Napravení sukničkáře ve stylu Charlese Dickense.
Vánoční koleda je jedním ze stěžejních děl anglické literatury devatenáctého století. Dočkala se nespočtu transformací a adaptací a s další se setkáme už letos v listopadu. Robert Zemeckis ve spojení s Jimem Carreym a za pomoci mixu živého herectví a digitální animace se pokusí vánoční příběh o návštěvě tří duchů u lakomého krkouna předvést v obrazově úchvatném a zábavném provedení. Do té doby si ale budeme muset vystačit s Bejvalkami, které jsou jednou velkou parafrází na tento klasický příběh, ale v romantickém hávu bez vánočního osvětlení.
Módní fotograf Connor Mead je učebnicovým příkladem moderního floutka bez etických zábran, kterému nedělá problém se rozejít se třemi dívkami najednou, a ještě prostřednictvím chatu. Je mužem, který chce dostávat, ale už se zdráhá, pokud by měl něco obětovat. Láska je pro něj vulgárním výměškem změkčilé společnosti. Diváci romantických komedií by ho nemilosrdně praštili přes prsty, ti citlivější by mu nejspíš rovnou jednu natáhli, stejně jako by to rádi udělali všichni účastníci svatby, na níž je pozvaný. Žení se totiž jeho bratr Paul, se kterým ho úzce pojí společné časy dospívání, během nichž se museli vyrovnat se ztrátou rodičů. Pokud nad Connorem všichni zlomili hůl, Paul se za něj rád postaví a rozhodně chce, aby byl přítomen jeho velkému dnu.
Nečekaným překvapením je pro Connora účast Jenny, jeho bývalé lásky. I když by pro něj nebylo problém nabrnknout si za jeden večer všechny družičky a hned je odkopnout, Jenny je dívka, se kterou ho pojí přátelství z dětství i události, na které už raději zapomněl. Ty se mu během jednoho večera začnou připomínat v momentu, kdy narazí na svého oblíbeného strýčka Waynea, který byl jeho příkladem v přístupu k životu a ženám. Bylo by z toho příjemné setkání nebýt faktu, že Wayne je už nějaký čas mrtvý. Zmatenému Connororovi se dostane varování, aby nekráčel v jeho šlépějích, a upozornění, že ho v brzké době navštíví tři duchové – minulé, přítomné a budoucí přítelkyně. Začíná cesta sebezpytu a odhalování pravé podstaty věci, abychom se dočkali šťastného rozuzlení, jak to máme v romantických komediích tolik rádi.
Na úvod bych jenom upozornil, že navzdory proklamovanému žánru komedie, se humorným chvilkám spíš vyhýbá (zajišťují je postavy trhlé přítelkyně minulosti s postelí jako dopravním prostředkem a hysterické nastávající). Rozhodně je spíše filmem romantickým, ačkoliv hlavní hrdina jakoukoliv definici romance popírá. Jeho úlohu ztvárňuje Matthew McConaughey a je nutno říci, že obsazení mužských rolí se tvůrcům povedlo. Šibalský úsměv, ležérní vystupování a hýřivé chování totiž k McConaugheymu perfektně sedne. Měli jsme možnost ho vidět už v tolika romantických filmech, kde se pokaždé dával dohromady s jinou ženou, že teď není problém uvěřit mu krále proutníků.
Zajímavě se pak profiluje scénář, který využívá prvků Dickensovy klasiky, aby uvedl na pravou míru, jak se stalo, že se z něj tohle stalo. Lidé se totiž takoví nerodí, oni se takovými stávají. K jeho zrodu velkou měrou přispěl právě favorizovaný strýček Wayne. Michael Douglas je další trefou do černého. Jak moc se do něj trefují časopisy o celebritách, tak moc je ochoten položit svou vlastní vizáž, svůj vlastní styl na oltář drobné sebekritiky. Symbolizuje přestárlého playboye, který nedokázal najít rozumnou míru a i po šedesátce tlačil na mladost svého vzhledu tolik, že mu div neteče z uší botox. Osobně si myslím, že Douglas při natáčení nepotřeboval maskéra, on tak už přišel na natáčení. Přestože v Connorově mládí mu kázal o jedovatosti lásky, po smrti trpce přiznává, že tahle životní cesta byl omyl.
Pokud už něco nefunguje, pak je to pověstná chemie mezi ústřední dvojicí. Jennifer Garner se pohybuje mezi televizí a filmem a dosud se nedokázala najít, naplno rozvinout talent a dát svým postavám jiskru života. Tento problém pronásleduje i její Jenny, které sice scénář dává pár emocionálních příležitostí, ale vedle hluboké „psychologické sondy“ do Connorovi duše je jednoduše na vedlejší koleji a hrozně moc si v tom hoví, aniž by se s tím snažila něco dělat.
Závěr
Ve výsledku se jedná o příjemnou romantiku, za kterou se člověk při sledování nemusí stydět. Jednak neznásilňuje Dickense tak šíleným způsobem, jak se to už párkrát stalo Shakespearovi. Jednak je režisér Mark Waters solidní jistotou dobré režie a zajímavého námětu. Někomu může připadat další film s duchem jako režisérská obsese, ale film Co když je to pravda byl ve svém žánru vážně dobrou podívanou. Vlastně tak dobrou, že Bejvalky jí stále mohou pouze a jen dýchat za krk, už kvůli Jennifer Garner.
