Čemu se vyhnout a co neminout na přehlídce filmů z prestižních evropských festivalů? Recenze Dheepana, Saulova syna i Taxi Teherán!
Oceněné filmy na festivalech v Cannes, Berlíně a Benátkách se promítají od 7. do 14. října v Česku i na Slovensku, a to v rámci druhého ročníku přehlídky Be2Can. Ve vybraných kinech je k vidění 18 filmů, na Video-On-Demand 19 filmů a na televizním kanálu Film Europe Channel poběží 92 snímků. Abyste se vyhnuli případným zmetkům, protože ty se najdou na každé přehlídce či festivalu, máme pro vás průběžně aktualizovaného průvodce s recenzemi.
Victoria
Dlouhé záběry se v historii filmu staly poznávacím znakem pro mnoho autorských režisérů, jen málokdo byl ale schopen omezit své možnosti do takové míry, že by celý projekt vtěsnal do jediného záběru beze střihu. Alexandr Sokurov to provedl s Ruskou archou (2002), Alejandro González Iñárritu v realizaci Birdmana (2014) užil počítačových triků a i v Česku máme vlastního nevydařeného zástupce. Ať už v případě Victorie věříte PR oddělení, že to jeden záběr skutečně je, nebo že se tam schovávají skryté střihové zásahy, film si zaslouží všechen úžas, jaký je mu publikum schopno dát. Kameramanská virtuozita není ani zdaleka jedinou složkou filmu, který vypravěčsky a formálně triumfuje a zahanbuje současnou artovou i komerční evropskou produkci.
Na „pařbě“ v Berlíně ve čtyři ráno potká mladá Španělka čtveřici podnapilých a rozesmátých mužů, kteří ji zaujmou svou bezstarostností. Jako místní jí rádi ukážou velkoměsto z jiných úhlů, než na jaké je jako číšnice v kavárně zvyklá. Poté, co si zakouří marihuanu na střeše panelového domu, se Victoria emocionálně sblíží se Sonnem a slíbí si, že se brzy setkají. Toto není popis úvodní sekvence, ale první hodiny snímku, jehož náplň je však těžko spoilerem. Victoria se rozhodně nezařadí mezi jiné tematicky neškodné a hřejivé mumblecore filmy, jak synopse může naznačit.
Victoria je rozkročena mezi moderním uměleckým filmem a subžánrem kriminálního heist movie. Přechod mezi těmito polohami je naprosto plynulý a kombinace vytváří zvolenou vzrušující formou úchvatný mix. Vše je natočeno v jednom záběru (což se po zohlednění prvků heist filmu stává pozoruhodnější) a čas děje je téměř roven času projekce. Na tento fakt se upomíná, a Victoria se tak ve vyprávění vyznačuje vysokou mírou sebeuvědomění, čehož se nevzdává ani v pozdějších žánrově náchylnějších a více vtahujících scénách. Kamera se nikdy nevzdaluje hrdince a prostor je vystavěn za pomocí pečlivě zvolených a nasnímaných vodítek rozesetých ve vyprávění, na které se později navazuje. Jako málokdy je důležitým referenčním bodem konstruujícím okolí zvuk mimo záběr. A fikční svět se mění, bez jediného střihu. Victoria může být opravdu doceněna jen s vědomím prostředků filmového média.
Hlavu vzhůru
Pozoruhodně nepovedené drama francouzské herečky, scenáristky a režisérky Emmanuelle Bercot pojednává o mladistvém delikventovi Malonym (Rod Paradot), pro kterého je život sérií agresivních a vzdorovitých činů za hranou zákona. Soudkyně Florence (Catherine Deneuve) s ním má zatím trpělivost, ale přidělí mu nový dohled v podobě sociálního pracovníka Yanna (Benoît Magimel). Všichni v Malonyho okolí společně hledají způsob, jak ho zkrotit a začlenit do společnosti. To se však nedaří a za každý krok vpřed udělá mladík dva dozadu.
Bercot svým hrdinům nic neulehčuje. Již v první scéně udá směr, jakým se tonálně film vydá. Zatímco postavy jednají absurdně hystericky, sprostě se překřikují a fyzicky se napadají, kamera jejich počínání snímá v naprosto rutinních záběrech a stříhá se bez nápadu. Jakmile se do sebe chlapci potřicáté pustí, je to trochu nuda. Režisérka se projevuje jako neschopná realizátorka i tak jednoduchých scén, jako je rozhovor tří postav u stolu, a své diletantství zjevně kompenzuje za každou cenu vyhrocenou povahou situací.
Malonyho chování nedává smysl realisticky ani kompozičně (film je striktně lineární a komunikativní, ale nikam nevede) a příběh ani není poslem žádné sociologické zprávy. Bercot důvody hrdinovy nepřizpůsobivosti neodhaluje a stejně tak není schopna najít odpověď na otázku, jak mu pomoci. Film končí jen proto, že musí, a zacyklení v posledním zcela zbytečném aktu taky nepomohlo. Bercot letos obdržela na festivalu v Cannes cenu za nejlepší herečku ve filmu Můj král (2015) a její Hlavu vzhůru bylo naštěstí uvedeno mimo hlavní soutěž, čímž se alespoň částečně vyhnula špatné publicitě.
