Karlovarské kafrání 2014 – o vítězích Volný pád a Nápravná třída

13.7.2014 at 07:12  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by

Pravda o karlovarských filmech roku 2014 v rozverných disputacích Adama a Mary. Aktualizace – přehled celého týdne.

 

Když nás vyzvedl Melův osobní tryskáč na pražském letišti, záhy jsme přistáli na kolonádě a ponořili se do nekonečného a nevyhnutelně únavného stáčení filmových projekcí. Stejně jako místní tzv. ozdravné prameny, které mají spíš zázračnou schopnost vyvolávat nutkání zvracení, i návštěva každého filmu na filmovém festivalu v Karlových Varech je nebezpečným riskem, který může skončit ekvivalentem pocitu zkaženého žaludku. Náš redakční karlovarský tým ve složení Mary a Adama se ale nebojácně vydal i na místa, kam ještě noha žádného filmového diváka nevkročila. Snad s výjimkou dramaturgů, kteří se na ten film snad vážně podívali, než ho zařadili do prestižního výběru, i když někdy může mít divák pocit, že volba zúčastněných filmů je otázkou spravedlivé karlovarské losovačky.

Dobyvatelé ztracené sedačky – pondělí 7. července 2014

Kromě invaze prasečího logotypu se kolorit festivalu prakticky vůbec nezměnil. Opět zaplněné sály, které v některých případech přemístí diváka do prostředí s vlhkostí a dusnem „mexického deštného pralesu“ (zdravíme kinosál B), fronty passáků (neboli držetelů festivalových akreditací), kteří čekají na pětiminutový interval davového šílenství boje o nejlepší volné sedačky, nadprůměrná spotřeba produktů Bageterie Boulevard, ale i nový alkoholový stan, ve kterém jsme se občas prolili finskou vodkou. V koktejlu samozřejmě. Za pondělí jsme stihli čtveřici filmů, které se navzájem diametrálně odlišovaly a o nichž se teď pobavíme.

 

Zázraky – bludný velbloud

adam_2 Byl by zázrak, kdyby hned první film nebyl prototypem artového nudisty (rozuměj filmu, který nudí), ale v redakci na zázraky moc nevěříme (maximálně nějaké to zmrtvýchvstání filmových legend nebo občasný originální námět scenáristy), a tak je švýcarsko-německo-italský film Zázraky režisérky Alice Rohrwacherové tím typem filmového umění, které celou dobu pozoruje latentně vyjádřené rodinné vztahy, aby na konci předvedlo podivnost, která se pokusí na zbytek vrhat světlo osvícení, ale otrkaný filmový recenzent ví, že se tu jen příliš pozdě nahánějí body. Mohl by to být coming-of-age film o dospívání Gelsominy, prvního nejistého zamilování a vzpoury vůči otci. Mohl by to být pohled do myslí přesvědčené alternativní rodiny, která se jak Amišové vzdává moderních technologií a nocuje s postelí pod nebeským baldachýnem. Mohl by to být střet upřímného venkova s falší mediálního obrazu. Je to od každého něco, ale nic z toho pořádně a nakonec tak zůstane v paměti jako film s velbloudem, který mimochodem vyhrál Velkou cenu v Cannes.

mary Adam ještě nedodal, že ve filmu hraje poměrně známá herečka Monica Belluci, což je ale vzhledem k ostatním vesměs neznámým tvářím paradoxně rušivé. Každopádně zápletka filmu patří k těm spíše originálním, protože sledujeme lokální televizní soutěž (místy trochu komickou), v níž se utkávají rodiny, které vyrábějí vlastní produkty. Familíe, kterou sledujeme, dělá med. Dočkáme se tak řady relativně poetických scén, kdy se sbírá z pláství, kdy se hledají včely, které ulétly, nebo kdy mladá Gelsomina s ostatními dětmi narychlo uklízí vylitý med. Kamera zabírá hutnou zlatavou tekutinu, která je pro rodinu tím nejcennějším. Stabilně pomalé tempo narušují vážnější konflikty jako hádka rodičů nebo úchylná tetička, ovšem celkově Zázraky působí jako až dokumentární výsek ze života prosté rodiny, na které není nic moc aktraktivního – ani ke sledování a ani k zamyšlení. 60 %

kviff_2014_2

 

Locke – jedu si svou cestou

adam_2 Dalším uváděný snímek s názvem Locke vsází na unikátní koncepci, která je v sourozeneckém vztahu s Telefonní budkou. Na rozdíl od Zázraků tak disponuje napětím, i když ho dosahuje pouze a jen slovy, slovy a slovy. Jenomže když ta vycházejí z úst člověka, který hrál Banea v Temný rytíř povstal, jehož chraplavý akcent je symfonickým orchestrem a který má tolik hereckého charisma, že ve filmu nepotřebuje žádnou jinou živou duši. Jedinými společníky se mu stávají hlasy z telefonu, s nimiž se domlouvá během půldruhé hodiny trvající cesty autem do Londýna. Ale proč tam stavař, kterého druhý den ráno čeká největší betonářská akce v Evropě, jede a dává v šanc kariéru i osobní život? Film postupně dávkuje informace a rozvíjí následky rozhodnutí, které film sympaticky naznačuje v úvodu, kdy v popudu nezvratného rozhodnutí změní blinkr a zamíří po jiné cestě a tou se řítí někdy ve 145kilometrové rychlosti. I když Steven Knight (scénář k Východním příslibům) v průběhu dálniční krasojízdy naznačuje, že na konci chystá nějaký velký zvrat, nesníží se k laciné možnosti nasadit velblouda, není totiž bloud. Locke tak zůstává v čistě konverazční a rozumové rovině, která pronikne do úplně psychické struktury, která postavu Toma Hardyho pohání, a je komorním svědectví o boji s vlastním přesvědčením, vlastním rodinným odkazem, což ale v součtu můžeme vnímat také jako projev nejhrubšího egoismu. Locke tak skýtá dvě roviny, jak k hlavní postavě přistupovat, přičemž v jedné zahazuje vše, co vybudoval, jen aby utišil své zraněné ego. Paralelně prohrává fotbalový zápas, objevují se praskliny v základech stavby a on se drží jedné přímé dálniční cesty, z níž neodbočuje.

