Po několikerém odložení i žalostném výmazu z výpisu nadcházejících premiér si čínský film Kletba zlatého květu našel cestu do našich kinosálu. Přes určité výhrady je totiž toto „zlaté poupě“ pro velké plátno stvořeno.
Po rozlehlých palácových chodbách, jejichž pestrobarevné, poloprůhledné stěny proměňují plápolající ohně v umělecká díla, se ozývají hlásání, jež obyčejně oznamuje příchod nové hodiny. Tentokrát se jedná o mnohem zajímavější záležitost. Návrat následníka trůnu. Ocitli jsme se v starodávné Číně, v době vlády dynastie Tang. Příběh nás nechává sledovat úsek z života jedné panovnické rodiny, v němž dochází ke kolizi všech vztahů, které se splétaly, a nyní nadchází doba, kdy dojdou rozuzlení. Císařovna, nevlastní matka tří synů, trpí nemocí a z důvodu pokusu císaře o její smrt spřádá plány na jeho sesazení. Jeden z jejich synů s ní měl poměr a nyní se zaplétá s jednou z poddaných, další má válečné ambice a poslední trpí nedostatkem pozornosti. Vcelku obyčejná rodina, ne?
Zhang Yimou pronikl do širšího povědomí lidí mimo Činu koprodukčním filmem Hrdina, který publiku ve velkém představil způsob boje „wu xia pian“ alias „wu šu“. Následující film smetl pochyby všech odpůrců, kteří v Hrdinovi postrádali silnější emoce. Klan létajících dýk totiž kombinoval tu nejlyričtější poetiku scén s emocionálním konfliktem hlavních hrdinů. Nejnovějším počinem, a to Kletbou zlatého květu, nabral opět trochu jiný směr. Kletba zlatého květu totiž není ani romantickým, ani velkolepě akčním, nýbrž dramatickým filmem.
Lze si povšimnout dějové linky vztahu následníka trůnu a dcery císařského lékaře, ale jedná se o postranní zápletku, neboť hlavní dramatický náboj představují vztahy v samotné rodině. Především císařovna intrikující vůči svému choti z důvodů obavy o svůj život a císař pevně držící svoji pozici a uvědomělý o všem, co se v sídle šustne. Tyto dvě postavy ztvárnili jedni z nejznámějších asijských herců současnosti – Chow-Yun Fat a Gong-li. Oba mají za sebou nějakou tu americkou produkci, Fat naposledy natočil třetí Piráty a Gong Li se blýskla ve filmové předělávce Miami Vice. Pouze v asijských produkcích však máte možnost naplno docenit jejich herecké kvality, což Kletba zlatého květu úspěšně potvrzuje. Jejich tři synové pak naplňují svou formální úlohu, spíše ovládaných loutek, ale zarazí podivná scénáristická klička s nejmladším synem k závěru filmu, kdy z něj z nepochopitelných důvodů učiní jakousi důležitou postavu. Násilný zvrat je však k smíchu. Musí se však nechat k dobru, že všechny emocionálně vypjaté scény, i ty znázorňující tehdejší život. jsou podloženy kvalitní hudbou, která jim nejen dává větší životnost, ale i nádech exotického východu.
Chvíli si říkáte, zda-li je vám tentokrát nabízeno prvotřídní jakostní zboží, nebo jen pouhý šmuk. Toto dilema bude řešit každý divák a soud je nejednoznačný. Jeden si neustále bude stěžovat na kýčovitě barevné papundeklové stěny paláce, jejichž barvený kontrast nedovoluje si vychutnat detaily, jakými by takové sídlo oplývalo, a druzí budou jen s úžasem hledět nad zlatavou krásou paláce, který hýří všemi barvami. Nelze tak s určitostí říct, zda-li Zhang Yimou udělal s výběrem této dekorace terno. Minimálně se jedná o hlavní podnět diskusí, které se nad filmem snesou jako „kletba“. Z čistě subjektivního názoru výpravu chválím díky detailům, jež ji zachraňují před nemilosrdným odsouzením, přestože obyčejně dávám přednost přírodní kráse, jakou Yimou předvedl v Klanu létajících dýk.
Už na začátku jsme zmínil, že Kletba zlatého květu není akčním filmem. Nejspíš tím zklamu všechny, co se namlsali tklivým trailerem. Pravdou je, že v poslední půlhodince se strhne velkolepá vřava, ale ať už postavením v ději nebo stylistickým provedením nemá pro celkové vyznění filmu velkou váhu. Určitě je to škoda, protože styl „wu šu“ má stále potenciál, který středoevropského diváka může ohromovat. Bohužel v tomto případě, ačkoliv kamera zaujímá postavení po kvalitních závěrech lačnícího diváka, režisér silně doplácí na snahu o monumentálnost a zní pramenící spolupráce s digitálně trikovými záběry, které se dokáží „uskromnit“ k pouhému záběru na stotisícovou armádu v černém brnění střílející desetitisíce šípů proti zlatavé vlně vojáků císařovny u hradeb. Kdyby se ve statickém velkozáběru kameraman občas neuchýlil k poeticky laděným detailům, pomyslel bych si, zda-li nebyla tato scéna natočena bez přítomnosti Zhang Yimoua.
Závěr: Bohapusté nebo oduševnělé? Zhang Yimou skončil na půl cesty, ale když srovnám se současnou světovou produkcí, kvality se nedají odepřít. Pro příště ať si dá pozor!
