Baz Luhrmann pokračuje v točení velkých romantických tragédií. Kumpánem je mu Francis Scott Fitzgerald, od nějž si vypůjčil příběh tajemného milionáře Gatsbyho.
Otevírá festival v Cannes a zařazuje se do hlavního proudu letních hollywoodských velkoprodukcí, i kvůli svému vysokému, sto milionů překračujícímu rozpočtu. Velký Gatsby je vážně velký, ba nejspíš největší ze všech dosavadních adaptací meziválečné prózy amerického literáta Fitzgeralda. Zatím se dočkal chladného přijetí. Zklamat může mnohé. Kdo čeká hudebně přesný film z jazzové doby, může zůstat doma, kdo chce jednoduchou romantickou komedii, zapláče nad svým výběrem, a kdo hodlá Gatsbyho pojmout jako předehru Pařby na třetí, tak skončí s pořádnou kocovinou, jen co mine druhá hodina promítání. Luhrmann se nezměnil a opět natočil skvostný film.
Nick Carraway přijíždí do New Yorku s optimismem a nadějí, vidinou úspěšného života mezi nekonečnými a výdělečnými prodeji a nákupy akcií na Wall Street. Usídlí se na Long Islandu, přes zátoku kus od sídla jeho sestřenice Daisy a jejího manžela Toma Buchanana. Nick žije ve správcovském domku vedle honosného sídla, které připomíná kouzelný zámek a v němž se často dlouho do noci pořádají večírky. Jednoho dne dostane pozvánku od majitele domu, Gatsbyho, a tak na jeden z večírků zavítá. Nikdo však zdá se hostitele nezná a sám po něm marně pátrá, jako by ani neexistoval. Je to však muž z masa a kostí a brzy s ním spojí svůj osud, protože Nick může Gatsbymu dopomoci k největšímu bohatství ze všech.
Láska, za kterou se umírá
V době, kdy se v kinech střídá jedna premiéra za druhou, při nejhorších v počtu osmi titulů za týden, jeden zaměnitelný s druhým, bez výrazného uměleckého vyjádření, je Velký Gatsby už svým ztvárněním osvěžující podívanou, byť znalci Luhrmannových filmařských postupů ho budou stejně, jako to činí v případě Tima Burtona, obviňovat z vykrádání sebe sama a opakování. Dělá to ale tak jednou za pět let, tak mu odpusťme. Příběhově je zcela jiný než předešlé Luhrmannovy filmy, ale v mnoha ohledech sdílí shodné vlastnosti.
Luhrmann opět natočil velkou romantiku, která je po vzoru Romea + Julie a Moulin Rouge problematická, hořká a tragická, byť emoce, které postavy pojí, ztvárňuje nejen slovy, ale hlavně jemnou hereckou prací a komplexním audiovizuálním rámováním. Dějově zůstává věrný vývoji postav v knize a se svým tradičním spoluscenáristou Craigem Pearcem se odhodlali upozadit souběžně probíhající románek Nicka Carrawaye s Jordan Baker.
V zásadě si tak film uvolnili ohledně vedlejších zápletek a s krystalickou čistotou diamantu se mohou věnovat emocionální povaze vztahu Gatsbyho a Daisy ve spojení s jejím manželem Tomem, který má sám bokovku. Tím, že Nicka propustili z romantických spárů Jordan a přimkli je k sobě spíš jako přátele, navíc dovolili zesílit vzájemné, nejednoznačné pouto vztahu Nicka s Gatsbym, i jakési podvědomé jiskření, které vyvolává Gatsbyho zájem o nemajetného Nicka, podpora i ochrana, minimálně dokud se nevyjeví Gatsbyho životní láska.
Luhrmann si rád vybírá za své ústřední postavy vypravěče. V Moulin Rouge to byl protagonista Ewan McGregor, v Austrálii australský našinec Noah a ve Velké Gatsbym tuto úlohu naplňuje Nick jako retrospektivní průvodce diváka, zasvětitele do světa nedozírného luxusu a bohémské rozpustilosti, který se skrývá ve zdech Ameriky dvacátého století. Jednak se naivně jako on mísíme do nepatřičné společnosti smetánky, jednak je spisovatelem, který se nestává primárním protagonistou, ale uchovává si čistotu pozorovatele, který může celé dění zarámovat svým komentářem, svým viděním a svým hodnocením. Gatsby balamutí svými lžemi všechny, nás se pokouší zviklat prostřednictvím Nicka, utvořit obrázek, který si sám vysnil, obrázek, který vybudoval s jediným účelem – setkání s láskou.
Bohatství, moc a opuštění
V kontrastu s milostným citem stojí veškerý luxus, který dokázal Luhrmann do prezentace sídel dědiců a zbohatlíků dostat, módně rozpustilé kostýmy, draze vypadající vybavení interiérů, cenné šperky a samozřejmě mohutné večírky, v nichž se odráží energie a dynamika současných diskoték, jenom skrytá v oparu dvacátých let. Luhrmann je v komponování zdánlivě chaotických tanečních momentů zcela ve své živlu a ve scénách nadpozemské extáze veselících se lidí prýští životní síla. Surrealistické pojetí oslav, velké večírky se stovkami účastníků jsou zároveň vystaveny kritice.