kviff_2014_3

 

Šutry v kapsách – kameny do publika

adam_2 Film o duševní nemoci uvede autorka snímku tím, že do publika rozhází šestero (plastových) kamenů. Unikátní způsob začátku projekce. Lotyšsko-americký film Šutry v kapsách se pyšní tím, že je vůbec prvním animovaným filmem, který se v Karlových Varech účastní hlavní soutěže. Má k tomu ale dílo Signe Baumaneové důvod? Klame totiž úspěšně tělem. Velká část vyprávění o režisérčiných předcích, které začíná ve dvacátých letech minulého století, vypadá jako kronika lotyšského národa, nad nímž přebírali vládu tu nacisté, tu sověti a do toho těží svůj významný statut z prosté skutečnosti, že typicky dětská forma animovaného filmu slouží k prezentaci sebevražedných sklonů. Jenomže záhy se ukáže, že film má za cíl hlubší poznání a nikoli pouze opisování z manuálu pro úspěšné sebevrahy. I když nám všechny informace zprostředkovává hlasitý projev autorky se zvláštním přízvukem v angličtině, který je místy už nepříjemný, o to silněji dovede zapůsobit svým sdělením. Nadšence do experimentů s animací nicméně nechají Šutry v kapsách v klidu jako dětské omalovánky v čekárně u doktora. Sice plošnou ruční animaci postav kombinuje se stop-motion procesem aplikovaným na prostředí, avšak jednoduchá kresba má jen mezenou fantazii.

kviff_2014_4

 

Co děláme v temnotách – těžký život upíra

adam_2 Kdo by si po náročném dni plném tíživých výpovědí o rodinách, stavbyvedoucích a nutkáních v našich hlavách nechtěl odreagovat u lehčího tématu? Festival myslí i na to, že nejen depresí je filmový divák živ, a že kde je tma, musí být i světlo, byť v tomto případě je světlo obaleno temnotou. Aspirant na divácky nejprosazovanější film? Některý klasik (nevím který a nechci nikoho urazit a někomu přisuzovat velké myšlení) řekl, že dělat komedii je těžší než drama. Při pohledu na roční souhrny uváděných kinopremiér se mu musí dát za pravdu. Nechci proto paradokument Co děláme v temnotách o upírské subkultuře obviňovat z podbízivosti a pokleslosti. Novozélandští filmaři Taiki Waititi a Jemaine Clement totiž věnují jedno z poděkování v titulcích i Peteru Jacksonovi a Fran Walshové, takže kořeny, které je ovlivňovaly a formovaly, jsou zřejmé. V snímku z kategorie Půlnoční filmy tak kombinují humor s exploatací, upíry ztvárňují jako létající šašky, zachycují jejich potyčky gangů s vlkodlaky a problémy s adaptací na moderní život (jaká to nádhera vidět poprvé v životě úsvit, když si ho můžete bezpečně pustit na YouTube). Potíž je s tím, že řadu skvělých fóru doplňuje spousta očekávatelných, že komika dost těží z pitoreskní stylizace upírů a že alternativní revizi upírské tematiky už zpracovali jiní (např. Jim Jarmush a Přežijí jen milenci).

mary Co děláme v temnotách s herci z roztodivného seriálu Flight of the Concords je prototypem festivalového hitu podobně jako Černej Dynamit v roce 2009. Atributy jsou tytéž: večerní čas promítání, nacpané kino, očekávání se pobavit. Při filmu hurónské výbuchy smíchu, uvolněná atmosféra. Po projekci nadšené ohlasy, vysoké hodnocení při hlasování o Diváckou cenu. Následovat bude pravděpodobně uvedení v kinech nebo alespoň na DVD. Film ale vůbec nebyl tak vtipný, jak by se podle měření hladiny smíchu mohlo zdát, čímž nechci ostatní obviňovat z nuceného chechtotu, ale faktem zůstává, že smích je nakažlivý, takže když slyšíte pištět postarší paní pod vámi, celý den jste sledovali úmorné příběhy, tak se zkrátka smějete také, aniž byste zrovna slyšeli dobře vypointovaný vtip. Scenář filmu si utahuje ze všeho, co by vás v souvislosti s upíry mohlo napadnout ať už to jsou agresivní výstřiky z krkavice do očí upírových, problémy s místem, kam se jít pobavit a nevyvolat pozdvižení, nebo stokrát omílané nebezpečí světla a další klišé kolem krvežíznivců. Celkově se však jedná o nesouvislé epizodky, které by se spíše hodilo rozdělit do jednotlivých dílů seriálu např. po 10 minutách. Při celovečerní stopáži film svými opakovanými fórky o „hodných upírech“ spíše rychle zardousí, než by vás ležérně nakousl. 60 %.

kviff_2014_5

 

Film kratší než bambilión minut není filmem – úterý 8. července 2014

Druhý den jsme si místo vyžírání nefilmových akcí, kterých je ve Varech dost, dali pořádné filmové hody. Oba dva jsme odpoledne viděli drama ´71, večer Je těžké být bohem s drtivými 170 minutami, Mary si ráno ještě střihla podobně dlouhé Chlapectví. Zkouška naší trpělivosti tak byla silná, ale jsme dostatečně imunní, abychom vám přinesli střízlivý obraz toho, jak se to má s jejich kvalitami. A ještě přidáme další dva filmy.

