Jaký byl 51. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech? Přijel Willem Dafoe, scenárista Charlie Kaufman, Heydrich byl zabit a baťůžkářů bylo podezřele málo.
AKTUALIZOVÁNO Od 1. do 9. července probíhal další ročník filmového svátku. Kdo přijel, co se v lázeňském městě dělo a které filmy stály za vidění, se dočtete níže. Některé z recenzovaných filmů můžete zhlédnout v rámci ozvěn festivalu v Praze a Brně. Svým charismatem a úsměvem okouzlil host Dafoe návštěvníky všude, kam přišel. V sobotu 2. července se před projekcí dramatu Pasolini natáčel s živými diváky pořad Na plovárně, v němž Marek Eben amerického herce zpovídal. Dafoe vzpomínal na to, jak visel na kříži coby Ježíš v provokativním dramatu Poslední pokušení Krista. Vtipkoval, že kdybychom takto nazí viseli na kříži, trochu bychom si jako Kristus také připadali. Přiblížil i natáčení slavné závěrečné scény Čety, v níž musel běžet přesně nacvičenou trasou, jinak by jej výbuchy mohly zranit.
V pondělí dorazil Jean Reno, který ve Varech uvedl dnes již klasický film Leon, a dalším hostem byl scenárista Charlie Kaufman, který zde představil animovanou Anomalisu. V rozhovoru s Ebenem mluvil o obtížném natáčení, které bylo jeho druhou režisérskou zkušeností. Evidentně překvapeného moderátora zarazil prohlášením, že onen otvor ve filmu V kůži Johna Malkoviche měl být spíš vaginální než anální. Diváky pobavil svým smutným konstatováním, že jeho filmy moc nevydělávají, Toma Cruise si dovolit nemůže, a proto po něm v Hollywoodu není poptávka.
Níže naleznete recenze na tyto filmy: Paterson, Ma‘ Rosa, Švýcarák, Anthropoid, Požár na moři, Je to jen konec světa, Aquarius, Zkouška dospělosti, Rande pro šílenou Mary, Barash, Známá neznámá, Mučedník, Pořád spolu a Neobyčejná rybka. Pod odkazy naleznete samostatné recenze na vítězný film Rodinné štěstí a držitele ceny diváků Tohle je náš svět.
Foto: Marek Koutesh
RECENZE Kaufmanova filmu Anomalisa
Paterson
Hvězda americké nezávislé kinematografie Jim Jarmusch představil svůj film už v hlavní soutěži festivalu v Cannes. Film Paterson, jehož titul neoznačuje jen název amerického města, které ve snímku figuruje, ale i jméno ústřední postavy, básnicky nadaného řidiče autobusu. Děj zachycuje týden v životě tohoto obyčejného člověka. Jeho brzké ranní vstávání, snídani, polibek od manželky, pracovní náplň u volantu autobusu městské hromadné dopravy, každodenní návštěvy vodopádů, které mu dávají básnickou inspiraci, a venčení psa s přestávkou v blízké hospodě. Záměrem ale není zachytit ubíjející rutinu, ale malé a vždy trochu jiné radosti, které život Patersonovi každý den přichystá. Jarmusch necítí to, co bratří Coenové pesimisticky ukázali V kůži Llewyna Davise (2014).
Ačkoli je hlavní postavou snímku amatérský básník z nižší společenské třídy, Jarmusch se zcela vyhýbá sociální kritice a ani šablonovitě nevypráví o útrapách talentovaného, ale (dobrovolně) neobjeveného umělce. Naopak. Režisér se snaze probudit v sobě umělce za každou cenu skrze figuru manželky trefně vysmívá, ale nikdy není v tónu zlomyslný. Každá lidská bytost má v Patersonovi své důvody k občasným hloupostem, které dělá, a může při tom vyhlížet ohromně trapně. Jarmusch se ukazuje jako citlivý humanista a v neposlední řadě brilantní režisér, který trpělivě stupňuje vyprávění přes týden až k očekávanému víkendu. Paterson má na to stát se klasikou americké nezávislé kinematografie, což se již několikrát podařilo filmařovým předchozím snímkům.
