David Lynch je fenomén, je to člověk , který své vize předkládá divákovi tak mlhavě, že divák se může cítit být zostuzen. Vnořit se do Lynchových představ není vůbec jednoduché a jsem si jist, že pro značnou část divácké obce zhola nemožné.
V současném filmu ( alespoň v tom mediálně propíraném ) byste takového režiséra jako je on, hledali jen stěží. Svou autorskou vizi je schopen převést na plátno i navzdory módním výstřelkům doby. Nedrží se zažitých stereotypů, divácky vděčných šablon a naopak se zcela vymezuje jakékoliv povrchní samoúčelnosti. Zkrátka je to originál, kterých je v současném filmu zapotřebí. A když originál, tak právě ten jeden a nezaměnitelný.
Jeho nový film je tříhodinovou seancí na nejednoduchost bytí každého z nás. Je to příběh o ženě v nesnázích, která skrze různé časové roviny hledá svou vlastní identitu, která ji byla uzmuta díky jejím pochybnostem, díky jejím představám, díky pavučině ( rozuměj životu ) , kterou si utkala tak, že v ní následně mohla jen stěží žít. Film nám s lehkostí předkládá záhady týkající se vnitřních prožitků, které jsou způsobeny jednou z nejzákladnějších lidských potřeb a to láskou. Lynch tak rozvíjí abstraktní podívanou, která diváka systematicky mate, ubíjí a nenechá ani na moment odpočinout. Senzitivní napojení na film je nezbytné, ale i tak to nemusí stačit. Bojovat s Lynchem nemá smysl, přistoupit na jeho festival divnosti je jediný možný recept, jak se necítit pokořen a odnést si z kina plnohodnotný zážitek.
Struktura samotného příběhu, kterou Lynch zvolil je to, co tento film tolik odlišuje od běžné kinodistribuce (snad jen jeho Mulholland Drive se přibližuje, ale v porovnání s tímto snímkem se zdá být Mulholland Drive jasné a zřetelné). Paralelně probíhající děj má za následek vaše neustálé mlhavé povědomí o tom, co právě vidíte. Jedná se vlastně o film ve filmu, kterým probleskává ještě další film. Ano, není to rozhodně nic jednoduchého, ale takový Lynch prostě je. Divák pro něj je partner ( na stejné úrovni ), kterému není zapotřebí nic příliš polopaticky a dlouze vysvětlovat. Když Lynch vidí smysl, to samé očekává, že uvidí i samotný divák. Je však pravda, že nároky na diváka mohou překročit jeho schopnosti ( při novinářské projekci cca půlka sála odešla, plus jeden muž usnul ). Abych se však vrátil k filmu a vysvětlil, co myslím tím film o filmu z filmu. Herečka Nikki Grace (Laura Dern ) se připravuje na největší roli svého života, ale když se zamiluje do svého kolegy Devon Berk (Justin Theroux) , zjistí, že její život se začíná nápadně podobat fiktivnímu filmu, který právě točí. Navíc odhaluje, že tento současný film je remakem polského snímku 47, který nebyl nikdy dokončen kvůli nevyslovené tragédii. Na plátně se tak rozpoutává zdánlivě nekonečný útok bizarních situací: sitcom představující lidi v králičích kostýmech, příběh zasazený do zimního Polska, dům plný tančících prostitutek, šroubováky v břiše a mnoho dalšího…
Co filmu dodává na intenzitě, je použití digitální technologie snímání. Zprvu mohou zrnité záběry rušit, avšak v celkovém kontextu vyznívá toto opatření nadmíru nutně a přesně dokresluje halucinogenní atmosféru celého filmu. K použití digitální kamery vedla D. Lynche čistě praktická potřeba, potřeba volnosti (přeci jen peníze hrají důležitou roli a hollywoodská studia by ho, v případě poskytnutí klasického filmového materiálu, jen stěží nechala 2 a půl roku točit a nemít předem připravený scénář ). A nehledě na to, že následná postprodukce umožňuje s materiálem daleko větší „machinace“. K postavám, které filmem plují, je možné říci jen to, že snad lepší spojení ani nemohlo vzniknout. Loura Dern je natolik přesvědčivá až mrazí, Justin Theroux je přesně ten typ záhadného sukničkáře a Jeremy Irons zas charismatického režiséra.
Tento film je Lynchovým snad nejabstraktnějším projektem v jeho kariéře ( srovnání snese snad jen Mazací hlava ), a proto si myslím, že i jeho zarputilí obdivovatelé a dám ruku do ohně za to, že i cinefilové, budou žasnout nad tím, co to David Lynch rozehrává za hrůzostrašnou, těžkou pochopitelnou a mystickou hru jejíž smysl bychom mohli hledat u citace, která prý funguje jako nápověda: „Jsem jako pavouci. Utkáváme si svůj život a pak se po něm pohybujeme. Jsme jako snílci, kteří sní a pak v tomto snu žijí. A to platí pro celý svět.“ Hodně štěstí.
Autor: Jiří Šíma
