Bathory – recenze českého velkofilmu

10.7.2008 at 20:39  •  Posted in Recenze by

Dlouho předlouho jsme na tento český velkofilm čekali. Co řadu problémů jsme vyslechli skrze tisk. Ať už o mnohém přestříhávání, problémech s financemi, s obsazením hlavní role a tak dále. Jak tedy největší český film dopadl a jak se s těmito nesnázemi popral?

 

Ocitáme se na dvoře uherské šlechtičny Alžběty Bathory, manželky Františka Nádasdy, za vlády Matyáše II. Její manžel je dlouhé měsíce pryč, na bojišti proti Turkům, a ona si musí vystačit sama, postarat se o své dcery, později i syna. Do toho se navíc objevuje italský malíř Caravaggio a musí zůstat nad věcí, když odolává vlastním sousedům toužícím rozšířit své pozemky, jako např. údajnému rodinnému příteli Juraji Thurzovi. Sledujeme její vývoj, co ji změnilo, co jí ovlivnilo a co zapříčinilo, že se o ní vypráví tak krvavé legendy.

bathory_2 bathory_3

Bathory, příběh krvavé šlechtičny, který se ukazuje nebýt pravdivým je ve výsledku podařenější, než jak prognózy, předsudky a mnohdy závistivost očekávaly. Čímž nechci nijak tvrdit, že Bathory se zapíše zlatým písmem do dějin české kinematografie, ale na stříbrný inkoust by vybýt mohlo. Velkým problémem filmu je totiž roztěkanost snímku a řada rušivých elementů, které jsou do filmu navíc zakomponovány zcela úmyslně, ačkoliv jejich význam v tématu filmu a jeho záměru není patrný.

Juraj Jakubisko si po svém posledním filmu Post Coitum vydobyl kritiky nelichotivou publicitu a prostřednictvím Bathory si může pověst napravit. Ačkoliv totiž nemá s výpravnými projekty (podobně jako málokterý český/slovenský režisér) zkušenost, Bathory pojímá v nadstandardně pojaté formě srovnatelné s předními evropskými historickými filmy a s elegancí ve stylu vyprávění. Je proto škoda, že zároveň s tím si staví šibenici prvním rušivým elementem – nevysvětlitelné rozdělení do tří kapitol, protože děj není nijak formálně rozrušen, jednotlivé party se navzájem neliší stylem, ani cílem nebo způsobem vyprávění. Neslouží ani jako divákovo ulehčení orientace v ději, protože žádná není zapotřebí a samotné rozdělení k tomu nijak nevede. Představuje tak pouze snesitelnější podobu práce s dvou a půl hodinovým materiálem, jinak nic. Naštěstí se tímto rozdělením nedopouští žádné epizodičnosti či nesouvislosti děje, které by napomínaly nad televizností projektu.

bathory_4 bathory_5

Od tohoto nelibého přívlastku jej zachraňuje i kamera, ke které Jakubisko zlákal předního českého kameramana F. A. Brabce, který v posledních letech dělá jenom na svých projektech a který pod vedením Jána Duriše propůjčil Bathory fantastickou vizuálnost, která v běžných českých filmech chybí. Spolu s výpravou je z toho cítit ta pravá filmová jakost a velkolepost. Bathory si tím pádem nespletete s žádnou produkční pohádkou nebo historickou fraškou České televize. Na své poměry se Brabec naštěstí dost krotí, kameru využívá střídměji a tím pádem dopomáhá k realistickému vyznění filmu, na němž jako historickém základu film stojí. Jedinou možností, jak popustit otěže, jimiž je svazuje nákladnost projektu, jsou pro oba avantgardisty snové a halucinační scény, které nijak nenarušují konzistenci filmu, spíš ji ozvláštňují, aniž by tím překazili historizující záměr celého filmu. Ostatně si myslím, že pro F. A. Brabce byla tohle jedinečná příležitost, jak svůj um vyzkoušet na skutečně velkém filmu. Když se tak za pomoci steady camového zachycení pohybu proti sobě rozeběhnou rozběsněné armády a do toho je ozařuje oranžově soumračné slunce, působí to absolutně majestátně. Minimálně na poměry českého filmu, ale co jiného než perfektní práci od F. A. Brabce čekat.