Ma‘ Rosa
Filipínský snímek Ma’ Rosa obdržel na filmovém festivalu v Cannes jednu z těch nejváženějších cen, a to tu za nejlepší ženský herecký výkon. Jedná se o další trofej pro film režiséra Brillanta Mendozy, který se za posledních cca 10 let stal v Cannes stálicí. Ma’ Rosa je jeden z jeho pravděpodobně nejpřístupnějších filmů, ať už tématem, či stylem. Vypráví o filipínské rodině drogových dealerů, jejíž hlavu (matku a otce) policie během razie nečekaně zatkne. Zkorumpovaný systém ale nabídne rodině vykoupení – zaplatit policii velkou částku, za kterou budou rodiče propuštěni. Pro rodinu nastávají nejdelší dva dny a dvě noci jejich životů. Nenachází jen své vlastní dno, ale i dno narušeného společenského a politického systému v zemi.
Mendoza na rozdíl od některé své předchozí tvorby neinscenuje přehnaně odpudivě naturalistické násilné nebo sexuální scény. Vystačí si s vizí dešti sužovaného tržiště, kde se v podstatě každý dopouští nějakého zločinu. Autentičnost výpovědi posiluje silný filmařský styl. Okamžitě zpozorovatelná je reportážní kamera snímající vše v hrubých bezútěšných kompozicích. Prostory domova nebo policejní stanice jsou prezentovány značně „antifilmově“ – mizanscéna nepřestává být špinavá, špatně osvětlená a nepřehledná. Hudba se objevuje jen jako série ambientních zvuků. Není jasné, zda lze v případě oceněné herečky Jaclyn Jose vůbec hovořit o klasickém hereckém výkonu. Ve spojení s reportážním stylem její kreace vyhlíží jako dokumentární zachycení skutečné zoufalé matky. A to je asi nejlepší doporučení, o jaké Brillante Mendoza stojí.
Willem Dafoe v pořadu Na plovárně před filmem uvedením snímku Pasolini. Foto: Marek Koutesh
Švýcarák
O komedii Švýcarák se mluví jako o nejkontroverznějším snímku letošního Sundance. Z filmového festivalu si tato absurdita nakonec odvezla cenu za nejlepší režii pro duo Dana Kwana a Daniela Scheinerta. Kdo zhlédl jejich krátký film Interesting Ball (2014), poskytne mu to dobrý obraz toho, co v celovečerním formátu od Švýcaráku očekávat. V příběhu filmu se trosečník Hank (Paul Dano) po dlouhých útrapách na pustém ostrově odhodlá k sebevraždě. Než se však stihne oběsit, na blízké pláži objeví mrtvé tělo. Po průzkumu zjišťuje, že tato mrtvola stojí za pozornost – a to nejenom proto, že poháněna vlastní flatulencí dokáže brázdit moře jako motorový člun, z žaludku chrlí pitnou vodu a po čase i promluví. S pomocí mrtvého Manyho (Daniel Radcliffe) se tedy Hank vydává na nevyzpytatelnou cestu zpět do civilizace.
Ačkoli se to ze synopse nemusí zdát, Švýcarák je se svým smyslem pro absurditu a pro amatérské filosofování nad nejpalčivějšími životními otázkami ukázkový crowdpleaser, tedy obzvlášť divácký film. Na této rovině ovšem nezůstává a ze své podstaty si neustále utahuje. Emocionálně nejpůsobivější scény, v nichž postavy objevují samy sebe a triumfují nad nemilosrdným osudem, režiséři inscenují například za asistence hrubého a naivního fekálního a sexuálního humoru, tak jako ve výše zmíněném krátkém filmu.
