Film, který chtěl být Einsteinem, ale chyběla mu k tomu mozková kapacita, tak alespoň povýšil formu nad obsah.
V posledních dvou letech se na filmových plátnech setkáváme s doposud nevídaným úkazem. Romantizující sci-fi s cíleným přesahem, který se podle schopností tvůrců povede více či méně, okupují naše kina a snaží se poplašně ukázat vztyčeným prstem na člověka, aby si o sobě přestal arogantně myslet, že si může hrát na Boha. V případě Výchozího bodu bych naopak ráda vztyčeným prstem poukázala na tvůrce a vzkázala jim, aby si přestali ve filmech hrát s látkou, která je nad jejich intelektuální síly.
Byl jednou jeden vědec, který jednoho dne potkal krásnou dívku…
V předchozím odstavci narážím na loňské snímky Ona a Transcendence, které se věnují především novým informačním technologiím a jejich vlivu na lidské vztahy. Výchozí bod s těmito technologiemi nepracuje, přesto se mezi ním a zmíněnými snímky dá najít řada paralel jako například snaha o romanticky dojemný závěr (Transcendence) nebo pohrávání si s šokem, když se události a vztahy nečekaně vymknou naší kontrole.
Výchozí bod však přichází se svými ambicemi od lesa a snaží se nastavit disputaci mezi náboženstvím a vědou. Mladý doktor Ian Gray studuje evoluci lidského oka ve snaze vyvrátit náboženský dogmatismus s jeho tezemi typu „oči jsou brána do duše“. Každá duhovka je podle Graye jedinečná, a tak oči fotí, studuje a v laboratoři navíc získá užitečnou pomocnici v podobě kolegyně Karen, která ač ještě studentka učiní v jeho práci neuvěřitelný pokrok. Z popisku vypadá film zajímavě, ale kdo by očekával filozofickou vybíjenou jako v brilantním sci-fi Kontakt z devadesátých let, odejde těžce zklamán.
Prostor pro měření slovních sil v diskuzi náboženství versus věda tu totiž poskytne Ianova nová přítelkyně, modelka, která nepobrala zdaleka tolik rozumu jako krásy. Jejich rozhovory jsou tudíž velmi laciné a prostoduché s jednoznačnou převahou sečtělého vědce. Dobrá půlka snímku vypadá tak, že je pár nalepený čelo na čelo a občas pronese několik vět, které nás pravděpodobně mají duševně obohatit, ale podobná argumentace nad otázkami vědy a víry už obvykle zazněla jinde a daleko lépe.
…a pak přišel zvrat
V polovině filmu přichází jediný překvapivý moment snímku, kdy Ian ztratí svou lásku a celý svět se mu obrátí vzhůru nohama. Zpočátku pokračuje ve své práci, najde si nový vztah, ale postupně začíná uvažovat nad tím, zda vzděláním nepoznamenaná dívka přeci jen neměla v jednom ohledu pravdu. Od té chvíle film směřuje k závěru, který lze s trochou snahy odhadnout velmi dlouho dopředu. Zbývá tak pouze čekat, než se neuvěřitelná pravda o tajemství oční duhovky naplní v slzopudném závěru s příšernou hudbou, který musí navíc proběhnout celý zpomaleně, abychom si uvědomili, jak důležitá událost se právě před námi odehrála. Finální scéna bohužel není jediná, která proběhne v podobném duchu. Pravděpodobně se jedná o pokus tvůrců probrat diváka z letargie, neboť lze jen těžko vyjádřit slovy na papíře, o jak velmi nudnou záležitost se vesměs jedná.
Výchozí bod je jen čistokrevným pozérstvím. Snímek je natočen natolik umělecky, že i samotná jízda autobusem znamená artovou kamerovou podívanou. Tváří se oduševněle doslova v každém záběru a každé větě. Zakrývá tím však jen čirou obsahovou prázdnotu. Nevzpomínám si vlastně na film, který by se kolem sebe snažil šířit takovou auru filozofického počinu roku a přitom by se v něm prakticky nedala najít myšlenka, která stojí za delší zahloubání. Někoho může bavit alespoň zmiňovaná forma, ale kamerové hrátky začnou po chvíli působit otravně a soundtrack rve uši. Tenhle film mi svým způsobem připomíná kluka, který toužil zapůsobit na slečnu duchaplným příběhem o jedinečnosti lidského oka, ale zůstalo jen u rádoby intelektuálního machrování. Nebo jste tomu chlapci díky jeho výřečnosti bez váhání propadli?