Zapáleni filmem, usmaženi sluncem, ukamenováni sociálním dramatem. Letní filmová škola 2014 v recenzích promítaných filmů. AKTUALIZOVÁNO!
Redakční duo Adama Fialy a Marie Dostálové se v červenci po Varech pustilo do druhého kola přemáhání spánku, zodpovědného porozumění vybraným filmům a bezvýsledného boje s počasím, které z promítacích sálů dělá rozžhavenou troubu a při spěchu za projekcí vyždímá mnohem víc potu. Naštěstí slzy si můžeme schovat pro vydařené filmy. Viděné snímky z našeho pohledu vytváří pět nejvýraznější kategorií – britské sociální drama, španělský fokus, retrospektiva Roberta Bressona, visegrádská sci-fi a umělecké porno. Španělskou přehlídku doprovází navíc španělský horor, studenti si mohou doplnit znalosti o screwballových komediích a prozkoumávat další horizonty filmů visegrádských zemí, během prvních dvou dnů se však tyto oblasti nedostaly do naší pozornosti. V každém případě máme jako diváci na Letní filmové škole větší příležitost poučit se z dějin, které o kvalitách filmů rozhodly, než slepě následovat čerstvý výběr dosud neviděných filmů, které jsou dominancí soutěžních přehlídek jako Karlovy Vary.
Bressonův Kapsář a Jana z Arku – umění potlačených emocí
Čtrnáct snímků za padesátiletou kategorii a na ČSFD všechny září červenou. Zasloužené oslovení velikán pro Roberta Bressona je pro tohoto francouzského tvůrce skoro málo. Inspirační zdroj pro nejednoho autora francouzské nové vlny je zkrátka významnou historickou personou pro rozvoj filmové řeči a způsobů uměleckého vyjádření. Rozvinul minimalismus, které jsme mohli obdivovat ve dvojici filmů z přelomu padesátých a šedesátých let, angažování neherců (lepší označení by bylo neprofesionálních herců, protože už svým působením ve filmu se z člověka stává herec, když není zájmem dokumentaristy) a využití autentického venkovního prostředí. V Kapsářovi se mu daří prostou, leč soustředěnou kamerou zachytit místy až kouzelnické finty pouličních zlodějíčků, kteří se přiživují na otevřených kapsách zbylé společnosti. Ulice a nádraží nejsou maskovaným studiem, ale živým exteriérem.
Proces Jany z Arku si dal za cíl věrně zpodobnit průběh soudu s Janou, který je rekonstruován z dochovaných záznamů i pozdějších doplňků svědků. Filmař neuhýbá nikam jinam než k cele k obžalované a ke katolickému tribunálu, který o ní rozhoduje. Věcnost a střízlivost dovoluje neplýtvat emocemi ani fabulovat mýty, nýbrž zprostředkovat události v jejich obnažené podstatě. K divácky úspěšné variaci na právnické drama schází filmu schopnost vytvářet můstky, které by doplňovaly jednorázové postřehy katolických žalobců, které naznačují zaujaté jednání. Jak v Kapsářovi, tak v Procesu Jany z Arku je přítomnost neherců a Bressonovy režijní koncepce příčinnou ochuzení o vnitřní emocionalitu a psychologii, kterou nahrazují nárazovité teze a zběsilé změny postojů.
Rozbitý svět a Vítáme vás, pane Marshalle – emocionální houpačka
Střet britského sociálního dramatu a španělské černobílé komedie má za následek nezvladatelný emocionální výkyv, který se přesouvá od citové devastace s depresivním dojezdem k nadšenému smíchu z venkovského, potěmkinovského lopocení. V pondělí večer jsme si připomněli filmový debut divadelního tvůrce Rufuse Norrise Rozbitý svět, který je tíživou, naléhavou a pocitově zdrcující ukázkou mezilidských vztahů, které jako padající domino ovlivňují jeden druhý, až nakonec zbyde pouze sestřih pohledů na utrpení lidí. Smetla je lavina netolerance, neporozumění a snahy zjednodušovat si vlastní život. Ze známých herců zaměstnal Norris Tima Rotha nebo Cilliana Murphyho, ale hlavní tíže leží na mladých tváří jako Eloise Laurence. Režijní rozhodnost je patrná v narušování plynulého syžetu epizod, v němž předchází následek příčině, podobně jako býváme svědky zvláštní, krizové situace, ale nevíme, co k ní vedlo a na čí straně je právo. Posiluje se tím zdárně napětí, ať už proto, že čekáme na rozhřešení, nebo proto, že si nemůžeme být jistí, že řetěz příčiny následku nebude zachován a že se tentokrát stane ještě něco horšího.