Švýcarák nás zpravuje o tom, že vše je spojeno se vším a všichni jsme vždy v centru vesmírného dění, ale jen když jsme schopni si hlasitě ulevovat na veřejnosti. Je to málokdy viděná hříčka pohrávající si s tematickými a stylistickými tradicemi vlezlých emocionálních crowdpleaserů. Pokud ze své neotesanosti a neúprosnosti režiséři v budoucnu nesleví (už neslevili v přechodu od krátkého filmu do celovečerní, ba naopak přitlačili), mají na to stát se velkou tažnou sílou v americké kinematografii.
Anthropoid
Operace Anthropoid je pro Čechy známou událostí, která byla tuzemskými filmaři již několikrát zpracována. Látky se nyní, po jejím dlouhém zkoumání, chopil britský režisér Sean Ellis, který snímek natočil v Praze. Filmař na sebe upozornil autentickým sociálním dramatem Metro Manila (2013) odehrávajícím se ve filipínské metropoli, jež bodovalo na několika festivalech.
Mohli bychom řešit, zda byla filmová zatáčka skutečně ostře pravotočivá, vyčítat bychom snímku mohli trikové nedokonalosti, které při záběrech na Prahu téměř vždy maskuje mlha. Zmínit můžeme i různé anachronismy, a to např. ve scéně, v níž je na ulici vidět barevný poutač na pivo. Nejnovější historické výzkumy navíc ukazují, že Kubiš nejdříve hodil bombu a Gabčík měl atentát dokončit samopalem. Po stručném geopolitickém prologu, který tvoří dobové záběry, následuje ona známá noticka „podle skutečné události“. Vzhledem k tomu, že se nejedná o dokument vysílaný na ČT2, má režisér určitou tvůrčí svobodu, a přidává tak různé konflikty a postavy. Musí však události také zkracovat, aby se vešel do 120 minut. Příběh je tak vyprávěn výhradně z hlediska parašutistů, nacisti zůstávají pouze anonymním, leč všudypřítomným nebezpečím.
Byť dle historických pramenů oba parašutisté v Praze navázali známosti, jejich zobrazení působí ve filmu poněkud vynuceně. Je jim přitom věnováno jen minimum času, což je však dvojsečné. K atentátu dojde zhruba po 60 minutách, což není příliš času na to, abychom se s postavami a jejich emocemi seznámili, ale režisér se snaží k představeným figurám vracet v poslední třetině filmu, kdy se Kubiš ptá na stav své nové snoubenky, což zde symbolizuje vojákovu touhu misi úspěšně zvládnout a vrátit se. Gabčík pak těsně před smrtí vidí ve své halucinaci Lenku (na roli přestárlá Aňa Geislerová), jak mu podává ruku. Charakterizace parašutistů samotných je spíše jen načrtnutá, ale skrze několik krátkých scén, kdy muži zapochybují, dodává režisér léta glorifikovaným postavám, které jsou pro mnohé synonymem velkého hrdinství, rozměr lidské slabosti.
Zdecimovaný český odboj hrají ve filmu zejména Češi. S tím souvisí tvůrčí rozhodnutí nechat všechny postavy mluvit anglicky. Britští herci svou angličtinu přizpůsobili tuzemské „čengliš“. Když se představují klíčoví parašutisté v podání hezounka Jamieho Dornana (Kubiš) a Cilliana Murphyho (Gabčík) a zazní: „I am Jan Kubiš from Vilémovice,“ s rádoby českým akcentem, působí to nepatřičně komicky. Později Jan Budař překládá gestapu a mluví na odbojářku Moravcovou v její rodné řeči (tzn. anglicky), sál se směje, byť jde o vypjatou chvíli. Je to však možná lepší řešení, než kdyby byli všichni Češi předabováni, neboť postsynchrony nepůsobí nikdy dobře. Pokud odhlédneme od přízvuků, podávají všichni herci věrohodné výkony a některé možná překvapí, že pan Sadistický bičík dokáže skutečně dobře hrát.
