The Artist – barvoslepý a hluchý

0
16.2.2012 at 17:54  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Někdo by řekl černobílý a němý, ale dá se říct i barvoslepý a hluchý. Je na čase skoncovat se sborovým „ochání“ nad filmem The Artist a na rovinu si říct, že si nezaslouží pozornost obyčejných diváků, natožpak haldy ocenění, které se mu vrší na zadním dvorku. Film si nejspíš přijde i pro Oscara a já volám po tom, aby byli konečně oceňováni progresivní a inovativní autoři, nikoli podbízivé přihřívání akademické polívčičky.

 

   George Valentin je hvězda němého filmu. Píše se rok 1927. Hollywood prochází změnou. Zvukový film se stává technologickou novinkou. Mění způsob natáčení filmů. Peppy Miller se stává novou hvězdou pláten. Zatímco Georgie upadá, Peppy roste. Francouzský režisér Michael Hazanavicius skládá poctu němému hollywoodskému filmu. Spolu s herci Jeanem Dujardinem, Bérénice Bejo, Johnem Goodmanem a Jamesem Cromwellem slaví úspěchy po celém světě, včetně Zlatých glóbů a cen BAFTA.

 artist_2 artist_3

Těžko obhajovat devadesát procent dnešní hollywoodské produkce, není ale potřeba se dojímat nad připomínkou dávných časů němého filmu. Nostalgie nám zatemňuje mysl, zvláště odborníkům, kteří rádi a s chutí ocení snímky rafinované a postmoderně variující staré postupy a náměty. The Artist bohužel nenaplňuje ani jednu charakteristiku. Je pouhým oknem do světa, kdy film nemluvil.

   Člověk jako by měl tendenci podle techniky zaznamenání reality nutkání hodnotit i tehdejší svět. Jako by před rokem 1927 byl i svět němý. Jako by před barevnou revolucí ke konci třicátých let byl svět černobílý. Snad nikdo nezapomíná, že nejstarší filmy jsou černobílé a němé, protože nic lepšího tehdejší technika nedovolovala. Jednalo se o stejně technicky revoluční počiny jako v dnešní době Avatar. Když ale někdo o sto let později natočí černobílý němý film, není to nic jiného než manýra a volání po uznání odborné obce. Francouzi navíc mají štěstí, že svým hollywoodským zamilovaným dopisem zasáhli nejenom americké diváky, ale očividně i kritiky napříč světem.

artist_4 artist_5

   Dynamika a rytmus vyprávění starých filmů je zcela jiný než dnes, je to dáno proměnou společnosti a vývojem umění. The Artist využívá všechny možné formální finesy, aby napodobil vzezření filmu z dvacátých let. Napodobuje ho spíš jako plagiát než jako lišácký chytrák. Film se promítá ve 4:3, scény oddělují zatmívačky, herci využívají expresivitu výrazů atd. (ale obraz je krásně čistý a jasný). Lidé znalejší němých filmů pak docení i nějaké narážky, ale je to spíš bonus, který se těžko uplatňuje. Český divák měl možná tak tři možnosti za poslední roky vidět němý film – v televizi Svatého Václava, v Palace CinemasVýchod slunce a v Hugovi a jeho velkém objevu sestříhanou verzi Meliésovy Cesty na Měsíc.

   Filmu je vlastní přehnaná délka, která je neúměrná struktuře vyprávění i diváckým atrakcím. Sto minut by chtělo prokrátit, přestože němé filmy pamatují rekordmany v délce. Intolerance nebo Zrození národa byly velkolepé počiny. Vedle toho je banální romance Artista bez skutečného zaujetí jedno velké nic. Problém lze spatřovat i v tom, že Artist v dnešní době nemá konkurenci. Dnes je odlišný, zvláštní a poskytuje nevšední zážitek. Jakmile si ho člověk postaví do jedné latě mezi velké a slavné filmy počátku kinematografie ba i zvukové filmy ze třicátých a čtyřicátých let, nemá šanci obstát. Je tím filmem, který se do filmových análů nezapsal.

   A když člověk chce film o přelomu němého a zvukového filmu, stačí se obrátit na Zpívání v dešti. Až na pár roztomilých momentů a snaživé herectví je The Artist nuda. Respektive podobná nuda jako tradičně všechny starší filmy, které pracují s jiným rytmem než soudobá produkce, ale v Artistovi je toto napodobování bolestné.

artist_6 artist_7

    Jedinou předností filmu je ztvárnění přechodu němého a zvukového filmu, přestože natočení němého filmu o tom, jak se němý film přeměnil ve zvukový, je poměrně nonsens. Scénář zahrnuje několik nadutých narážek na zvuk ve smyslu „Proč se mnou nemluvíš?“. Skutečně hřejivou připomínkou stylově netradičních postupů raných filmů je noční můra o zvuku, kterou ale režie stále pojímá nuceně realisticky. Neodváže se, aby si pohrála s expresionismem či něčím avantgardnějším.

   The Artist je upjatý film, který je sice němý a urputně to dokazuje, ale chybí mu ojedinělé kouzlo filmových hrátek, kompromisů a hledání extravagantních vyjadřovacích poloh. Jen šeď, nuda a ticho. A romantika bez lásky a romance.

(5/10)

Přečteno: 1192x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
V kinech je mizerný Signál

Vítáme u nás hostujícího redaktora Pavla Koreluse a přinášíme vám jeho zcela nekompromisní pohled na nový český film Signál.   ...

Zavřít