Ráno moudřejší večera, a tak by bylo marné uchovávat si depresivní náladu z večerního promítání, když hned v úterý dopoledne španělský tvůrce předvedl, že už v padesátých letech minulého století se točili komedie, které svým švihem, poťouchlostí a opět významnou režijní vizí porážejí schematické a nehumorné komedie, kterým jsme v kinech vystaveni v současné době. Luis García Berlanga filmem Vítáme vás, pane Marshalle nedebutoval, ale byl prvním, který mohl představit divákům ve španělských kinech. Nenechal se při jejím tvoření zmámit líbivou lidovostí, ale místo povrchních frků a kameňáků se s nádechem sarkasmu dívá na potácivé figury venkovského prostředí a na ochotu pro vidinu peněz učinit mnohé. Zásluha za dynamickou a nekonformní výstavbu vyprávění patří vševědoucímu vypravěči, jehož laskavé a bodré promluvy umožňují hru s filmovým materiálem.
Polské a maďarské sci-fi mimo realitu
Kromě některých obligátních titulů, které všeobecně reprezentují vědeckofantastický žánr z východního bloku jako Sexmise nebo Ikarie XB-1, představili dramaturgové přehlídky i některé unikátní tituly. Na stříbrném glóbu je příkladem jedinečné příležitosti zhlédnout zdánlivě zaniklý film, který se točil na dvě etapy koncem sedmdesátých a koncem osmdesátých let, jehož jedna pětina reálně neexistuje a který stylem vyprávění působí jako z jiné dimenze. Nejbližší podobnost se člověku pojí s karlovarským Je těžké být bohem. I snímek Andrzeje Zulawského je těžkopádným vyprávěním. Snaží se být kronikou jednoho mimozemského národa a hovoří přitom v několika postupných časových liniích.
Nekompletnost díla dodává nadhodnotu, přitom však ve své zkratkovitosti, v níž se rozvláčně snaží o krypticky sdělovaná filosofická poselství staví překážku plynulosti a komunikativnosti. Filosofická hutnost není v souladu s možnostmi filmu jako vizuálního média. Zulawski, který při filmování vycházel z knižní trilogie svého příbuzného, zároveň není slepý k obrazové atraktivitě zvoleného žánru a předvádí na omezené možnosti rozpočtu výpravu, která vytváří fantastické z obyčejného. Volí tradiční přístup nehollywoodské filmařiny, která se vydává alternativní cestou k nalezení futuristické jinakosti. Z příběhu, který narostl na dvě a půl hodiny, ale Pozemšťan není moudrý.
Nadprůměrně divný je i animovaný maďarský film Cyklus, který je o dost mladší. Zoltan Sostai ho napsal a režíroval jeho vytváření v aktuálně módní trojrozměrné počítačové animaci. Přestože je volba nehraného snímku pochopitelná s ohledem na významotvornou aplikaci různých barevných spekter a stroboskopického osvětlení a přestože je úroveň fotorealistického ztvárnění na podstatně vyšší úrovni než domácí pokusy jako Kozí příběh se sýrem, atmosféře filmu Cyklus animace škodí. Posouvá totiž stylistiku fikčního prostoru i zájmu o postavy mimo náš horizont. A nepomáhá si ani bezvýznamným citováním díla 2001: Vesmírná odysea.
Částečně se na to lze dívat jako na záměr spojený s mysteriózní zápletkou o astronautovi, který prochází rozličnými prostorami, některé se opakují, uniká přitom před záhadnou mlhou, která působí katastrofu, a pouze dosažením jeskyně a zastavením přístroje by se mohl zachránit. Cyklus není uspokojivý v polopatickém vysvětlování ani základním ohledu vůči koherenci. Sostaiovi se ale podařilo vytvořit nepolevující mlhu záhadnosti, která nahrazuje příběh i vývoj postav, pohybujeme se autenticky snovém prostředí, o jehož podstatě lze dlouze diskutovat, neboť , mlčenlivost je zachována i po závěrečných titulcích.
