Festivalový film česko-slovensko-irské koprodukce ničí pověst dívkám vyjíždějícím za prací au-pair.
Režisérka slovenského původu Mira Fornay si totiž ze svého působení v kosmopolitním Londýně, kde studovala filmovou školu, odnesla hodně zkušeností a nyní se část svých pocitů z toho, co viděla a slyšela, pokouší zakomponovat do filmu, ve kterém ale zůstává otázka imigrace pouze tématem v pozadí, které nepřináší barvitější obrázek problémů. Na prvním místě je totiž dívka zcela se vymykající průměru, která není postižená prostředím jako takovým, ale její neschopnost adaptace a aklimatizace je do značné míry ovlivněna pouze jí samou. Alžběta se točí v kruhu své vlastní omezenosti.
Její přítomnost v irském Dublinu je zastřena vnitřní křivdou z minulosti, kterou si přivezla z rodného Slovenska, odkud následovala svoji starší sestru Tinu. Ta se dokázala v cizí zemi rozkoukat a zapustit kořeny. Velkou oporou ji v tom byl sympatický Irčan Steve, se kterým se seznámila už na Slovensku. Díky tomu žijí spořádaný život, oba mají slušnou práci a jedinou starost jim stejně jako ostatním obyvatelům Dublinu dělají lišky, které se pohybují okolo města, rozhrabují odpadky a celkově jsou jim na obtíž. Tedy ještě kromě Bětky. Té sice sestra zařídila práci jako au-pair u jedné rodiny, ale vděčností nepřekypuje. Naopak v ní neustále bublá hněv.
Snaží si najít chlapa, ale její známosti nemají dlouhého trvání, postupně se její život scvrkává na neustále chození od jednoho známého ke druhému, kde činí situace čím dál horší. Sálá z ní naštvanost na celý svět, snadno se nechá vyhecovat nevinnou poznámkou a na všechny kašle. Proč? To nám autorka dlouho tají, až na konec odhalí důvod jejího přístupu ke své vlastní sestře, pobytu v Irsku apod., ale bohužel tak činí s retroaktivní platností, což z díla samotného automaticky nečiní chytré dílo.
Titulní lištičky mají samozřejmě sloužit jako návod k pochopení lišáckého symbolu, prostřednictvím kterého přirovnává Alžbětino počínání v cizí zemi k chování živočichů lesa v městském prostředí Dublinu. Lišky se potulují nočním městem v mnoha záběrech a tato spojitost dochází každému. Na druhou stranu se režisérce nedaří vytvořit druhý význam spojený s obecnou imigrací lidí z východu. Obyvatelé Dublinu jsou očividně nešťastni z pronikání zvěře k jejich domovům, ale nechuť k lidem přicházejícím ze zemí bývalého sovětského bloku není vůbec zřejmá, protože ji autorka ničím nenaznačuje. Máme tu jeden pokus o znásilnění, ale to byla čistě slovanská otázka. Zbytek stojí jednoduše na tom, že Alžběta je nepříjemná osoba, která dělá sama sobě i ostatním ze života peklo. Liščí příměr v tomto ohledu ztrácí váhu a film tudíž nabízí tematicky méně, než by se na výlet do Irska slušelo. Máte-li chuť na něco irského, počkal bych do příštího týdne na povedenou černočernou komedii V hlavní roli Já.
Závěr
Kvalitní technické a umělecké provedení využívající digitální kameru RED ONE má doslova evropské parametry, ale zbytek je uzavřen ve velmi skromné výpovědi jedné nešťastnice s pohnutou minulostí, která není řešena, ale je odpovědí na všechny blbosti, co dělá.