Ellis nasnímal Anthropoid podobně jako svůj předchozí snímek. Obraz je tak v neustálém pohybu a kamera v polodetailech těká i při dějově klidnějších scénách. Mistrovskou sekvencí je boj v kostele. Postavy již nemluví a na řadu přichází nesmírně autentická a syrová přestřelka, v níž vzduchem létají granáty, kulky a kusy masivního kostelního zdiva. Perfektně sestřihaná akce zůstává po celou dobu přehlednou a nesmírně napínavou, i když víme, jak to dopadne. Drsnou akci režisér přeruší scénou s odbojářem Hajským (Toby Jones) a v němém závěru mírní fantaskní scénou s milovanou ženou. Poslední hektolitry valící se vody do kopky tak doprovází pouze jemný hudební podkres. Parašutisté si nevyměňují pro americké válečné filmy typické vlastenecko-heroické repliky a ani nevzpomínají na své rodiny. Anthropoid zůstává téměř úplně prost patosu (výjimkou je např. scéna, kdy k odbojářům vtrhne gestapo za doprovodu tklivé houslové skladby), a pokud by někomu ona známá věta „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme se, slyšíte? Nikdy!“ připadala zbytečně kýčovitá, už je z něj asi cynik, který si nedokáže představit, že film by v rukou blockbusterového rutinéra nebo podfinancovaného českého filmaře dopadl o poznání hůře.
Fuocoammare (Požár na moři)
Režisér Gianfranco Rosi se svými dvěma posledními dokumenty dostal do elitní filmařské společnosti. Zatímco jeho Sacro GRA (2013) obdrželo na filmovém festivalu v Benátkách Zlatého lva, nejnovější počin Fuocoammare (Požár na moři) zvítězil v soutěžní sekci na Berlinale a získal Zlatého medvěda. Na základě těchto dvou snímku se Rosi skutečně jeví jako výjimečný tvůrce, co si „novohistoricky“ vytyčí výzkumnou otázku a poté ve scénách spojuje zdánlivě nesouvisející události, které ovšem o lecčems vypovídají. Centrální osou Požáru na moři je sice uprchlická krize a její dopad na malý ostrov Lampedusa ve Středozemním moři, do záběru kamery se ale samotní uprchlíci dostávají zpočátku jen zřídka.
Lampedusa a její obyvatelé se v Rosiho podání stávají vypovídajícím vzorkem reakcí na uprchlickou krizi, ačkoli jsou s ní konfrontováni jen nepřímo. Ale ať už jsou jakkoli zainteresovaní, jejich (pod)vědomí zanechává ve snímku otisk. Chlapec s líným okem je posedlý střelbou z praku a v rámci hry s kamarádem předstírá likvidaci nepřátel přicházejících z moře. Kamera sleduje potápějícího se muže pod hladinu a zachycuje mořské dno nešťastně známé mnoha utečencům. A DJ místního rádia na požádání pouští píseň Fuocoammare, tedy Požár na moři.
V porovnání se Sacro GRA se Požár na moři jeví jako přístupnější Rosiho počin. Tematicky je zřetelněji vymezen a vyhlíží atraktivněji. Představuje také větší filmařskou výzvu – prostor a lidé v něm se neustále mění a statické záběry ze Sacro GRA byl Rosi nucen vyměnit za pohyblivou kameru. I tak je Rosi, který je svým vlastním kameramanem, schopen zachytit dechberoucí výjevy, vzhledem k tématu až rouhačsky překrásné. Režisér se v závěru snímku ukazuje jako mistrný inscenátor, který opravdovou tragédii takticky oddaloval. Záběry záchrany uprchlíků následuje neodvratné přenášení mrtvých nebo polomrtvých těl. Rosi nezaujímá zřetelné stanovisko, jeho obrazy mluví za sebe. Požár na moři nemusí být nutně společensky a politicky důležitý počin, ačkoli možná právě toto hledisko mu zajistilo Zlatého medvěda. Neoddiskutovatelně ale zpravuje o flexibilitě a bravuře režiséra a jeho stylu.