Chlapectví – mužem za 12 let

mary Závěr Linklaterovi trilogie „Před“ mě docela zklamal, přesto se nebojácně vydávám na ranní projekci Chlapectví. Při trhání lístků opakovaně zaslechnu, že „když to bude blbý, dáme si dvacet“. 163minutový snímek však nabízí poměrně dlouhý čas na spánek a vzhledem k tomu, že postavy se hádají jen výjimečně a střelba v příběhu, který sleduje chlapce Masona (Ellar Coltrane), skutečně nehrozí, dá se podřimovat bez vyrušení. Režisér se s herci scházel každý rok po dvanáct let vždy na jeden týden natáčení. Tento u celovečerního filmu unikátní časosběrný postup dává snímku něco zcela jedinečného – možnost autenticky zachytit proměnu jedince. Chlapectví je scenáristickou fikcí, která ale působí velmi nenuceně. Trochu paradoxní je, že si Linklater nenapsal více dramatičtějších scén, za čímž může být snaha působit maximálně pravdivě, dokumentárně. Mason tak prožívá klasické fáze každého puberťáka, ve kterých si každý najde něco svého, což je asi jeden z faktorů, proč má film natolik pozitivní kritiky. Zažívá první lásku, rozvod svých rodičů, nové partnery matky, stěhování, střední školu a objevení zcela nové dimenze skrze nástup na vysokou školu. Chlapectví je příjemný film s minimem hluchých míst, velice přesvědčivou Patricií Arquette (matka), mladými neherci, ale nezapomínejme, že jde o velmi promyšlený snímek, který zabral stovky hodin práce a jistě i opakování scén, aby vše působilo přirozeně a hladce. Dojímaní nad „příběhem, který napsal sám život“ tedy není na místě. Ovšem kvůli obtížně popsatelnému pocitu, že jste za tři hodiny spoluprožili 12 let života úplně cizího člověka, aniž byste si připadali ošizeni o nějakou jeho zásadní část či zlom, film rozhodně stojí za vidění. Česká premiéra 18. srpna. 80 %.

kviff_2014_chlapectvi

 

Paříž severu – zamrznout na místě

adam_2 Někdy bývá na autorských filmech nejzajímavější rozklíčování názvu, který svému kinematografickému dítku dali do vínku. Do takové prekérní situace jsme se dostali se soutěžním filmem Paříž severu, který natočil Hafsteinn Gunnar Sigurðsson v koprodukci Islandu, Dánska a Francie. Pokud bych si vzal nejtypičtější znaky, v nichž se francouzská metropole zhlédla, nic z toho nemá s malým, přímořským městečkem na Islandu cokoli společného. Pokud někdo mluvil s vynálezcem tohoto názvu a zjistil od něj motiv pojmenování, nechť dá vědět v komentáři. Takhle je to jak Norsko v Řecku (zajímavý kulturní kontext, jako když je pro Poláky něco český film a pro nás španělská ves). Sigurðsson snímek podle scénáře Huldar Breiðfjörð pojímá nanejvýš obyčejně a v centrum liduprázdného dění zabírá téma muže, který odmítá přijmout zodpovědnost, a tak nedokáže dovést ke konci vztah s místní ženou, nedokáže se rozmyslet, jestli přijmout kariérní postup a neví, jak vyjít s otcem, který k němu přijel. Ten mu zpřehází neurčitý romantický vztah tím, že sám začne s Hugiho známostí chodit. Není překvapením, že Hugi si ze všeho vezme ponaučení a vezme svůj život pod kontrolu. Nebylo ale nutné kvůli neobjevné a formálně neinvenční zápletce něco natáčet.

kviff_2014_7

 

Jauja – Když ani sedm zemí nestačí

mary I když si pečlivě prostudujete program festivalu, který čítá přes 200 snímků, můžete stejně skončit na špatném filmu. Moje anabáze, která se toto nebezpečí snaží snížit na minimum, vypadá takto. Vyškrtnu filmy, které jsem již viděla a které se brzy dostanou do kinodistribuce. Retrospektivy též míjím, protože snímky z nich lze většinou snadno sehnat. Dále pročítám anotace, pouštím si trailery a kromě toho mám již poznamenaných několik filmů, které na sebe upozornily na jiných áčkových festivalech. Po opakovaných negativních zkušenostech škrtám dvě národnostní kinematografie (Řecko, Turecko). Posledním sítem jsou časy projekcí. Jelikož se klonovat zkrátka nemůžete a od Puppu do Thermalu za 5 minut nedojedete ani limuzínou, scvrkne se program na několik málo snímků.

Jauja byla riskem už od prvopočátku, neboť popisky filmu „jeho pouť se však mění v existenciální zážitek, který přesahuje čas i prostor,“ či „metafyzický film o putování“ dávají jasně tušit, oč asi půjde. V hlavní roli se představil Viggo Mortensen, což mému pánoprstenovskému já stačilo jako hlavní kritérium, a na snímek odehrávající se v nekonečných krajinách Patagonie, kterým dělá společníka neutuchající vítr, jsem se vypravila. Jauja vznikla jako koprodukční dílo sedmi zemí a režíroval ji Argentinec Lisandro Alonso. Velmi ztrhaně působící herec už jen matně připomíná ztepilého hraničáře Aragorna. Ten zde intenzivně hledá svou dceru, aniž by však cokoli zajímavého řekl, prožil nebo ukázal, což mě brzy zdeptá. Chvíli se nechávám unášet celkem poetickými záběry na krajinu a snažím se oprostit od stoupajícího hněvu k tvůrcům. Kupodivu se daří a v podezřele povznesené náladě pokračuji na další projekci. Gratuluji Alonsovi, že se dokázal vyhnout téměř jakékoli filmové normativnosti a že mou mysl naplnil podivnými výjevy, jakým je např. voják masturbující v bažině. Jauja je zkrátka dalším z řady těžko uchopitelných a hodnotitelných snímků. 10, 50, 0 %?

