Rodinný film – ve čtveřici v kleci

Absolvent FAMU a režisér slovinského původu Olmo Omerzu svým silným dramatem vytahuje žánr z marasmu nepovedených českých tragikomedií.

Uvedení Rodinného filmu do českých kin je unikátní. Nebývá zvykem, aby český snímek vstoupil do tuzemské distribuce až po půlročním objíždění festivalů ve světě. V září se promítal v San Sebastiánu a v říjnu byl dokonce součástí hlavní soutěže v Tokiu, kde obdržel cenu za Nejlepší umělecký přínos. Následovala přehlídka v Chotěbuzu a Lublani (cena kritiků FIPRESCI), soutěže v Záhřebu a ve Francii na Les Arcs a také promítání na Turínském filmovém festivalu. Malý festivalový hit tak už přichází do široké distribuce s pověstí jednoho z těch českých filmů, který se těší přízni kritiků a jehož zhlédnutí nevyvolává bolehlav.

Příliš zranitelná rodina

Jednatřicetiletému režisérovi Olmu Omerzovi pomohly k festivalovému úspěchu zajisté dobré ohlasy z uvedení středometrážního snímku Příliš mladá noc (2012) na Berlinale a dalších přehlídkách. Při zohlednění jeho další tvorby (například studentského filmu Druhé dějství /2008/ nebo kraťasu Pevnost /2013/) je vidět zřetelná autorská linie, která z režiséra dělá jednu z nejpozoruhodnějších osob české kinematografie.

Stručně řečeno je film příběhem rodiny, která v rozkolísané podobě objevuje své potlačené slabosti. Movití rodiče (Karel Roden a Vanda Hybnerová) a jejich pes odlétají, aby se plavili na jachtě. V Praze zanechají dospělou dceru (Jenovéfa Boková) a patnáctiletého syna (Daniel Kadlec). Když dojde v teenagerově případě na záškoláctví, zakročí strýc (Martin Pechlát). A ve skříni je náhle k nalezení jeden pořádně velký kostlivec.

Pevná režie je cesta

Jak už to v českých psychologických dramatem bývá, ozvláštnění probíhá spíše na rovině formy než tématu. Omerzův snímek se zabývá standardním vypravěčským schématem rodinné krize, která je u nás často k vidění v kinech (Pojedeme k moři /2014/). Zásluhou telenovel si pak pravidelnou dávku emocí můžeme dopřát i doma, a to v podstatě každodenně. Z hlediska režijního vedení, tedy skloubení všech stylistických složek, se ale jedná o výjimečně vyzrálý počin, který rezonuje i několik dní po zhlédnutí.

Jedna ze skvěle zvládnutých formálních složek, která je takřka od první minuty rozpoznatelná, je práce s prostorem před kamerou. Stejně jako v Příliš mladé noci, v níž byl ústřední byt postaven ve filmovém studiu, je pro Omerza nesmírně důležitá kontrola obrazu. Výprava, kostýmy, herci, osvětlení, to všechno se stává prostředky k vytváření promyšlených významotvorných kompozic. Žádná ze složek na sebe neupozorňuje a vše je v dokonalém souladu. Velkorysé, ale vybledle chladné vybavení bytu vypovídá nejen o finančním zajištění rodiny, ale i o povrchní sterilitě a prázdnotě, která se jejími útrobami rozkládá.

Plnohodnotné postavy

Herci jsou v prostředí přesně vedeni a svou pozicí nás často spravují o napětí mezi postavami. Ty nejsou jen nabízejícími se typy (vyrovnaný otec, starostlivá matka, rebelující syn), ale plastickými figurami, jejichž psychologický profil se v průběhu vyprávění postupně odhaluje. Výjimkou je postava dceřiny kamarádky a mladé femme fatale Elišky Křenkové, jež se vyprofiluje už na začátku a výrazným vývojem neprojde. Přeci jen jde ale o „rodinný film“ a ona je vnější silou, která jisté tragédie dá do pohybu, než aby je vědomě způsobila.

Herecké výkony jsou výborné, nejen v případě standardně soustředěného Karla Rodena, který na festivalu v Cottbusu obdržel cenu za nejlepší herecký výkon. Když byla řeč o autorské linii, Omerzu po Příliš dlouhé noci opět úspěšně vede mladé herce, v tomto případě debutujícího Daniela Kadlece. Skvěle si pak s mladšími herci rozumí Martin Pechlát v mnohovrstevnaté roli.

Jak už upozornil režisér Bryan Singer na festivalu v Tokiu, neméně pozornosti si zaslouží pes Otto, přesněji řečeno trojice psů, která ho „hrála“. O odvaze režiséra a scenáristy (Omerzu je autorem spolu s Nebojšou Pop-Tasićem) svědčí, že je mu v druhé polovině snímku věnována samostatná linie z jeho pohledu. Ottovo počínání, bravurně sestříhané do kompaktních sekvencí, je odrazem rodinné krize, která se paralelně k ní odvíjí. V podání Omerza je pes ironickou metaforou šťastné rodiny, jakýmsi formálním stvrzením její soudržnosti. Jeho rovina navíc skvěle rytmizuje děj a vnáší do dramatu cosi originálního.

S příchutí melodramatu

Podobně jako v Příliš mladé noci a Pevnosti je ve filmu precizní práce se zvukem. Hudební dramaturgie je výrazná ve scénách z Prahy a s ruchy je kvalitně zacházeno zejména v částí u moře na izolovaném ostrově. Nemluvíme jen o českém kontextu, ale o světovém, takřka se vyrovnávající na Oscara nominovanému zvukovému mixu z Trosečníka (2000).

Samozřejmě jsou zde k nalezení pasáže, které plně nefungují – v posledním aktu přichází dvě tragédie nečekaně po sobě. Ačkoli z jedné přirozeně plyne druhá, zdá se trochu manipulující, neboť je v předchozím dění jen naznačená a je těžké si jí všimnout pro její melodramatický charakter. Plně nesouzní s jinak autenticky působícím snímkem. To je ale jen jedna výtka pro vyzrálý snímek, který vrací českému filmovému dramatu trochu důstojnosti po rozplizlých tragikomediích.

(8/10)

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022