Bláznivý babinec americké Ztřeštěné a pornografického Bedways
Český překlad názvu prvního zmíněného snímku jako by ve své neskromnosti projevoval snahu vystihnout podstatu všech screwballových komedií, které proměňují dřívější oblibu grotesek fyzických dob předzvukových na humor verbální, a zaměstnává pro tyto účely herce a herečky imitující hyperaktivitu. Ztřeštěná je v této komedii hlavní hrdinka, která se na vlastní pěst, vzdor nezájmu policie, vydává vyřešit údajnou vraždu, stejně jako její babinec, který ji doprovází na bezmála každém kroku, redaktor, který ji zesměšňuje i miluje, a zbylé policejní síly, které nevědí, kam směřovat svou pozornost.
Naneštěstí bláhové bláznovství, přemíra elánu a nezadržitelná dynamika samy o sobě nevytvořili dostatečně silnou podkladovou vrstvu, aby se neobešly bez inteligentní a nápadité slovní nadstavby, která nicméně nebyla pozvána na místo činu. Snímek ani nezužitkoval kriminální žánrový doplněk a jen se bezvládně vláčí za uhánějícími postavičkami, které se odrážejí od jednoho podezřelého k druhému, ale kdyby vrahem byl někdo čtvrtý, nic by se nezměnilo, protože jeho identita je bezpředmětná jako celá zápletka. Hladinka smíchu po požití Ztřeštěné je velmi nízká.
Seriózní se snaží být Bedways, jeden z umírněnějších a střízlivějších příspěvků kategorie Porn-art (synopse L.A. Zombie dává najevo, že může být hůř). V sedmi jednodenních kapitolách přibližuje průběh zkoušek a natáčení amatérského filmu, který je zároveň amatérsky natáčený, hloupě napsaný a průměrně zahraný. Bariéru zobrazování skutečného sexu v kinech distribuovaném filmu se pokusil hlasitě nabourat na přelomu letošního roku Lars von Trier s Nymfomankou. I zde je film o natáčení sexuálních scén postaven na tom, že dochází k reálnému koitu. Samo o sobě na tom není pranic zajímavého, a protože se dílo snaží být ještě decentní, je těchto kontroverzních scén minimum. Zbytek tvoří marná snaha o vyprávění, tematizaci voyerismu a zbytečný formalismus v předělech mezi jednotlivými dny. Pozornost budí jen tehdy, kdy svoji nedokonalost využívá k tomu, aby mátl ohledně toho, kdy se točí film a kdy herci jednají sami za sebe.
Dvojitá dávka Berlangy – proměna filmu v čase
Během jednoho dne jsme zhlédli dva snímky Luise Garcíi Berlangy a nechybělo málo, aby byli s Katem tři. Přestože snímky Svátek dobročinnosti a Přirozená velikost dělí od sebe pouhé desetiletí, jsou si tato dvě díla vůči sobě cizí. Svátek dobročinnosti je svou groteskní komediálností s mnoha postavičkami blízký Vítáme vás, pane Marshalle!, rovněž byl natočen černobíle. Ovšem v Přirozené velikosti se promítá nálada sedmdesátých let, kterou odráží v odvážném erotickém tématu, a dále suchá dramatičnost a barevný film. Respektive chrabrost byla na místě v době vzniku, v dnešní době už příběh o muži a jeho umělohmotné panně neurazí, zvlášť když mám jako divák v paměti Larse a jeho vážnou známost. Jednoduše Berlanga doplácí na to, že navzdory mohutné domácí popularitě není za hranicemi Španělska celebritou.
