Nevinnost (2011)
(Nevinnost - ryze dramatický Hřebejk)
Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Jan Hřebejk a Petr Jarchovský přicházejí s dalším společným projektem, který se vystřihuje zbytečné komiky.
S minulým počinem jako by nastoupili novou dráhu, jako by započalo nové období ve filmovém životě Hřebejka a Jarchovského. Dvojka, která se zná už od střední školy, je známá hlavně skrze tragikomedie, které vyvstávají ze stránek Šabachových knih, ale Nevinnost je příslibem toho, že by z jejich spolupráce mohla vzniknout i pořádně hutná dramata. Náznak změny byl přítomen už v Kawasakiho růži, ale byl polovičatý. Tahle rozdvojenost stála Růži mnohé, hlavně vavříny. Zbytečně zašmodrchaný exkurz do zápletky se opíral o mnoho ne zrovna střízlivých postav. Ale druhá půle bylo silné kafé, postavené na svěžích režijních nápadech a kameře evropského formátu. Nevinnost se tematicky lehce opakuje, ale důležité je, že se rozvíjí přirozeně jako ponaučení z chyb Kawasakiho růže. Už žádné zbytečné postavy a nemístné dialogy.
Nevinnost se nijak neliší od jádra toho, kolem čeho se točí celá Hřebejkova kariéra a co lze chápat jako nezvratný celoživotní zájem – lidské vztahy. Nevinnost je opět film vztahový, zápletka je postavená na postavách a jejich vzájemné interakci – té viditelné i té skryté, což tentokrát neobyčejně dobře využívá k tomu, aby základní premisa filmu o lolitě a obvinění z pohlavního zneužívání přerostla přirozeně v životní posun jednotlivých postav a odhalení skrytého druhého plánu snímku, díky čemuž si udržuje nečernobílost pohledu na člověka jako takového.
Nicméně náznaky jsou mnohdy až příliš skryté, a i když je závěrečné propletení situací těsné a jasně osvětlující, chybí v základním vyšetřovacím příběhu víc stop, které by zvýrazňovaly pochyby a na vztahy v rodině už v těchto momentech vrhaly stíny, jež by závěr předvedly ve formě, která by byla částečně očekávatelná, ne přímo nepředvídatelně šokující do té míry, do jaké o ní nemáme vůbec ponětí. Zpřetrhané vazby mezí oběma částmi působí snímku vážné trhliny, které zašláply Kawasakiho růži. Podíl na tom má i skutečnost, kolik času překvapivému konci věnují, i když není začleněn jako vyprávěcí struktura do předchozích událostí. Dramatičnost se bortí, celkový záměr situaci nespasí, a tak Nevinnost Hřebejkovi nezajistí výborné ohodnocení.
Nejzajímavěji se ale nevinnost zračí ve vedlejší postavě bývalého muže Milady a policejního vyšetřovatele případu zneužívání, kterého ztvárnil Hynek Čermák, jenž proti lidské zvrhlosti pracuje dennodenně. Zanechalo to na jeho psychice šrámy, přesto si ale udržuje morální kredit, který jen těžko dokáže obhájit. Jako když případ nechce vzít, i když by se tím mohl pomstít bývalé manželce, nebo když s přemáháním vyslechne rozhořčená nařčení, aniž by mu praskly nervy. Postava má v sobě neuvěřitelný vnitřní smutek a duševní odevzdanost vůči vlastnímu životu, ale těžko by se našel méně svědomitý a nevinný člověk. Jeho mimikry jsou jemné, ale o to emocionálně silnější.