bathory_6 bathory_7

Zmínil jsem tu historický základ, a to je myslím to nejpodstatnější, na čem význam Bathory stojí. Jakubisko film pojímá jako obhajobu uherské šlechtičny, která (jak nám připomenou závěrečné titulky) je zapsána v Guinessově knize rekordů jako největší vražedkyně. I když můžeme jeho pohled na Bathory jako oběť zpochybňovat jak chceme, on může zpochybňovat ten náš, popř. váš jako na vraha. Je to nejzákladnější právo umělce na prezentování odlišných pohledu, jakkoliv nemůžeme prohlédnout skrz neprostupné hory důkazů, historických knih a svědectví. Alespoň já a proto Jakubiskovu verzi plně uznávám, protože o tom umění je a Jakubisko zde netvoří „komerční produkt“. Nezachází do zbytečných krajností a pojímá osud Alžběty Bathory v rámci historických reáliích, dobového chování a víry. Využívá všechny prvky (neopomíjí kontroverzní hony na čarodějnice), aby upozornil, že příběh Bathory se mohl odehrávat jinak a vysvětlení mohlo být mnohem prostší, než jak si milovníci tajuplných a děsivých legend myslí. V rámci této snahy se pak objevuje pár dalších rušivých momentů brojících proti autenticitě – podivné praktiky bylinkářky Darvulie hraničící s magií, zapojení světoznámého umělce Caravaggia do děje a pitoreskní počínání mnichů, jež využívají na svou dobu netradiční nástroje. Samotná postava Caravaggia v podání Hanse Mathesona (nehorázný fešák a renesanční svůdce) sehrává podstatnou roli v životě šlechtičny a je pro její vývoj nezbytýá, přesto by byla vhodnější nějaká jiná postava, jež by se v té době mohla na daném místě ocitnout. Film také není o pitoreskních detailech, k nimž by sváděly choré výmysly dvojice mnichů. Svou humorností kazí budovaný dramatický oblouk, který se snaží ospravedlnit Bathory, jež se dle Jakubiska stala úkladnou obětí politikaření a touhy po vlastnictví jejího majetku.

Co však film ovlivňuje dost a pozitivně, jsou herecké výkony, především Anny Frielové v roli Alžběty Bathory a Karla Rodena v roli Juraje Thurzy. Jsou si rovnocennými nepřáteli, jejichž vztah se pomalu zhoršuje od nevyřčeného napětí k otevřenému konfliktu. Oba svým postavám dávají hodně, Bathory je postava složitá, jejíž psychický stav se komplikuje spolu s dějem a který nakonec vrcholí bezmála šílenstvím. Šílenstvím perfektně zahraným. Roden naopak Thurzovi propůjčuje něco se své zádumčivosti, chladné chamtivosti a převažujícího strachu v očích v přítomnosti Bathory.

bathory_8 bathory_9

Kdyby pak film krátce před svých koncem neztratil dech, nevytratila se poctivě budovaná dramatičnost, chytře podpořená vkládanými záběry z bitev, které rozproudí akci, byl by dojem z Bathory ještě lepší. Práci si usnadňují několika posledními záběry Bathory na smrtelné posteli a palatina Thurzy zachmuřeně sedícího nad svou šachovnicí vědouc, že ho porazila, kteréž jsou silnou tečkou za dvou a půl hodinovým historickým dramatem a které v divákovi krátce po odchodu zanechají pozitivní pocity.

Posledními rušivými elementy jsou jen problémy s lokalizací. Ať už postsynchronní dabing, který není úplně špičkový a který v jedné české herecké postavě doznal výměny, nebo popisné titulky, které jsou dělány univerzálně v angličtině, ale závěrečný dovětek se promítne v jazyce českém. Jsou to drobnosti, ale zamrzí stejně jako ostatní zbytečně rušivé elementy ve struktuře filmu.

Závěr

Film stojí za vidění, už kvůli Jakubiskovi, který dokazuje, že není filmařem z náhody, Brabcovi, díky kterému ten film vypadá jako film, a skvělým hereckým partům Anny Frielové a Karla Rodena.

(7/10)

Adam Fiala