Je to jen konec světa
Rodinné hádky jsou hysterické, a to obzvlášť tehdy, když se v nich zrcadlí léta zamlčená traumata. Film plný rodinných hádek ovšem nemusí být nutně hysterický a jeho tvůrci by měli předem zvážit, do jaké míry převezmou rétoriku postav, které se v něm vyskytují. Bohužel excesivní, pocitový a do sebe zahleděný režisér Xavier Dolan se stal ukázkovou obětí tohoto nerozvážného přístupu k tématu. Jeho dva roky starý počin Mami! byl mnohými vyzdvihován jako dosud nejvyspělejší a nejlepší film mladého kanadského filmaře. Je to jen konec světa, uvedený letos na festivalu v Cannes, se ohlasy naopak řadí k Dolanovým nejhorším dílům.
Příběh o barierách lidské komunikace je tematicky nejblíže, co kdy měl Dolan k Michelangelu Antonionimu. Dospělý syn Louis (Gaspard Ulliel) se v něm vrací ke své rodině (složené z vynikajících, v tomto případě ale přehrávajících hereček a herce Vincenta Cassela, Marion Cotillard, Léy Seydoux a Nathalie Baye), aby jim oznámil, že umírá. Mnohaleté odloučení mu ovšem znemožňuje najít vhodnou chvíli, kdy jim tragickou zprávu oznámí. Pravidelně se na povrch vytahují křivdy z minulosti a divadelní inscenace může začít.
Je to jen konec světa je film šokujícím způsobem jednoduše strukturovaný. Odehrává se na ploše jednoho dne a protagonista v něm soukromě postupně promluví se všemi rodinnými příslušníky, přičemž vždy poodhalí něco víc ze zamlčených bolístek. Nakonec přijde povinná katarze. Queer pop impresionista Dolan inscenuje konflikty složené z menších konfliktů v dlouhých scénách hysterického ječení, pasivní agresivity a machistických póz. Postavy jsou hlavně nositeli postoje, který extrémním způsobem dávají na odiv. Všechny tyto výtky byly vlastní i Dolanovým raným snímkům Zabil jsem svou matku (2009) a Imaginární lásky (2010), leč bylo by nespravedlivé zařadit Je to jen konec světa vedle nich. Jedná se o podstatně víc konverzační film, v němž režisér krotí svou tendenci vyprávět mizanscénou a populární hudbou. Jeho etablovaný styl doznal od prvních počinů jistých změn. Je to jen konec světa se ale pro režiséra vskutku nejeví jako výsledek nějakého dospělejšího směřování.
Aquarius
Ústřední postavou brazilského zástupce z letošní hlavní sekce Cannes je postarší, ale stále energická a se stylem žijící Dona Clara (Sonia Braga) obývající pobřežní dům Aquarius na vyhlášené městské třídě. Jako poslední v něm žijící osoba odmítá opustit místo, kde vyrůstala, a tím rozčiluje developerskou firmu, která chce dát budovu zbourat. Tvrdohlavý živel se staví proti čistě zisky motivovaným zájmům velké společnosti a nehodlá povolit.
Pro režiséra Klebera Mendonçu Filho jde teprve o druhý celovečerní hraný film, zrealizovaný je ale s velkou jistotou. Ve vyprávění je sebejistý po celou stopáž 140 minut a umně v rychlém sledu střídá smutné, humorné i vášnivé scény. Všemi emocemi prochází za asistence legendární herečky Sonii Bragy, jež z výtečně napsané emancipované postavy Clary učinila živoucí a ve všech polohách srozumitelnou figuru. Změny ve vyprávění se neodrážejí jen na ní, ale i na domě, který obývá. O elegantním přímořském Aquariovi se dá hovořit jako o ústředním bodu narace, na jehož snímání a podobě se ukazuje míra, jakou místo momentálně ovládá Clara či naopak znepřátelení investoři v čele s mladým oportunistou.
