Po polozapomenutém originálu přichází naspeedovaný upgrade, který přináší do srdce filmového fanouška zásadní otázku: Dokáží skvostné obrázky a burácející hudba přebít absenci příběhu a vyprávění?
Původní Tron z roku 1982 byl pro diváky technologickou inovací a zároveň výletem do nového (tehdy neznámého) světa počítačových programů, který byl v té době doposud neobjevený. Režisér Steven Lisberger musel mít tehdy velkou odvahu na to, aby divákům odvyprávěl příběh kompletně zasazený do virtuálního prostředí. Proto také sehnal hned několik es z oblasti vizuálních triků a přišel na tu dobu s nevídanou podívanou. Dnes už sice závody světlocyklů působí víceméně směšně, ale nedá se jim upřít jisté kouzlo. Jasné ale je, že před skoro třiceti lety z nich museli být diváci na větvi. A ti ostatní jen kývnuli hlavou a šli se poohlédnout po něčem dalším. Proto Tron propadl a zůstal poněkud zapomenut ve stínu mnohem slavnějších sci-fi kousků. Dnes je to víceméně stejné. Tron: Legacy rozdělil diváky na dvě skupiny – na ty, kteří jej odsoudili pro neschopnost vyprávět příběh, a na ty, kteří se nechali naplno pohltit tímto fascinujícím a záměrně plochým světem.
Filmařský debut Josepha Kosinskiho, amerického režiséra reklam a spotů známého především pro svou práci na poli počítačové grafiky, však těží primárně z dokonale vyrenderované technické stránky, která avizuje v mnoha recenzích zmiňovanou „dokonalost v nedokonalosti“. Svět Trona je architektonicky skvostný, designersky vyhlazený, díky geometrické jednoduchosti také neskutečné hluboký a pohlcující. Souhra modré, černé a oranžové na pozadí „vyleštěných prostorů“ je doslova „baletem“ různých obrazců, barev a hi-tech vozítek a udělátek, na které je fascinující pohledět. Mohutná reklamní kampaň zkrátka dodržela, co slíbila. Trailery nám nabídly krátký pohled do nového světa a ve filmu jsme jej dostali naplno. Walt Disney však z filmu udělal obří událost, ověnčenou několika doprovodnými akcemi (vzpomeňme třeba obdobu Avatara – Tron Day nebo promo taneční párty v Kalifornii s názvem ElecTRONica), že někteří lidé možná čekali film desetiletí. Ale bohužel se ho nedočkali. Přesto je nový Tron pro kinematografii důležitým počinem.
Hlavně pro kinematografii atrakcí, jelikož za absolutní absence příběhu veškeré emoce ze sledování těží jen z technické stránky. Je snad tento neonový „disco-příběh“ úsvitem nových druhů filmů, které budou vypadat, jako by je natočil počítačový program? Souhra obrazu a zvuku je tak dominantní, že dává bez zaváhání zapomenout na něco, jako je filmové vyprávění. Nejzajímavější na celém projektu je, že je sestříhán na míru soundtracku od známé francouzské elektronické kapely Daft Punk. Střih je přímo úměrný vybrané skladbě a sehranost střídajících se obrazů s geniálními beaty je místy až děsivě dokonalá. Tím nechci říct, že by vše, co se odehrává na plátně, bylo nekriticky strhující, ale ve vyhrocenějších nebo akčních pasážích hudba sedí k obrazu lépe než u leckterých mistrně střižených videoklipů. Navíc, pokud máte k dispozici výběr mezi 2D a 3D verzí, nebo 3D a IMAXem, rozhodně vždy volte lepší variantu. Jedná se o film ušitý přímo na míru 3D formátu, takže pokud jste se zatím nepřejedli špatně konvertovaného třetího rozměru, za Trona si rozhodně připlaťte, jedná se totiž o zážitek. A dle ohlasů se při zhlédnutí v IMAXu zážitek dokonce znásobuje (já byl na klasickém 3D), a to už je co říct. Kdo viděl Avatara v multikině a následně v IMAXu, musí uznat, že se jedná o markantní rozdíl. Svět Trona je navíc, díky jednoduše navrženému prostředí, velmi ostrý a hluboký a ukáže vám zprofanované kouzlo třetího rozměru v té nejvyšší možné kvalitě.
Největším problémem filmu však je již zmiňovaná absence jakéhokoliv příběhu, vyprávění či silných postav. Děj v podstatě jen okatě (a nejspíše i vědomě) kopíruje původní příběh z roku 1982, jen jej podává v lepším technologickém podání. Žádný remake či pokračování, za které se Legacy vydává, mnohem příhodnějším označením je upgrade. Až na některá přidaná hi-tech udělátka se jedná o téměř totožnou kostru, kterou jsme již jednou viděli. Scenáristé snímku z roku 2010 se však rozhodli přidat i nějaké hlubší podtexty a filosofické přesahy. Zen, Tolstoj a Dostojevskij ve spojitosti s úvahami o nedokonalosti našeho světa a snaze vytvořit ten dokonalý jdou mimo diváka stejně jako omlazená podoba Jeffa Bridgese. Nač tak okatě předávat přesah, který je patrný již z prvních minut, kdy se nám nastíní „mytický boj dobra se zlem“? Programy chtějí proniknout skrze portál do našeho světa a přetvořit jej do dokonalé podoby. Právě tomu se snaží hrdinové zabránit a přitom dávají namátkou připomenout na slavné sci-fi kousky minulých dekád kinematografie. Nejedná se však o nějaké vykrádání, jak mnozí snímku vyčítají. Ano, tvůrci by z Trona chtěli určitě novou rozjetou trilogii, jenže ve veškerém budování něčeho víc než jednoho dílu výsledek naprosto selhává. Navíc veškerá, ač dobrá, akce je až samoúčelně statická a něčeho jako napětí, či gradace (které nepramení z hudby!) se nedočkáme. Světlocykly prostě jenom chvíli jezdí a „světlolety“ jen v závěru chvíli nezaujatě poletují. Toť vše. Jasný protiargument by byl, že režisér veškeré dění ve filmu podřizuje „statickému pojetí počítačových programů“, který je sice patrný, ale ve výsledku působí víceméně stereotypně a rutinně.
Tron: Legacy je však z hlediska loňské chudé blockbusterové nadílky ucházejícím velkofilmem a rozhodně jedním z nejlepších filmů druhé poloviny roku 2010. Potěší jak ty, kteří jdou za bezmyšlenkovitou „tuc-tuc“ zábavou s přitažlivými herci (Garrett Hedlund hraje sice nevýrazně, ale mladé divačky budou jeho kvality hledat nejspíše jinde, stejně jako mužská část publika u Olivie Wilde v přiléhavém černém oblečku), tak i náročnější diváky, kteří jistě ocení grandiózní výtvarnou stránku a jistou úvahu na téma umění. Ti si svůj dokonalý film bezpochyby najdou.
- Hon - 25.1.2013
- Skyfall – zpětná dekonstrukce bondovského mýtu - 29.10.2012
- Zátah: Vykoupení – akční senzace z Indonésie - 11.6.2012