Jednak vývojem příběhu, který vyjevuje jejich účel, jednak nepřítomností pořadatele, pro něhož tato bujará sdružení důležitého lidu nepředstavují ani závažný společenský kontakt, jednak stylistikou scén po dosažení vrcholu nespoutané zábavy, kdy klesá míra zábavy a nadšení rychleji než zásoby alkoholu. Společenská únava, opuštění, smutek nad pomíjivostí i zhnusení.
Ve stylu luxusu se neslo všechno, prezentující dvacátá léta jako ráj boháčů, už na zlatě rámovaných plakátech a film v tom důsledně pokračuje. Všechen luxus se však ukazuje jako zbytečnost, kulisa a rekvizity, jejichž vlastnictví nepomáhá zajistit po stránce vztahů tak spokojený život, jaký by postavy chtěly. Pro Gatsbyho to jsou v moderním smyslu jen symboly, z nichž ten nejvzácnější, je jen zelenkavým svitem v dáli.
Obraz zahlcený ohňostrojem barev a hudby
Dalším pojítkem s Luhrmannovou minulostí je pestré, neortodoxní a zábavné využití hudby, aby pevněji sepjal obrazovou a zvukovou složku. V Moulin Rouge zasadil do světa francouzských kabaretů řadu obměněných popíkových hitů, v Austrálii zaměstnal více klasické orchestrální hudby a konečně Gatsby hostuje plejádu velkých jmen, která do soundtrackové knihovny titulu přispěla nějakým starým hitem, nebo novou skladbou.
Nejkontroverznější je sice použití rapu Jaye-Z ve chvílích, kdy by historizující divák čekal jazz, ale svým naléhavým a uspěchaným tempem koresponduje s živelností v obraze. Krom toho písně okrášlené hlasy Florence či Lany Del Rey citově prozařují své scény jako máloco navzdory jakékoli dobové nesrovnalosti.
Barvitá stylizace obrazu doprovázená nemalým množstvím digitální postprodukce a zeleného pozadí je Luhrmannovi vlastní včetně momentů zdánlivě příbuzných kýči a sousedící s oddělením nepropracovaných triků. Luhrmannovy oblíbené bláznivé krasojízdy kamery disponovaly omezenými kvalitami digitální krajiny už u Moulin Rouge, pokračovalo se přes Austrálii a končí se u Gatsbyho. Kvalita to není vysloveně mizerná, spíše se úmyslně nevytváří maximálně fotorealistické triky, raději je fixlována určitá nadreálnost, která se k velkým romancím hodí, neboť stejně jako kdejaký fantasy svět, i ony jsou pouhým snem.
Nikdo neví, jak vypadá a přitom má tvář DiCapria
Příběh Velkého Gatsbyho se opět jednou obestavil slavnými jmény, která se pokouší dostát Luhrmannovým požadavkům. S velkou pompou se jako marnotratný syn vrací Leonardo DiCaprio, který s Luhrmannem spojil síly v začátcích a málem to pohřebilo jakoukoli vážnou kariéru, když se jako Romeo (a ten kluk z Titanicu) stal hezkou tvářičkou na plakáty dívčích pokojů. Ustál image milovaného hocha a v roli Gatsbyho získává další příležitost předvést svůj herecký um, který dominoval v dílech jako Prokletý ostrov či Nouzový východ. V postavení boháče z vlastní píle a potu, který se snaží vyrovnat modré krvi smetánky, a to jen proto, aby se podřizoval jejich pravidlům, předvádí skvělý výkon, ať už v momentech trapného ticha, výbuchu hněvu či posledního pocitu štěstí.
Slušně mu sekunduje Tobey Maguire jako náš vypravěč Nick, který nicméně jako pozorovatel, který se nestává aktivním hybatelem děje, nemá takový prostor se předvádět, ale o to víc zvládá balancovat mezi nenápadností kluka z maloměsta a ohromením z života velkoměsta. Složitější úlohu zvládla Carey Mulligan, mladičký objev ze Školy života. Rozervanou dívku uvězněnou mezi poutem ke dvěma mužům ztvárňuje s obrazem obdivuhodně křehké bytostí, která svou podvratnou nerozhodnost, zbohatlickou přepjatost i zamilovanou odevzdanost umí mixovat jako profesionální barman koktejl.
Velký Gatsby Baze Luhrmanna je tak třpytivou, velkou, ale i citlivou podívanou, která nabízí výrazný filmový zážitek. Nepřekoná sice inovativní a provokativní Moulin Rouge nebo melodramatický spouštěč slz Austrálii, přičemž navíc notně omezuje dávky humoru a tak omezuje obvyklý žánrový rozptyl díla, avšak obstojí. Moderní, nebo starosvětský? Gatsby věří, že minulost jde vrátit, jako to udělal Luhrmann s Austrálií, ale víme a Gatsby to také zjistí, že je na omylu. Jaká je tedy tvoje budoucnost, Luhrmanne?