Aquarius je břitký film, odvážný nejen několika otevřenými sexuálními scénami, ale i politickou kritikou, v které viní státem podporované firmy z bezohlednosti a nekalých podvodných praktik. V den premiéry v Cannes režisér s hlavní herečkou využili mezinárodní mediální pozornosti a upozornili na politickou rozpolcenost brazilského národa. Díky tomu, že ve svém filmu nehalí kritiku do komplikovaných metafor, jeví se Aquarius jako klasické, ale skvěle fungující vyjádření výrazného režiséra.
Zkouška dospělosti
Být režisérem filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007) je sice respektuhodné, ale je to také nepříjemné břímě, protože z vás dělá idol rumunského filmu, jehož všechny další věci budou přísně posuzovány. Cristian Mungiu ve svém novém filmu zachovává všechnu čest rumunské nové vlně, která všednost zmítající se ve společenské reflexi povýšila na umělecký vrchol. Jenomže minimálně u Zkoušky dospělosti autor, i když přímo nepropadl, tak nanejvýš uspěl s odřenýma ušima.
Film je totiž čekáním na to, kdy postavy přestanou explicitně naříkat na rumunskou vlast. Okaté kritizování se stává repetitivním a vytrácí se z něj naléhavost, kterou nahrazuje únavnost. Úplně se tím ztrácí i síla všech dalších dialogů, které režisér sleduje v uhrančivě statické póze a které prozkoumávají vztah svědomitosti a společenského tlaku. Příkladně si k tomu vybírá sérii několika událostí, ať už blížící se maturitu, nevyřešené sexuální napadení, nebo policejní vyšetřování, které se navzájem ovlivňují a přitěžují postavě váženého doktora Romea. Absence jakéhokoli rozuzlení si ale vyslouží milost, protože situace jsou především nositeli dynamické změny. S vědomím mechanismů fungování normálního života by tudíž jejich ukončení bylo poněkud „nerealistické“.
Rande pro šílenou Mary
Tvůrce citlivou, ale i rozverně netaktní formou zkoumá, z čeho jsou uhněteny vztahy přátelství a jestli nemohou dojít i data své expirace, po kterém už není zdravé v nich pokračovat. V jádru filmu je jedno takové zapáchající přátelství, k jehož mrtvolnosti částečně napomohly i nezvyklé okolnosti, které postavy Mary a Charlene poslaly na rozdílné dráhy. Zatímco jedna nastoupila cestu od školáckého rebelismu ke spořádanému životu dospělého středostavovského ideálu, druhá na pár měsíců skončila v báni, což vývoji její osobnost příliš nepomohlo.
Když se tak po nepříliš dlouhé době setkávají, Charlene se chystá k oltáři a Mary se jí má stát první družičkou. Zachovávají při tom zdání velkého přátelství, jehož živoucí podoba ale ustrnula v minulosti. V případě Mary v podání pozoruhodné Seány Kerslake je výsledek funkční mix vtipu plynoucího z její prostořekosti a tragédie vyvěrající z osamění její specifické osobnosti. Zato Charlene příliš naplňuje stereotypní představu, bez známky života a promyšlenosti. Hříchem filmu tak je, že Mary sice jejich dávné přátelství vzývá jako modlu, ale jako diváci si skoro nejsme schopni představit, že si dívky dříve mohly být tak blízké. Jinak ale dílo smysluplně nabourává základy romantické komedie, v kterou by námět v mainstreamu zmutoval.
Barash
Příběh o lesbické lásce by v prostředí konfliktního prostředí Izraele mohl představovat „výbušné“ téma. Není tomu ale tak. Homosexuální aspekt nevrhá na vyprávění žádný zvláštní pohled, pro filmovou zápletku o dospívání by tak vlastně vyšlo téměř na stejno, kdyby se jednalo o heterosexuální vztah. Je totiž vytržen ze společenského prostoru, v němž by mohly být dívky konfrontovány, a to i s tradičními názory, že jejich orientace na stejné pohlaví není vhodná nebo že z toho vyrostou. Nakládání se vztahem mladé Barashové s její blonďatou kamarádkou Danou je ale plytké i v osobní rovině a chybí mu víc než étos svobodomyslnosti, který se ukazuje i na ničím nezatíženém užívání drog.