kviff_2014_jauja

 

´71 – mezi všemi nepřáteli

adam_2Celovečerní debut seriálového tvůrce francouzského původu Yanna Demengea se vrací k dlouholeté historii půtek mezi protestantskou Británií a katolickým Severním Irskem, jehož radikální část představuje organizace IRA. Ve snímku zasazeném do roku 1971 se autor vzdává snahy pochopit konflikt, místo toho se vyžívá v dobrodružné odysei britského vojáka, který se následkem nezvládnuté davové situace ocitá na „nepřátelském“ území irských uliček bez jakéhokoli spojení se svými. Jedné z nejdelších nocí v životě obyčejného vojáka předchází nepodstatná ukázka jeho dobrosrdečnosti, když tráví čas s klukem z děcáku. To jsme nemuseli vědět a je to jak kulka do nohy, kvůli které film v úvodu kulhá, než se naplno rozjede nejasný souboj několika zájmových stran, v jejichž mlejnku se má vojín rozdrtit. Zástupci konzervativní IRA, zástupci mladé radikální IRA, místní policie, která hraje na obě strany a britská posádka. Nosí se dlouhé vlasy a bujné kníry, takže jeden Irčan vypadá jak druhý, takže záludná hra na dvojité agenty je složitá na rozklíčování. Vojín Gary Hook se pak musí nechat vláčet nahodilostmi vyprávění.

kviff_2014_71

 

Je těžké být bohem – je těžké být tajuplným uměním

adam_2Uvedení snímku Trudno byt bogom sebou neslo několikero očekávání. Jednak film vznikal dohromady třináct let (o jeden rok trumfnul Chlapectví), po smrti režiséra Alexeje Germana ho museli dokončit jeho pozůstalí (hlavně syn Alexej) a nese si sebou štítek extrémního zážitku. Toto očekávání naplňuje a činí tak s nejvyšším nasazením umělecké cti. Obecně a na festivalech jako jsou KV lze narazit na spoustu uměleckých filmů, jejichž autoři tvoří pouze v hranicích obyčejnosti a dramatické střízlivosti. Chybí jim potom ale šmrnc a nezapomenutelná vize. Je těžké být bohem se zpronevěřuje pohodlnosti jednoznačného a tradičního vyprávění, aby mohl vybudovat a dýchat ve svém vlastním prostoru. Je fascinující vidět odvážný přístup, neobyčejné nadání pro kompozici chaotických, černobílých záběrů.

Pro někoho může být vizuální zahlcení odpudivými proprietami exkrementů, špinavosti a bláta doprovázené netaktním chování postav, které koresponduje s tím, jak asi mohl život ve středověku ve svých nejtemnějších momentech vypadat oproti pohádkové stylizaci hollywoodské produkce, která svádí k představám o prostém a romantickém životu v minulosti. Ne, ne, byl to humus. Hlavní nevýhodou Je těžké být bohem je jeho délka, protože unikátní přístup ke zpracování dává filmu hodnotu bez ohledu na pochopení příběhu, ale po dvou hodinách už se „jiné“ stává „známým“. Máme tu dočinění s typem filmu, který vyžaduje hlubší porozumění, delší zkoumaní, než co nabídne konvenční poprojekční jednovětné zhodnocení. Je to film, který je ve své tajuplnosti a nesmířlivosti skutečně velký, i když ne dokonalý.

mary Loni to bylo černobílé Pole v Anglii, předtím Tarrův Turínský kůň, letos tříhodinový ruský epos. Každý rok je na festivalu film podobného typu, čímž nemám na mysli pouze černobílou kameru všech zmíněných snímků. Testuje diváckou výdrž, zádové svalstvo a samozřejmě i mysl. Nejsem divák, který by odcházel ze sálu, a proto jsem si znovu a znovu nechávala po obličeji roztírat bahno, hleny, moč a exkrementy tohoto filmu. Pokud vás film skutečně nudí, což se nejtypičtěji stává, pokud jde o vyprázdněnou naraci (čti: děje se tam ho*no), stihnete si promyslet plány na pět let dopředu, zavzpomínat na mládí a ještě v duchu zkontrolovat, zda máte dostatek čistých kalhotek do konce festivalu, případně tedy rovnou usnete. U tohoto filmu je však vjemů obrovské množství, takže rozhodně je co sledovat a o čem přemítat. Bohužel nesmyslné hovory a cesta protagonisty nikam nedokážou udržet pozornost. Abych však neupadala k přízemním myšlenkám, pokoušela jsem se nahlížet film stále jinou optikou. Můžete se zaměřit na pohyby kamery, pozorně poslouchat hudbu a zvuky či se pokusit rozklíčovat podivné dialogy postav nebo i zkoušet aplikovat načtené filmové teorie. Žel bohu nic nezabralo a postupem času jsem dospěla k závěru, že jde o neukočírovaný kolos, u jehož druhé poloviny bylo patrné, že jej točil někdo jiný a původní idee i stylu se vzdálil. Buď si z toho utrpení budete chtít plesknout do očí řídké bahýnko, nebo vás to zcela strhne – nic mezi tím, byť práce s mizanscénou a rámování je vynikající, místy připomínající Marketu Lazarovou, a to nejen obrazem, ale i středověkou hrubostí a surovostí. Celkově je film rozvleklé cosi, režisérská onanie, která neví, kdy přestat. Snímek se na rozdíl od Turínského koně do filmových análů nejspíš nezapíše, svůj silný potenciál film nevyužil, ale jako téma na dlouhou diskusi hned za dveřmi kinosálu se ruský počin hodí výborně. 45 %.

kviff_2014_6

 

Rozdělené variování – středa 9. července 2014

Středeční den znamenal pro naši redakci nejvýraznější rozkol, společně jsme viděli pouze Leviatana, jinak se naše zájmy rozdělili nebo rozhodoval spánek.

