místě a bezplatně.
Volání pozornosti
Vstřícnost a lidovost zároveň nejsou typické znaky filmu, který Leigh připravil. Nejde vstříc za zvuků moderních rytmů, které vábí masová publika. Jednak je to zmíněnou absencí příběh, jednak je to lenivou atmosférou, která se místy zamotává do dobového kontextu, ale činí tak v zájmu věrohodného zachycení časů pana Turnera se vším všudy. Zkrátka to není film pro unavené lidi, žádá si soustředěnost a pozornost. Leigh je ale starosvětským způsobem zamilován do filmu a i ve více než sedmdesáti letech si udržuje bystrého ducha tvůrce, který má k umění v podobě filmu nakročeno tak, jak se dřív projevovali pouze malíři typu pana Turnera.
Kamera sleduje pana Turnera při práci i při cestách po krajině, v některých případech dovede střihem scény propojit, jako by šlo o symbiotická dvojčata, nerozlučná od sebe, jako by ani nebylo jiné cesty, než je na plátně stmelit v jedno. Záběry, které Dick Pope s kamerou vytvořil, mají uhrančivou sílu, i když se tvůrce vůbec nebojí zobrazovat svět devatenáctého století se špínou, jakou si zaslouží. Balancuje se na hraně mezi pohlednicovou kýčovitostí malířské idealizace s historizující ukázkou lidského pachtění na pozemské půdě.
Vznešenost námětu i obsahu posiluje i hudební stránka Garyho Yershona, který v ústředním motivu napodobuje úsilí klasických skladatelů a barví charakter pana Turnera se stejnou dvojsečností, s jakou ho Timothy Spall ztvárnil. Jako něco navýsost skvostného a vzácného a přitom stále lidsky zranitelného a odpudivého. Brilantní portrét.
