Nejnovější počin mimořádně produktivního režiséra Jana Hřebejka, uvedený v Karlových Varech, patří k tomu nejslabšímu, co za svou kariéru zrealizoval.
Jan Hřebejk je nejvýraznější z českých režisérů, kteří se vyrovnávají s komunistickou minulostí naší společnosti. Jak často zdůrazňuje, v tomto čase vyrůstal a má k němu nepopiratelný vztah, ačkoli se mu jako dějinné období hnusí. Vrací se k němu ale možná i proto, že s těmito filmy dosáhl nejlepších ohlasů u diváků a kritiky. Socialismus figuruje v Šakalích létech (1994), televizním filmu Dobrá zpráva (1997), Pelíškách (1999), Pupendu (2003) a jeho důsledky jsou značné i pro porevoluční hrdiny Kawasakiho růže (2009) a U mě dobrý (2008).
Anti-normalizátor
Učitelce se po premiéře na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech dostalo v tisku vřelého přijetí. O Hřebejkově tvorbě se takto nadšeně hovořilo naposledy s uvedením Kawasakiho růže. Festivalové promo a propagace filmu jako režisérova návratu k době a tématu, kterému rozumí nejlépe, zajisté sehrály své. Hřebejk s nerozlučným scenáristou Petrem Jarchovským pro prohloubení diskuze nad socialistickým režimem a jeho (ne)etikou nedělají však nic. Učitelka je jen ploché vyprávění užívající primitivních zkratek. Zatímco v Pelíškách či Pupendu je šlo ospravedlnit užitou nadsázkou, v osudovém dramatu nemají své místo.
V „univerzálním příběhu“ pokrytectví a korupce začne učitelka (Zuzana Mauréry) na bratislavské základní škole účelově zvýhodňovat žáky podle toho, nakolik jsou jejich rodiče ochotní poskytnout jí nadstandardní služby. Ty můžou zahrnout upečení bábovky, sehnání léků, opravu pračky nebo zaslání balíčku buchet sestře do Moskvy. Když rodiče nejsou ochotní a proti učitelce se ohradí, začnou v žákovských knížkách dětí přibývat pětky.
Ředitelka školy svolá třídní schůzku, na níž se mohou svobodně vyjádřit všichni, kterým učitelka komplikuje život. Bídáci, jejichž děti ze situace naopak čerpaly výhody, hned záhy proti znepokojeným rodičům vystoupí. Začít má cosi jako Dvanáct rozhněvaných mužů (1957), ale kvůli demonstrativní režii a jednoduchému scénáři má Učitelka blíže k odpolední slovenské telenovele.
Výlety do temné minulosti
Než přistoupíme k nevysvětlitelnému pochybení, jakého se z hlediska lidské logiky tvůrčí dvojice v Učitelce dopustila, představíme strukturu snímku. Vyprávění je koncipované jako linie odehrávající se primárně v jedné místnosti s množstvím flashbacků ilustrujících zkušenosti s učitelkou, o nichž postavy zrovna hovoří. Ačkoli se nabízí možnost přechody z přítomnosti do minulosti motivovat různými prostředky, Hřebejk se drží jen jednoho modelu. Rodič vstane, oznámí, co jeho ratolest prožila, a nato se začne odvíjet několikaminutový flashback zobrazující, jak učitelka dítěti ukřivdila či jak zneužila jeho otce a matku. Následuje ostrý návrat na třídní schůzku, ostatní postavy se k tomu vyjádří, o slovo se přihlásí jiný rodič a ten také začne vyprávět…
Takto je jasné, proč je srovnání s Dvanácti rozhněvanými muži nesmyslné. Flashbacky diváka dokonale sdílně zpravují o situaci a na rozdíl od Lumetova filmu nic není ponecháno představivosti. Morální dilema v Učitelce neexistuje a vše je na první pohled jasné už jenom proto, že kladné postavy jsou schopny vstupovat do flashbacků a záporné nikoliv. Učitelka je z hlediska narace zcela tradiční a důsledně „vede za ruku“ až do závěru ke směšně formulované myšlence. Tradičně a důsledně v tomto případě ovšem znamená v podání pochopitelném i pro nejprostšího člověka. Hřebejk s Jarchovským zvolili k tématu nejkratší cestu.
Za děti a za stát
Hřebejkovy projekty vždy spoléhaly na známé herecké osobnosti. V posledních letech se však častěji obracel na alternativní ansámbl složený z neokoukaných tváří. Příklady jsou Odpad město smrt (2012) a Zakázané uvolnění (2014). Učitelka je pokračovatelem této tendence, která však kvůli nevalné kvalitě hereckých kreací vyznívá naprázdno. Zuzana Mauréry by byla v hlavní roli poměrně přesvědčivá, kdyby její postava nebyla ztělesněným zlem bez jakékoli plastičnosti. Z obsazení ještě s úctou vychází Csongor Kassai, Peter Bebjak a v malé roli Ondřej Malý, zbytek ale hraje „na první dobrou“. Všichni zápasí s rozhodnutím učinit z postav archetypy s několika málo charakteristikami, na které stále upomínají.
V důsledku se nakonec celé vyprávění stočí ke konfliktu lidé versus komunistické zrůdy. Humánní tábor zastupují starostliví rodiče, kteří možná lehce chybují (například bijí pěstmi své děti), ale evidentně bojují za správnou věc a ke svému dobru občas utrousí poznámku o „komunistických sviních“. Nepřátelská skupina je poté složená výhradně z klišovitých figurek zosobňujících karikaturu movitého komunistického diplomata a jeho věrné manželky.
Nesmyslného pochybení se tvůrci dopouští tím, že záporným postavám odepírají jakékoli právo nejen na svědomí, ale i na rodičovskou lásku, která je pro člověka univerzální. Právě ta by je přitom měla vést k tomu, že se přidali na stranu pochybné učitelky. Tvůrci se vyhnuli drásavému konfliktu – zásadoví rodiče proti rodičům, kteří chtějí své děti skrz podvodné chování zajistit. Nahradila jej pře zásadových rodičů proti těm, kteří se s učitelkou spolčili jen z důvodu, že to byla nejbližší komunistická ikona. Snad právě Hřebejk s Jarchovským, kteří za normalizace vyrůstali, by měli chápat, že to byla hlavně doba přetvářky a oportunismu, nikoliv ideologického fanatismu, který zde vtiskli několika postavám. Možná se ale jen záměrně vyhnuli dramatickému konfliktu, na který jako tvůrci nestačí.
Foto: A-Company
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Jan Hřebejk; Scénář: Petr Jarchovský
Hrají: Zuzana Mauréry, Peter Bebjak, Csongor Kassai, Martin Havelka, Zuzana Konečná, Ondřej Malý, Attila Mokos, Éva Bandor, Richard Labuda, Lukáš Pelč
Žánr: drama; Země původu: Česko/Slovensko; Stopáž: 102 minut
Premiéra: 21. července 2016
- Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
- Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
- Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022