 

Tom na farmě – nepřiznané tužby na venkově

adam_2Jeden z filmů Xaviera Dolana, které byly na filmovém festivalu k vidění, se už loni představil v Benátkách, při tvorbě vycházel z divadelní hry. Jednoduchý název je nakonec příznačný. Hlavní hrdina Tom se okolnostmi ocitá na farmě a nečekaně je zde působením psychického teroru nucen setrvávat. Snímek je dalším z mnoha zkoumání homosexuálních postav, které se vypořádávají s reakcemi rodiny, Tom na farmě je v tomhle přístupu dost extrémní, protože protihráčem Toma se stává Francis, bratr zesnulého přítele. Největší potíž je v tom, že co by mělo být vedeno skrytě, je už od první chvíle implicitně naznačeno ve scéně, kdy Francis konfrontuje Toma první noc po příjezdu v jeho posteli. Následně se podezření jen potvrdí. Homofobie maskující homosexualitu se stává účinným nástrojem, který odhaluje zvrácenou základnu vazeb v rodině z farmy. Tom je negativní sílou Francise přitahován i odpuzován. Dolan přitom skrývá pohnutky postav v napjatých konfliktech, lánech obilí i rození telat, takže se venkovský pobyt proměňuje v novodobé ubytování u Normana Batese v době, kdy ještě žila jeho matka..

kviff_2014_tom_na_farme

 

Leviatan – potopená šance

adam_2Z bájné obludy se po setřesení oparu vítězného filmu (scénář v Cannes) stal docela neškodný kytovec. Zároveň je na ruském snímku Andreje Zvjaginceva pozoruhodné, že explicitně zmíněnou narážku na biblický význam Leviatana lze doplnit o poznání společenského uspořádání, jak ho sepsal Thomas Hobbes v díle nazvaném Leviathan. Děj filmu totiž slibně začíná jako soudní drama, v němž se malý člověk staví na odpor svévoli ruského úředníka, který si chodí pro rady a požehnání k vladykovy pravoslavné církve. Podobně jako je světská a církevní moc ve spolupráci v Hobbesově díle, i Zvjagincevův Leviatan kradmo sleduje, jak se zákonodárné síly pojí s božskými. Společenská smlouva představuje přechod od zvířecího stavu k civilizaci, dílo tak naskrz nabízí momenty porušování nepsaných dohod, které se nejlépe zapíjí několika deci vodky. Naneštěstí jedním z těchto momentů je příliš obligátní nevěra, která zhatí možnost rovnocenné konfrontace s mocnými, a pozornost se přesouvá k rozvláčnější rozmíškám v osobních vztazích. Bez svého implicitního názvu by snímek ztratil část své identity, která je v podstatě návodná. Vizuálně se vyjadřuje poskrovnu, v několika scénách potopených vraků lodí i ztroskotaných pozůstatků kytovce. Sílu také symbolicky obnažuje v statické scéně z centra bourání domu, o který se bojuje a do nějž nechává zarývat lopaty bagru, ačkoli to ještě není jen stavba, ale stále domov vybavený věcmi. Hodnotnou pointu nalezl režisér v moudrém rozhodnutí, co na místě domu vybudovat, aby slova o vítězství pravdy mohla získat zářně extrémní význam.

kviff_2014_leviatan

 

Nápravná třída – strach a hnus ve škole

adam_2Každý, kdo si prošel aspoň elementárním školským systémem ví, že zakonzervovaný institucionalizovaný způsob výchovy může skýtat řadu konfliktních míst, které vychází z nerovnoměrného vztahu žák a učitel i žák vůči žákovi. Je málem samozřejmostí sem tam nějaká šikana od méně inteligenčně vyvinutých jedinců, kteří nepochytili, že jsme od doby kamenné s přežitím nejsilnějšího přeci jenom přešli o kus dál (a nezaspali přitom renesanci jako alternativní planeta v Je těžké být bohem), ale ruský tvůrčí tým v čele s Ivanem Tverdovským ukazuje, že situaci může značně ztížit i odraz společenské situace, kvůli kterému vlastně nikdo nemá motivaci naplňovat svou úlohu. Symptomatická je v tak v Nápravné třídě uklízečka, která si stěžuje, že musí uklízet chodby, jako by měla jinou náplň práce. Vůči filmu lze namítnout, že si přihrává divácké sympatie skrze hlavní postavu dobrosrdečné Leny, která upoutána na vozíčku zkouší přejít z domácí výuku do běžného režimu a musí před nástupem ke komisi projít speciální třídou, kde jsou různým způsobem hendikepovaní spolužáci.

Její boj s absencí motivace u žáků a hlavně učitelů vytváří řadu absurdních situací, v nichž se odráží odsouvání těch bez autority do ještě podřízenější role. Zatímco ztracené ideály učitelek lze ještě pochopit, komplikovanější a děsivější je Nápravná třída v mladém kolektivu, který přejde od počátečního zájmu o objevování nového přírůstku ve třídě k žárlivosti a primárnímu násilí, který boří i ideál mladé partnerské lásky, která by měla ochránit. Emocionálně tíživý film, který mě zanechal v trudnomyslném rozpoložení po cestě z premiéry, připomínka zla, které není nadosobní, ale ryze lidské.

kviff_2014_napravna_trida

 

V tichu – disharmonie války

adam_2Slovenský film režiséra Poupat Zdeňka Jiráského není němý, ale absenci zvuku tematizuje na několika rovinách. Snímek původně zamýšlený jako dokument o osudech převážně hudebních židovských osobností zasáhnutých druhou světovou válkou využívá ve své hrané formě vnitřní monology, které přebírají zpovědní úlohu absentujících dialogů. Zároveň se titulní ticho týká zabití hudebního citu, kterému byli Alice Flachová, Karol Ebert, Arthur Chitz, Edith Krausová a skupina Comedian Harmonists svědky, když šťastnou a harmonickou éru první republiky nahradila prázdnota, utrpení a chlad disharmonických koncentračních táborů.