Svátek dobročinnosti, který je situován do vánočního období, během kterého probíhá akce pozvání chudého k večeři a během nějž se hlavní postava pokouší vyřešit zamotanou situaci se splacením směnky na motokáru. Svou živelností, uštěpačnými poznámkami a gradací chaosu se tváří jako španělská variace na americké screwballové komedie, nicméně doplněné o zkušené režijní vedení L. G. Berlangy a vážný, černý humor. Pozoruhodná situace střídá další, vše s promyšlenou mizanscénou. Během jednoho dne tak prožíváme pokrytectví vánočních svátků a poznáváme společenské rozvrstvení Španělska. Při prvním zhlédnutí v letošním roce naopak Přirozená velikost vyznívá jako zastaralý kousek, který spoléhá na humor plynoucí už z podstaty přítomnosti neživého objektu v partnerském vztahu. Činí se tak bez rozvinutější a živelnější komiky. Po vzoru dobových dramat a thrillerů se i Berlanga uskromnil v míře zběsilosti. Naneštěstí film vůbec nezkoumá tenkou hranici mezi hrou na skutečnost v sexuální sféře a ve veřejné, na místo toho zůstává zubař Michel dutý jako samotná panna.
Až k počátkům kinematografie – zapomenutý Čech v zahraničí a časem ztracený Francouz
Avantgardní tvůrce meziválečné éry Alexander Hackenschmied nemá ve své rodné zemi úplně zvučné jméno, možná právě proto se o jeho propagaci pokouší Letní filmová škola, když retrospektivu emigrujícího Čechoslováka zařadila do výboru svého visegrádského rámce. S druhou světovou válkou se nejprve přesunul do Francie a nakonec do Ameriky. Od krátkometrážní Bezúčelné procházky z roku 1930 ušel kus cesty k zahraničním produkcím, a přestože uváděný dlouhometrážní hraný paradokument Zapomenutá vesnice z roku 1941je už vypravěčsky tradičnější, kameramanské zkušenosti a žánrové propojení vytváří podklad k poutavému filmovému úkazu. Bez dialogů, které nahradil vypravěč, se i tak daří vyprávět obrazy, jasnými gesty a dalšími nonverbálními prostředky mexických neherců.
Námět je prostý, střet kulturní izolace vůči technologickému pokroku, který se projevuje v oblasti zdravotnictví. Zatímco jsme svědky, jak se vesnice v horách při nemocích obracejí na místní léčitele, kteří ordinují zábal z hadí kůže, tak současně vyhánějí městské doktory, kteří chtějí vymýtit nákazu z kontaminované studny. Tématům medicínského střetu, příznaku nedůvěry v nové věci a zaostalosti ve vzdělání pomáhá k osobnímu prožitku poutání pozornosti k místnímu chlapci, který je strůjcem anabáze za lepší osvětou. Částečně didaktické, ale nikdy ne hloupé nebo urážlivě povýšenecké vůči tamním obyvatelům nebo divákovi.
Ještě dál do minulosti diváky zavedly poklady filmových archivů, které představily sérii krátkých filmů Jeana Duranda, který v prvních desetiletích dvacátého století natáčel ve Francii grotesky, westerny a dobrodružné snímky. Výběr westernových příběhů němé éry disponuje vůči dnešní mediální zkušenosti různorodou kvalitou. V některých dílech je přítomná překvapivě dynamická práce s vyprávěním – Železnice smrti a Ve spárech, zatímco pomalejší a méně dějové snímky jsou v krátké podobě nemístně nudné. Jejich peripetie jsou banální a rozřešení ještě lacinější – indiánovo usilování o náčelníkovu dceru v Horoucím srdci, nebo mylné obvinění v Oběšení v Jefferson City. Jsou sice příznakem doby, kdy kinematografie jako médiu teprve rozvíjela své možnosti a zázrakem byl vůbec pohyblivý obraz, ale i z čistě divácké potřeby po poutavém příběhu, nikoli intelektuální žádostivosti, jsou některé z těchto film dramaticky nedostatečné. Škoda že jsme se nedočkali pohledu na grotesky, které by ukázaly mistrovský přístup k fyzikální komedii.
PROHLÉDNĚTE SI NAŠI FOTOGALERII ZÁBĚRŮ, KTERÉ JSME POŘÍDILI NA FESTIVALU:
Podobné články
Review 39. LFŠ – fíkovník umně skrývá nedostatek financí
Letní filmová škola oslaví letos své čtyřicátiny, a to zapálená filmem
LFŠ 2014 - ohlédnutí za kulatým a zapáleným ročníkem
Fakjů pane učiteli – další školní rok na bitevním poli
LFŠ 2015 – Kdo si to letos slízne?
LFŠ 2019: Haneke, české novinky i Noční král