Nejzvláštnější pak je, že se člověk přistihne při tom, že by raději sledoval film zaměřený na některou z vedlejších linek. Filmem se totiž prolíná i pátrání po sestře, která pracuje u armády jako sekretářka a která se zdekovala se svým arabským přítelem. Moc toho o tom nevíme, detaily nezazní, ale scenáristé to bez větší námahy vyřeší. V druhém případě vybudil zvědavost otec Barashové, v jehož chování na policejní stanici s arabským vedením zaznívaly neurvalé rasové předsudky. Šlo o krátký moment, dostatečně však naznačoval společenské pnutí v izraelském státě. Různé druhy lásky za tím asi nebudou.
Známá neznámá
Námět Známé neznámé by možná šel zpracovat i v krátkometrážní etudě, nicméně americký režisér a scenárista Joshua Marston vypráví poklidně a pozvolně, a přesto dokáže dílo uchvátit, protože je přitažlivé svou záhadností, pozoruhodné představeným životním konceptem a podpořené subtilní emocionální stránkou, která se vine mezi postavou Toma (Michael Shannon) a Alice (Rachel Weisz). Alice totiž co chvíli opouští svůj zavedený život a bez mrknutí oka začne někde jinde nový, a tak jsou ji možnosti světa otevřeny. Pro film je ale důležitý moment, kdy se z jakéhosi důvodu setkává s Tomem, který zrovna slaví narozeniny a se kterým se kdysi znala, než poprvé zahodila svou minulost.
Skvěle se Marstonovi daří ztvárnit nejen pnutí mezi Tomem a Alice, které se téměř vyhýbá ukřivděnosti, ale volí poutavější cestu snahy o pochopení. V poměrně krátké době ale režisér zvládá vykreslit i ostatní vztahy tak, aby narozeninová party nabídla mnohem víc osobních a profesních krizí, jež vytvářejí dostatečný základ pro to, abychom poznali Tomovu situaci a pochopili, jak ho setkání s Alice může poznamenat.
I když se dílo vyhýbá vyhroceným momentům, umí velmi živě vhodit Toma do emocionálního víru. Shannon, kterého známé spíš z rolí duševně narušených, plně využívá jednu z normálních rolí, a to tak, aby se nestala všední. Nelze příliš kritizovat ani Rachel Weisz, je však těžké se ubránit dojmu, že by pro roli ženy, která dokola začíná s čistým štítem, byla vhodnější volbou méně známá tvář, která by lépe svedla chameleonské manýry takové role. Pro emocionální dopad je ale její herecká zkušenost neopomenutelná. Vyústění filmu by bez ní možná nezvládlo delikátní situaci tak ladně.
Mučedník
Ruskému filmu dominuje náboženské téma a filmaři ukazují, jak může být těžké vzdorovat fanatismu i křesťanského rázu, o to hůř, že k němu dochází v ruské společnosti. Zastupuje ji jak škola, tak církev, ale ani jedna z institucí ji nejenže nedokáže vzdorovat, ale v jisté ohledu jim extrémní myšlenky nejsou proti mysli. Režisér a scenárista Kirill Serebrennikov tak upozorňuje na nebezpečí, které se skrývá v nedostatečné schopnosti argumentovat a vypořádat se s člověkem, který zaslepeně hlásá svou pravdu vzdor společenskému řádu, což musí nevyhnutelně skončit tragicky.
Mučedník nechává postavu Venjamina vytrhávat citáty z Bible a vrážet je do tváří lidí kolem sebe. Aby si divák nemyslel, že slova z Bible překrucuje, doprovází vyprávění grafické citace pasáží, odkud středoškolák Véňa verše bere. Těžko v tom však vidět kritiku Bible a křesťanské víry jako takové, spíš si z toho lze odnést vědomí toho, že náboženská interpretace může vést k problémům.