V jedné z rolí se představuje hvězda letošního českého filmu Fair Play Judit Bárdos, ale stejně jako všichni ostatní se stává loutkami v konceptuální hře. Dokumentární kořeny jsou znatelné v tom, že většina scén V tichu vypadá jako hraná rekonstrukce. Krom toho Jiránský příliš mlátí do bílých kláves svého filmového klavíru, aby jasněji zapůsobily půltóny černých kláves. Pasáže z idyly meziválečného Československa jsou tak přeromantizované, přehlcené barvou a nevěrohodné. Chybí zde totiž šedivá jako přechodový stupeň. Jakmile se rozhoří tábory válek, barvy vyblednou, úsměvy zamrznou a hudba utichne. Koncept dobrý, ale provedení šlendriánské. Holocaust koncentračních táborů zachycuje s tragickou dávkou únavy lidské duše, jejího rozbití literami tiskařských strojů, které jako přízraky hrozby v krátkých impresionistických pasážích narušovaly výjevy z první republiky. I tento nápad se zdál zajímavý, ale jeho nadužívání bez potřebné evoluce se změnil v synonymum otravného. Bez dynamiky mu došel dech, než se stačil nadechnout k dalšímu sólu.

kviff_2014__v_tichu

 

Vězni Thermalu – čtvrtek 10. července 2014

Zatím přeskočíme na čtvrtek, během nějž jsme zhlédli společně pět filmů a nemuseli jsme přitom ani vykročit z Thermalu do nejdeštivějšího dne, který z chodníků smáčel zbytky zdánlivého pozlátka, které je samotným návštěvníkům vzdálenější než konzumentům médií. Třikrát nás uvítal mohutný Velký sál a dvakrát Kongresový sál. Adam se přesvědčil, že není dobré dát na obyčejný konsenzus stávajících diváků, Mary bylo opět zopakováno, že už by taky mohla něco napsat.

 

Violet – rozostřená přítomnost

adam_2 Karlovarský festival přinesl několik příkladů, na nichž se jejich umělecká nekompromisnost projevila jako rudý hadr na diváka. Kromě Je těžké být bohem se většina diváků shodla na negativním náhledu na belgický snímek Violet, ačkoli patří k vizuálně nejpůsobivějším, nejplynulejším dílům letošního ročníku, které pomocí vyprávění obrazy iniciuje domýšlení. Místo toho se nadšení dočkává filmů, které jsou jednoduše vděčné (zdravíme Co děláme v temnotách i ´71). Na Violet je patrné, že režisér Ben Davos dosud piloval techniku na krátkometrážních dílech. Ani Violet není extra dlouhá a skládá se z dlouhých, pozvolně plynulých záběrů, které jsou snímány ve formátu a které využívají výrazně sníženou hloubku ostrosti k dosažení impresionistického vzezření všeho, co zrovna není v centru sledování. Pomalost zdůrazňuje i bezmála kompletní absence hudby, která pouze v jednom momentu z koncertu naprosto přehluší dosavadní ticho v agresivní, ale stejně kompozičně působivé scéně. Film si beze za cíl přiblížit nám prožitky Jesseho, kterému před očima zabili v nákupním centru kamaráda a on se střetává jak s nepochopením zbytku přátel, tak i reakcemi rodičů zesnulého. Dál sice chodí do bikerských areálů, ale v noci nespí a vyhýbá se traumatickému místu smrti.

kviff_2014_8

 

Křížová cesta – ve stopách Ježíšovy oběti

adam_2 Čtrnáct celistvých a bezmála nehybných výjevů, které se metaforicky vztahují k jednotlivým částem křížové cesty Ježíše Krista jsou ukázkou nápaditého ztvárnění formy, která dál koresponduje s obsahem, v němž sledujeme osud náctileté Marie, která se jako jedna z mnoha připravuje na biřmování v kruhu dogmatické a konzervativní odnože křesťanství (které nepřijímá závěry Druhého vatikánského koncilu). Od momentu, kdy se rozhodne bezmezně se obětovat Bohu, přes pokušení v seznámení s chlapcem až k trýznivému a tragickému závěru, který spolu se zbytkem kriticky nahlíží na neracionální uvažování o náboženství, přitom ale nejde přímočarou cestou satiry. Každému přemýšlivému člověku (a nezáleží, jestli je věřící, nebo ne) nabízí možnost vlastního úsudku. Buď se zděsí, nebo bude hledat pochopení. V jádru však nese citlivě zpracované poselství o nebezpečnosti plané víry. Německý režisér Dietrich Brüggemann vyzývá k disputaci na Křížové cestě.

kviff_2014_9

 

Mommy – zúžené možnosti

adam_2 Mamka je zatím posledním snímkem kanadského tornáda Xaviera Dolana, který si filmy píše, režíruje a často v nich i hraje. Navzdory názvu se pozornost filmaře poctivě dělí mezi Die a jejího syna Steva. Zatímco ona musí s životem bojovat jako svobodná matka, Steve ji tuto roli ztěžuje hyperaktivitou, agresivitou a návaly nekontrolovaného šílenství. Dolan si pro zpracování filmu zvolil zcela nekonvenční obrazový formát, který je oficiálním potvrzením smysluplnosti videa z mobilních telefonů točených na výšku. Mommy je totiž promítána v ještě užší podobě než tradiční 4:3 a s poměrem stran si dál hraje v návaznosti na Toma na farmě, kde byla kombinace různých poměrů stran užita nenápadně, tady stojí málem v centru zájmu, který svou formální podobou láká. Naneštěstí vyprávění o nerovném vztahu matky, nezvladatelného syna a zvláštní sousedky je vizuálně pozoruhodné, ale přehnaná délka je pro sledování úzkého pásu přeci jen nepříjemná. Navíc se vývoj vztahů postav kvůli nadbytečnému času a excentričnosti chování mění v těžko stravitelný zážitek.

