After Party –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dobře provedená exekuce

Mladá Jindřiška z bohaté rodiny se znenadání ocitne ve hře exekutorů, věřitelů a zmizelého otce. Celovečerní debut Vojtěcha Strakatého není jen dramatem o společensky důležitém tématu. 

   Nedá se očekávat, že by v českých kinech snímek After Party dosáhl vyšší návštěvnosti než několika jednotek tisíc prodaných lístků. Propagační materiály filmu poznamenává depresivní téma, intimní měřítko, hledisko mladé dívky, a to vše bez angažmá slavných herců a hereček. Z tohoto důvodu smutný divácký nezájem moc nepřekvapí. Přesto debutující režisér Vojtěch Strakatý už brzy v kinech představí další dílo. Jak se vlastně měří úspěšnost realizovaného celovečerního filmu v Česku?

Zásahy a průrazy

   Za nezpochybnitelný úspěch se považuje, když snímek zajistí producentům finanční návratnost, což v případě After Party nelze očekávat. Další kritérium jsou ohlasy publika. Ty jsou hůře měřitelné, přesto se stále častěji tvůrci chlubí internetovými hodnoceními, obzvlášť pokud předčí očekávání. Pokud je projekt nekomerční povahy (což definují třeba už žádosti o peníze Státního fondu kinematografie, brzy Státního fondu audiovize), bere se jako podstatnější kritérium propagace dobrého jména českého filmu v zahraničí. A na to se hledí stále víc, už jenom proto, že vzniká více koprodukcí. Naše malá kinematografie se opožděně probudila do silně konkurenční globalizované evropské kinematografie, v které se uzavřenost vůči vnějším vlivům neodměňuje.

   Zároveň často slýcháme, že tvůrcům chybí kontakty, ochota a znalosti, které by propagaci za hranicemi pomohly. Už několikrát se česká kinematografie dostala do situace, že dala „oscarový mandát“ týmu, který o pravidlech tvrdé hry věděl jen velmi málo. A některé filmy dokonce i s velkým vynaloženým úsilím nikde nezaujmou. O festivalové taktice týmu za After Party mnoho nevíme, náhlá záře reflektorů ale minimálně obec filmových recenzentů a kritiků hodně překvapila.

   After Party je film, který očekávání naopak překonal a na festivalu v Benátkách byl upřednostněn oproti dražším a více exponovaným projektům. Co nabízí jeden malý středoevropský film, že si ho ředitel festivalu Alberto Barbera oblíbil?

Jdi a ptej se

   Mnohé aspekty filmové formy zahraničnímu publiku unikají. Festivaloví selektoři například ztěžka pocítí jazykově dané nuance dialogů. V After Party přitom rozmluvy mladých hrdinů nejen „netrhají uši“, ale vyznačují se příjemnou autenticitou. Stejně tak za hranicemi nezapůsobí neotřelý herecký casting, v jehož čele jsou začínající Eliška Bašusová a Anna Tomanová. Hodnocení herectví je vždy velmi subjektivní, nešetřil bych ale chválou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obzvlášť Bašusová coby Jindřiška pojala komplikovanou roli přesvědčivě a dobře si rozumí se zkušenějšími hereckými kolegy.

   Film naopak může zaujmout tím, že nejde o změť deprimujících scén na téma sociální nespravedlnosti s volnou návazností. After Party je jako vyprávění mnohem sevřenější než tradičně rozklížená dramata devadesátých a nultých let české provenience. Vojtěch Strakatý postavám předurčuje časově definované úkoly ke splnění. Silnému účinku filmu z velké části pomáhá právě záživný děj⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s jasně vymezeným hracím polem. Pozornost poté vede série otázek, jejichž zodpovězení vyprávění pozdržuje. 

   Následují mírné spoilery. První otázka přichází po prologu a formuluje ji Jindřiška – jaké problémy dostaly její rodinu do potíží? Po nepříjemné zkušenosti s exekutory začne jednat z vlastní iniciativy. Přidávají se otázky spojené s otcovou nepřítomností a Jindřiščiným školným. Nedlouho poté jsme konfrontováni s muži, kteří sledují rodinný dům a jejichž identita zůstává neznámá. Příchod kamarádky Karolíny ještě připomene vztahovou minulost Jindřišky a návrat jejího ex Adama. Důležitější je ale nový otazník – kam odklidit věci propašované ven z domu? Do vyprávění následně vstupují další figury a postupně se dostáváme k odpovědím. Ty ale nikdy nejsou plně uspokojivé, protože před hrdinkou nikdo úplně nechce odhalit karty. Poslední velká otázka filmu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „kam Jindřiška směřuje“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dostává s finální sekvencí existenciální rozměr. Závěr není nikterak originální, v rámci vyprávění je ale logický a naštěstí se zříká velkých emocí.

Na druhé straně kariéry

   Do velké míry můžeme After Party uspokojivě popsat jako soubor otázek a odpovědí, což ukazuje, jak jde o promyšleně zkonstruované vyprávění. Vojtěch Strakatý nespoléhá na modernistickou vágnost dění a ani psychologie jeho postav není zvlášť komplikovaná. Dle dostupných informací to vypadá, že jeho druhý celovečerní počin Na druhé straně léta (2025) by mohl jít podobným směrem (a že by ho čekala podobně překvapivá světová premiéra?). 

   Takřka samozřejmá je dnes už obrazová kvalita českých autorských projektů. I malé levné filmy mají promyšlenou audiovizuální koncepci a znovu a znovu aktualizují pojem české kameramanské školy. Kameraman After Party Stanislav Adam má velké zkušenosti s dokumentárními filmy, kterým však nechybí stylizace (spolupracuje s režisérkou Gretou Stocklassou, která ráda ozvláštňuje a zesměšňuje mluvící hlavy). Styl, kterým After Party spoluutvářel, nemá mnoho společného s realismem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ místo toho mu jde o čistotu, přehlednost a precizní barevné sladění do tlumených pastelových tónů a bílé.

   Menším filmům se spíše odpustí chyby a hrubost může být uchopena jako autenticita. After Party patří do skupiny děl, u které se dokonalost nehledá. Může jít skromně příkladem i dalším tvůrcům, kteří se v naší malé kinematografii s nedobrou pověstí honí za tím, čemu se říká úspěch.

Foto: Aerofilms