Assassin
Tchajwanský režisér Siao-sien Chou je ve světě známý jako režisér meditativních, často autobiografických filmů tematizujících politickou a národní identitu v těžkých časech. Za mistrovské Město smutku (1989) získal Zlatého lva na Benátském filmovém festivalu a se svým nejnovějším projektem Assassin si do své sbírky přidal cenu za nejlepší režii z festivalu v Cannes. Vydal se s ním do končin, kterým se žánrově za svou kariéru nikdy nepřiblížil, do bojových filmů wuxia. Film vypráví tradiční čínský příběh odehrávající se v 9. století o vražedkyni, jejím výcviku, zabijáckých povinnostech a tajných láskách. Siao-sien Chou ale není hitmaker jako jeho rodák Ang Lee (Tygr a drak /2001/) a wuxia pro něj není záminka k akčním scénám. S Assassinem hlavně působivě rozšiřuje svou decentralizovanou vypravěčskou techniku, jakou užíval ve svých minimalistických dramatech.
Režisér i s větším rozpočtem odmítá být klasickým vstřícným a srozumitelným vypravěčem, což není nutně selhání. Ustavující záběry informující diváky o místě a představování postav jsou mu cizí a zápletku odkrývá jen v náznacích. Zachytit všechna jména a vzájemné vztahy potřebné k sestavení fikčního světa vyžaduje velkou pozornost, neboť nejsou opakována. Narace se sice pozastavuje, ale ne proto, aby objasnila události, nýbrž aby zobrazila plynutí postav a předmětů v čase.
Siao-sien Chou a kameraman Ping Bin Lee (Stvoření pro lásku /2000/) tvoří úchvatné exteriérové i ateliérové obrazy za přispění detailních kostýmů a dekorací. Kontemplují nad jejich nekonečnou krásou a podřizují jim tempo vyprávění. I přes nutné akční scény se nevzdávají dlouhých záběrů a až na jednu krátkou pasáž inscenují scény v akademickém formátu 4:3. Brilanci vize ubírá jen ona častá nesrozumitelnost a neujasněnost motivů, která je kvůli povaze předlohy citelnější než v režisérových minulých snímcích.
Taxi Teherán
Významný íránský režisér Džafar Panahí má od roku 2010 zákaz točit filmy a poskytovat jakékoliv rozhovory. Byl obviněn z natáčení protistátního dokumentu a pobývá v domácím vězení, odkud propašoval snímek Zatažený závěs (2013), který mu získal cenu za nejlepší scénář na festivalu Berlinale. Taxi Teherán, jeho nejnovější počin, natočil v taxíku, který řídil. 82 minut jednoho pracovního dne je vyplněno až překvapivým množstvím dramatických událostí, což komentuje i jeden z pasažérů prohlášením, že režiséra poznal a ví, že je to vše fingované. Snímek je totiž pseudodokument, který však svou autenticitou předčí kdejaký „skutečný“ dokument.
Panahí se skrze několik neherců snaží podat svědectví o íránského společnosti, což je samozřejmě úkol nesplnitelný. Během krátké stopáže jsme však svědky rozhovorů na témata zásadní (trest smrti) i různá „atraktivní“, jako například zákaz amerických filmů v Íránu nebo až absurdní pravidla, která musejí filmaři při natáčení v zemi dodržovat (mimo jiné kladné postavy nesmí nosit kravaty). Režisér je spíše pasivním pozorovatelem a nechává protagonisty mluvit, ale i natáčet na foťák či mobil, což pak sám ve finálním střihu použije. Stresující atmosféra špiclování ze strany policie je z dokumentu patrná, aniž by vlastně bylo možné říci, zda je nahraná či skutečná. Stejně tak můžeme spekulovat, jak přísně byli neherci instruováni a nakolik jsou jejich dialogy skutečné, což však ve výsledku není podstatné, neboť právě ona nevědomost je rozechvívající. V ojetém taxíku nahlédneme do několika mikrosvětů, jež nesou různá poselství, ale také v něm nalezneme překvapivé množství humoru, ať už z úst režisérovy upovídané neteře, nebo šmelináře s filmy a seriály nabízejícího nejnovější sérii The Walking Dead.
Dodejme, že tajné službě by realizace jeho filmu jistě neunikla, takže natáčí s jejím tichým souhlasem, jak jsme se mohli letos dozvědět na LFŠ od íránského filmového kritika. Panahí je tolerován, neboť kromě jiného své zemi přináší věhlas z prestižních festivalů. Zastávají se ho světoví filmaři (Martin Scorsese) a herci (Juliette Binoche) a prezentovaný status perzekvovaného mu vyhovuje. Pokud jsou tato slova pravdivá, je výpovědní hodnota Taxi Teherán nižší, nicméně stále myšlenkově velmi vzrušující a nutící k přemýšlení.
