Dokumentaristé navštívili Zambii, aby nám zprostředkovali, kam se posílají peníze evropských daňových poplatníku. Investigace však selhala.
Ivo Bystřičan možná nepatří k renomovaným českým dokumentaristům, ale řadí se mezi ty, kteří i když zrovna netočí, jsou aktivní. Však dokumentaristika na FAMU, kterou teprve končí, není jeho rodným domovem. Dřív vystudoval sociologii a sociální politiku – sociální práci na Masarykově Univerzitě v Brně. Jeho minulý i budoucí film se soustředí na ryze české prostředí. Krátký dokumentární snímek Trvalé bydliště Praha však rozhodně trpěl stejným neduhem jako současná Doba měděná, kvůli níž vycestoval za hranice Evropy. Autor je mnohem víc aktivista s dobrým úmyslem než rozvážný umělec, který sděluje jasné poselství a má ho čím podložit.
Do Zambie, „země měděných dolů“, mířili Bystřičan a kameraman Jiří Málek proto, že sem proudí z evropské investiční banky peníze na rozvoj a pomoc místním společnostem a tím pádem i lidem. S investigativním zápalem se měli v dokumentu na zakázku podívat na zoubek tomu, jak taková pomoc ve skutečnosti vypadá. Rozhodně nejeli na blind, je obecně známo, že pouhé peníze zemím třetího světa ke štěstí nestačí. A tak se stalo, že sice natočili bídu a nezaměstnanost, ale zároveň se jim nepodařilo natočit nic kloudného a nebyla to přímo jejich vina. Změnil se tím ale tón, s jakým látku pojali. Nejspíš se pokoušeli vymačkat z toho co nejvíc a v duchu „i když nic neřekli, řekli tím hrozně moc“ uvést nějaký pohled na místní problémy, ve výsledku je z toho solidní spatlanina.
Dokument trpí tím, že nemůže argumentovat ničím pádným. Vyjeli do Zambie kvůli zneužívání peněz, ale získali jenom pohled hrstky místních obyvatel, ukazují drobky z jejich životů. Chybí širší obrázek a je rozhodně škoda, že se jim nepodařilo získat vyjádření protistrany. Takhle totiž vytváří zdání tendenčnosti. Na pravdivost a boj za spravedlnost si hrát nemusí, skutečnost taková s největší pravděpodobností může být, ale promítanému materiálu chybí víc závažných důkazů na úkor zbytečných detailů (v domě máme v každém pokoji Ježíše Krista a jsme křesťané).
Výsledek se tak nese víc v duchu odhalování praktik na úrovni policejního státu a pouze nepřímého odhalení zneužívání veřejných peněz. Nedostatek životních jistot a nízká hranice životního minima je pro černý kontinent typická, místní prostředí se v tom neliší. Víc tedy tvůrci čerpají z toho, že kvůli natáčení musí mít povolení, musí je doprovázet detektiv, a kam se hrnou, tam se objevuje policie a zakazuje jim byť točit noční siluetu továrny u měděných dolů.
I nám se nabízí pouze silueta, zatímco vnitřní chod zůstává utajen. Nakonec se Doba měděná nedočká ani jakékoli dramatické konfrontace, ani když se natáčí nelegální těžba ve starém dole, a to nahrává zdání, že se problém nafukuje a nepomáhá ani obvyklý jev sympatizování se slabším.