kviff_2014_10

 

I Origins – vševidoucí oko

adam_2 Počátek oka je i počátkem člověka a tedy novou zbraní v odvěkém sváru odevzdané víry a faktuální vědy. Tento protiklad filmu Mikea Cahilla zosobňuje i rostoucí romantický vztah biologa Iana a éterické Sofi a který je naštěstí jen počáteční základnou pro nadstavbu, v níž se rozvíjí zvláštní vědeckofantastická premisa, podle níž dochází k přechodu duší do nového těla a tyto vazby jsou dohledatelné podle identických prvků v duhovce. Jako bonus I Origins nabízí několik krásných fotografických záznamů očí a potitulkový vtip, ale jinak je dost laxní, aby se vyhnul nadbytečnému romantizování.

kviff_2014_11

 

Černé uhlí, tenký led – mráz přichází z Číny

adam_2Výživná kriminálka se pod tlustou vrstvou ledové atmosféry nenašla. Film Diaoa Yinana se víc upíná k ideálu noir, takže zodpovědný přístup k policejnímu vyšetřování je filmu cizí a vlastně nahodilý. Způsob vedení případu několikanásobné vraždy je banální a na vyšší úroveň jej pozvedá klesající teplota. Chladné počasí, která tvoří specifickou náladu prostředí i nezbytnou okolnost, s jejíž pomocí vrah jedná, je předním aspektem filmu. Nicméně případ je vyřešen rychle a zbylou stopáž sto šesti minut naplňuje oddalované zakončení, jehož střih nakonec přijde v nejméně vhodnou dobu. Kde jiní mají velblouda, má Černé uhlí, tenký led ohňostrojového recidivistu. V obou případech si můžete myslet, co chcete.

kviff_2014_cerne_uhli_tenky_led

 

Pazvuky, paobrazy a pavilon hrůzy videoartových kraťasů – pátek 11. července 2014

Zatímco nad Vary se rozjasnilo, nad naším pobytem se smrákalo a stylově jsme odjížděli z Varů v momentě, kdy i na západ Čech dorazila šílená průtrž, která zatím doma v Praze stihla zinscenovat živé představení na motivy Aronofského Noema. V poslední den jsme ještě stihli jeden soutěžní film, zároveň jsme nešťastně vybrali pásmo krátkých experimentálních filmů, které co do hypnotizujících schopností některých videí z Vimea nemají šanci. Zásobili jsme se karlovarskými oplatkami a ukončili jsme naše zevlování, které ve zdejších análech asi zapsáno nebude, ale tady na Moviescreenu budou diskuse o filmech ještě pokračovat. Koneckonců, dneska nás čeká zprostředkované zakončení, a to včetně posledního filmu.

 

Volný pád – anomálie anonymních nájemníků

adam_2Tvůrce Taxidermie György Pálfi vystoupil na karlovarském festivalu v soutěžní sekci s čerstvou anomálií v podobě Volného pádu. Z viděných filmů, které lze na festivalech rozdělit přibližně do tří skupin – jednu tvoří společenská dramata, druhou oddechové nadsázky a třetí zvláštní imaginace, tak Volný pád zakončil svůj let v poslední kategorii, která skýtá otevřené možnosti interpretace, exhibuje tvůrčí nápaditost a baví svou výstředností. Ze všech přitom tato skupina ponejvíc umí naplňovat představu umění jako něčeho novátorského, experimentujícího a odvážně nekonvenčního. Volný pád, který připomíná povídkový film, nalezl spojovací prvek v činžovním domě, jehož prosté chodby připomínají povrchní všednost našeho světa, ale za dveřmi bytů se rozehrávají nejpodivuhodnější scény, které porušují nepsaná pravidla o normálnosti. Napříč patry pak sledujeme stařičkou ženu, která přebírá sisyfoský úkol, táhne se na střechu s nákupní taškou, několik pater, aby mohla skočit a přerušit nesnesitelně únavný život obyčejnosti ve své domácnosti. Ale gravitační zákony a pravidlo akce a reakce si v jejím případě, či v případě tohoto domu, berou neplacenou dovolenou, takže se po smrtelném nárazu vždy zvedne a znovu začne její šplh po schodech vzhůru.

Nedá se upřít, že Volný pád je v některých místech nevyrovnaný, co se týče úrovně jednotlivých nájemníků. Dvojici geniálních scén s potratovým porodem a paranoidní hygienou doplňují některé méně vyšinuté a drobnější úseky a třeba i úplně nejslabší pasáž s chlapcem, který vidí krávu. Ve všech případech se nepatřičnost vystavuje s tvůrčím nasazením, díky němuž lze dlouze rozebírat, jaké vazby tyto abnormality spojují, jaká je jejich podstata a jestli dílo dosáhlo na dostatečnou konzistenci.

kviff_2014_volny_pad

 

Je dost času – v očekávání potratu

adam_2Íránská režisér Abdolreza Kahani natočil ve Francii film o vztahu Íránce a Francouzky. Kulturní rozdílnost těchto zemí se nestala námětem Je dost času pro vykreslení nerovného svazku, který by nám připomněl Rozchod Nadera a Simin. Kultury se zde naopak vůbec nestřetávají a jejich původ není fundamentálním důvodem pro roztržky ve vztahu, pouze gravitační silou, která je táhne od sebe, důsledek procedurálního koloběhu, kdy se Emad po dokončení studií má vrátit do Íránu, i když by ve Francii rozjel modelingovou kariéru, zatímco Caroline dělá stáž v muzeu Victora Huga. Spíš paradoxně se Emad zachovává čitelně západním způsobem, zatímco Caroline dlouhé dny nechává tápat, jaké jsou její úmysly.