Chování hlavní postavy nabývá v křížové výpravě za očištěním nemravného světa obludně hysterických rozměrů, které mohou vyznívat přehnaně, zvlášť když je mladý herec pojímá zapáleně a vášnivě, ale lze je brát jako doslovné vyjádření nezájmu k slovům druhých. Naneštěstí se film nezabývá tím, odkud se jeho pobláznění bere a jaké jsou kořeny jeho nenávisti vůči svému okolí, tedy jestli maskuje nějaké komplexy, jestli například nepřítomnost biologického otce nahrazuje vírou v Boha. Svádí k tomu jeho konfrontace s matkou, kterou kritizuje za rozvod. Každopádně funguje hlavně jako katalyzátor, to podstatné se skrývá v reakcích okolí, které film podává s hrůzyplnou smíšeností. Škoda, že samotný závěr se ztratí v zamotané a trochu směšné póze.
Pořád spolu
Hlavní soutěžní sekce nabídla letos zajímavé tvůrčí počiny. Kanadský snímek Pořád spolu je toho důkazem, přestože by ho leckdo mohl opomenout s tím, že příběh o tom, jak obézní chlapec bojuje se svou rolí ve společnosti, která ho především šikanuje, už ani nemá co přinést. Navzdory tomuto předsudku snímek Pořád spolu boduje. Za jednu noc totiž předvede jízdu nabitou energií a přesvědčivými postavami s problémy, které chceme odhalovat.
Chris (Jesse Camacho) vyčnívající v davu svou nadváhou totiž není jediný a dost možná nejdůležitější postavou filmu. Společnost mu celou noc dělá Bobby (Joey Klein), který se zdá, že má všechno v hrsti. Je okouzlující (ženy samy mu padají do postele) a také mazaný a silný, takže si dovede poradit s nevybouřenými rabiáty. Jenomže tak růžové to není. Zatímco přátelství mezi Chrisem a Bobbym roste, prohlubuje se a hlavně získává další a další odstíny, zjišťuje Chris, že jeho problémy nejsou takový konec světa a že člověk může čelit mnohem komplexnějším problémům. Síla filmu tkví nejenom v protřelém scénáři, ale i silném výkonu Joeyho Kleina jako Bobbyho.
Neobyčejná rybka
Co může být ideálnější představitel depresivního festivalového filmu než příběh matky Marthy umírající kvůli AIDS? Přes tíživost tématu ale mexická debutující režisérka Claudia Sainte-Luce vybavila vyprávění i optimistickým aspektem, protože k němu přistupuje s mateřskou citlivostí a ženskou živelností. Ve smutku lze najít i veselost, když domov obývají matka, tři sestry a jeden malý bratr.
Přestože matka (Lisa Owen) prožívá poslední dny a týdny, lidského hemžení kolem ní neubývá. Přestože po sobě zanechá několik dětí, rodina se shodou okolností ještě rozrůstá o dalšího člověka. Nejde o náhradní otcovskou figuru, kterou film nepotřebuje, ale další dívku jménem Claudia (Ximena Ayala), která se stává přítelkyní matce a sestrou čtyřem sourozencům, tedy pomyslným adoptivním přírůstkem. Z neštěstí tak vykvétá i trocha štěstí. Scénář ji do příběhu komponuje s oboustranným prospěchem. Stává se oporou rodině v těžké chvíli, řidičem i důvěrníkem, sama přitom nachází domov, který ji život dosud neposkytl. Život v početné rodině může být někdy náročný, vyvažují to ale chvíle sounáležitosti a radosti. Krása snímku pak vyplývá z rozmanitosti postav i nenucenosti a citlivé přirozenosti herců, jak starších, tak i těch mladších.
Foto: KVIFF/redakce