Saulův syn
Senzace z festivalu v Cannes, kterou mnozí považují za nespravedlivě ošizenou o Zlatou palmu, je bezpochyby nesmírně silným a emocionálně vyčerpávajícím dílem. K tematice holokaustu, vydatně probádané celým spektrem filmových tvůrců, se ale staví dosti odlišně než spřízněné snímky. Zatímco v Hollywoodu obvykle probíhá ozvláštnění tématu na rovině příběhu a forma zůstává konvenční, Saulův syn inscenuje veskrze tradiční vypravěčský oblouk a pozoruhodně zachází se stylistickými prostředky. Režisér László Nemes tímto celovečerním debutem přesvědčil o svém mimořádném nadání, jaké bylo zpozorovatelné v krátkometrážním filmu Türelem (2007).
Scénář tedy následuje obvyklou linii ohroženého jedince v smrtelně nebezpečném prostředí. Maďarského žida Saula Ausländera představí při jeho rutinní práci v četě Sonderkomannda v osvětimském koncentračním táboře a definuje jeho cíle. Zatímco jeho skupina plánuje povstání, on si umane, že musí pohřbít tělo chlapce, kterého nečekaně označí za svého syna, třebaže mu spoluvězeň připomene, že nikdy žádného neměl. Ačkoli by hollywoodský pohled patrně realisticky objasnil hrdinovu motivaci, struktura děje, včetně komplikací a vyvrcholení, by neměla být odlišná.
Svou výjimečnost Saulův syn demonstruje na poli estetických kvalit. Je natočen na 35milimetrový film ve formátu 4:3 a hlavní postavu snímanou v detailu umisťuje zpravidla doprostřed obrazu – nejčastěji zády k nám. Hloubka ostrosti je minimální jakožto metaforické vyjádření hrdinova emocionálního stavu, kdy dokáže hrůzy v táboře snášet jen netečně a pasivně. Saul dění neopouští, z většiny je film vyprávěn z jeho hlediska a kamera bedlivě sleduje každý krok abstraktním světem. Film užívá i klasičtějších technik, ale jen sporadicky a značně to komplikuje i fakt, že se sestává přibližně jen z jednoho sta záběrů. Bravurní je také cenou v Cannes ověnčený zvuk, v mnoha stopách dokreslující hrůzy, které kvůli omezujícímu rámu obrazu nejsme schopni vidět. Zážitek je to přinejmenším znepokojující a právě jen díky osobitému autorskému vedení se filmu podařilo peklo holokaustu zobrazit bezprostředně, nepoeticky a bez patosu.
Dheepan
Držitel Zlaté palmy z filmové přehlídky v Cannes by měl představovat jeden z filmových vrcholů letošního roku. Měl by v sobě pojit ojedinělý divácký zážitek s vlastním vnímáním filmové reality a s dovedností pracovat jak s řemeslnou stránkou filmového díla, tak jeho uměleckou duší. Dheepan Jacquese Audiarda zůstává u země se sociálním obrazem jako v případě režisérova předchozího snímku Na dřeň (2012). Vstupuje do toho ale s aktuálním tématem přistěhovalectví, těžko přitom soudit, jestli tenhle aspekt hrál ještě před začátkem léta roli při rozhodování poroty. Přestože jeho protagonisty je trojice migrantů, téma uprchlíků v západním světě film vlastně nezkoumá. Dáno je to už pozoruhodným základem. Ze Srí Lanky sice utíká rodina, ale jenom zdánlivá. Muž, žena a dítě se poprvé společně potkají, až když přebírají falšované pasy. Jako manželská dvojice s potomkem mají přeci jenom lepší šanci uniknout válce a bídě. Film zajímá, jestli a jak dlouho je udrží falešné rodinné vztahy pohromadě.
Dheepan nicméně pomíjí řadu věcí. Skáče vpřed, takže neukazuje, jak spolu rodina vycházela při cestě za vysněným klidem, snímek pomíjí i minulost postav, přičemž pro titulního Dheepana je kruciální. Náznaky mluví o jeho vojenském angažmá, které mu vzalo skutečnou rodinu, ale situace na Srí Lance je ochuzena o kontext. Na pozorování vztahů umělé rodinné jednotky máme vlastně celý film. Naneštěstí jsou uvrženi z jednoho extrémního prostředí do druhého, které nemusí být tolik vzdálené realitě s ozbrojenými gangy a kriminalitou ve vyloučených lokalitách, přesto působí až neuvěřitelně. Cílem je zostření tématu, jímž je únik před násilím, před kterým nenajde člověk klid ani ve zdánlivě bezpečné Francii. Dheepan se tak v závěru mění v působivou a intenzivně natočenou imigrantskou verzi Equalizera stíhaného sny o srílanské džungli s božstvem Ganéšou. Věci se vyvíjí spíš dravě než chytře a z nějakého pomateného důvodu se v úplném závěru vymaní tvůrce z kleští sociální pasti, abychom se zahřáli ve svitu šťastných zítřků.