Jejich soužití totiž nabourá informace o těhotenství. I když se dohodnou na potratu, Caroline zákrok oddaluje s mlhavými výmluvami, které Emad přestává pomalu snášet. Nikdo z nich nedává najevo, že by opovrhoval možností mít dítě, ale přerušení těhotenství se jeví jako jediná varianta v momentě, kdy by Emad musel přítelkyni zanechat s dítětem samotnou. Režisér a scenárista v jedné osobě sleduje počínání aktérů v civilní rovině, bezprostřední a s komickými podtóny a nahlíží do složitého období mladého páru, který je ovlivňován profesní, rodinnou a zájmovou situací. Kontroverzně, ve smyslu platnosti, se zachoval v závěrečném rozuzlení, které dílo posouvá do jiné roviny, nicméně zpětně vyvolává víc otázek o emocionální i logické souslednosti chování Caroline.

kviff_2014_je_dost_casu

 

Imagina – krátké filmy

adam_2Soubor několika krátkých filmů byl naneštěstí experimentální směsicí, mezi níž se dostala tvorba videoartově prostá, nesnesitelně otravná a zdlouhavě monotónní. Snímek Přednáška Romana Štětiny je strnulým záznamem přípravy textu v rozhlasovém vysílání, který předčítá Šárka Skaláková, který vypovídá o jazykových poruchách a která svůj mluvený projev prostupuje řadou kašlání, zaškobrtání a drobných komentářů, které zpětně reflektují obsah čteného textu. Naneštěstí to má dvaadvacet minut a už po třech minutách je jasné, co chtěl básník říct, tudíž zbytek času nám to otloukáno hlavu, protože žádná legrace z toho dál neplyne.

Na třech minutách se udržel Atlas 1.0, který by však rovněž mohl mít značně kratší délku, protože se sestává ze záběru ubíhajících bodů světla, které mají ilustrovat podobnost vizuálního zážitku z hvězdného prostředí jako z prostředí městského. Jakubu Korseltovi posíláme palec dolů a doufáme, že to někdo nezremakeuje na celovečerní film. Míru příjemné psychedeličnosti vyzařuje Život na Sunsetu, který se příznačně dotýká bouřlivých šedesátých let, kombinuje záběry z hraných i dokumentárních snímků a k tomu ironické vsuvky z animovaných děl pro děti, které někdy disponují vizualitou drogového tripu.

Dvanáctiminutový Optical Sound připomíná videoklip k techno skladbě, který variuje informační políčka filmového pásu s barevnými škrábanci a skvrnami. Využít abstraktních hranic filmového média je smělý nápad, ale zvukové hromobití nutí zacpávat si uši. Substanz režiséra Sebastiana Meze je pak experimentálním dokumentem o fukušimském Japonsku, který obdivuhodně využívá prolíná zahlcených obrazů z místa katastrofy a doplňuje je o nezatížený život ve zbytku země.

Nakonec člověk ale stejně za většinou z těchto kraťasů tleskám hlavně proto, že už nás svým sebezahleděným projevem nemučí dál.

kviff_2014_imagina

 

Suplování varských pramenů – sobota 12. července 2014

mary Poslední den festivalu jsme už zpátky v Praze, protože se však odmítáme navrátit do šedi dnů metropole, zamíříme večer na přímý přenos slavnostního zakončeního do kina Oka. Zhruba tři desítky nadšenců sledují udílení cen, které moderuje jako obvykle Marek Eben. Sem tam se mu zadaří vtip, ale obě publika jsou spíše pasivní a příliš nadšení nevykazují. Předávání cen a děkovačky probíhají docela hbitě, zjišťujeme, že jsme z oceněných filmů viděli Volný pád, Nápravnou třídu, Šutry v kapsách, ale Kukuřičný ostrov nám uniknul. Rozesmáta Laura Dern předává jednu z cen, Gibson už je dávno doma. Po několika záběrech na stříbrnou Lívii a rozdělení všech cen následuje promítání argentinské komedie Divoké historky, která se skládá z několika bláznivých příběhů s tragickými či šílenými pointami. Vtipy filmu příliš nefungovaly, zasmála jsem se jen párkrát. Jednotlivé příběhy měly nevyrovnanou kvalitu a některé působily dosti vykalkulovaně. Snímek je zakoupen do distribuce, a zamíří tak do českých kin. 60 %.

P.S. V době, kdy jsme snímek viděli, jsme neměli nejmenší tušení, že v dalším roce získá nominaci Oscara za Nejlepší zahraniční film. Nepříjemné překvapení se ani nesnažíme zakrýt, ale dochází nám, že u něčeho se akademici uvolnit asi museli.

VÍTĚZOVÉ 49. ROČNÍKU MFF KV

Velká cena – Křišťálový glóbus
Kukuřičný ostrov, Gruzie

Zvláštní cena poroty
Volný pád, Maďarsko

Nejlepší režie
György Pálfi, Volný pád

Nejlepší herečka
Elle Fanningová, Až na dno, USA

Nejlepší herec
Nahuel Pérez Biscayart, Jsem tvůj, Belgie

Na východ od Západu
Nápravná třída, Rusko

Dokument nad 30 minut
Čekání na srpen, Belgie

Dokument do 30 minut
Autofokus, Chorvatsko

Fórum nezávislých
Někde jinde, Německo

Cena diváků
Magický hlas rebelky, Česko

Ceny za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii
William Friedkin, Mel Gibson

Cena prezidenta festivalu
Zdeněk Svěrák

Cena mezinárodní kritiky
Šutry v kapsách, USA, Lotyšsko

Cena Ekumenické poroty
Kukuřičný ostrov

Cena evropských kinařů
Volný pád

Adam Fiala