Právě probíhající filmová přehlídka nejvyššího filmového umění Evropy Be2Can v recenzích jednotlivých filmů.
Vyšší moc – když muž není mužem
Etuda z rodinné dovolené posloužila psychologickému zamyšlení, když se lyžařský areál mění v pitevnu manželského vztahu. Většina diváků si bude film spojovat s lavinou, která je nástrojem vyšší moci, neovladatelnou přírodní katastrofou, která ovšem ve filmu nezabere příliš času. Fantasticky nasnímaná scéna je postavena na tom, že kamera neuhýbá ani se nikam nepřesouvá. Je němým pozorovatelem krátké krize, která hrozí protagonisty zavalit masami sněhu, které pro neopatrné návštěvníky hor znamená smrt, místo toho je však pouze zahltí sněhovou mlhou, která vytvoří bílou slepotu, z níž se pomalu noří kontury světa. Utvrzení, že nedošlo k tragédii, ale docela zábavné historce, kterou mohou u večeře vyprávět přátelům.
Obecně si švédský režisér Ruben Östlund vizuálně užil s horským prostředím, turistickým areálem, zcivilizovanou stránkou drsné divočiny, nad níž každý den zní výstřely související s bezpečností svahů a jejich uživatelů před nenadálou, sbíhající masou sněhových kup. Zásadní jsou ale obyčejné metafory, které autorovi dovolují zkoumat principy manželského soužití. Společné lyžování je jenom pokračováním stavu kompromisu, které život v rodinném kruhu vyžaduje, zatímco volné dny, v nichž si lidé mohou na lyžích „jet svým tempem“, ukazují rozdílnost skutečné podoby osoby s tou, kterou mu přiděluje rodina. Kladou se neobyčejné otázky o roli muže a ženy a na hraně morálky, etiky, slušnosti a očekávání vůči druhému se ptá oprávněnosti našich nároků.
Naznačuje se rozpad hodnot, které odjakživa stály u formování rodinné jednotky, přitom pochybnost o tom, jestli muž je stále mužem, není postavena na jednodušší předpokladu chrabrosti a síly, ale na psychologičtější bázi ženského vnímání, kdy nejvyšší silou disponuje ten, kdo má odvahu čelit svých chybám a omylům.
Boj sněžného pluhu s mafií
Český distribuční název norské krimi komedie Hanse Pettera Molanda zavání béčkovou hororovou taškařicí, v níž tajemné síly oživí sněžný pluh, který se místo sněhu jme odstraňovat z cesty civilizačního pokroku gangsterský odpad. Nicméně zápletka tak absurdní není, přesto zůstává na pojmenování filmu něco poťouchlého a sympatického.
Bojovníkem s mafií se stává spolumajitel úklidové firmy Nils (Stellan Skarsgård), která se zabývá čištěním veřejných komunikací. Za své zásluhy ve zpřístupňování zasněžených cest si vysloužil i poctu občana roku. Jenomže do poklidného pracovního života zasáhne tragická zpráva o smrti syna. Verdikt zní předávkování a policie se tím dál nezabývá. On se ale dozví, že se stal nástrojem msty mafiánských struktur, a tak se se stoickým klidem pustí do likvidování jednoho stupínku za druhým, aby se dostal až k vrcholu, který zastupuje svérázný Hrabě. Skandinávský Equalizer jako vyšitý aneb ctihodných občanů mimo zákon není nikdy dost.
Tvůrci kombinují kriminální zápletku s humorem, z něhož někdy mrazí a příčinou nejsou jenom překrásně nasnímané záběry zimní krajiny zabydlené člověkem. Nils při svém jednání postrádá psychologickou hloubku a funguje jenom jako božský nástroj pomsty, který je při svém počínání až překvapivě schopný. Komika sice spočívá v tom, že nevypadá na osobu, která by mohla úspěšně likvidovat jednoho mafiána za druhým, ale přeci jen chybí trocha informací o tom, jak se přihodilo, že je při výkonu spravedlnosti tak zručný. Nejsmutnější přitom je, že sněžný pluh se stává zbraní až v úplném závěru, a to navíc dosti náhodným. Přitom nás film nechává celou dobu obdivovat obrovské stroje s hrozivými ničivými instrumenty zaparkované u firemní budovy nebo ve vesnici. Možná by to byl absurdní prvek, který by narušoval vážnost. Té se přitom Moland vzdal, když šéfa mafie věčně prezentuje jako neschopného rozvedeného rodiče, který se při každém shledání hádá s bývalou manželkou, a výstředního snoba, který svou kancelář zabydlel výstavkou umělých rukou.
Míra úmrtnosti, kterou potrhuje grafické uctění památky každého zesnulého, se stává nevyhnutelnou příbuzností americkým filmům bratrů Coenů, kde je série více či méně směšných úmrtí filmografickým trademarkem filmařů. Nálada a styl se podobá, což poslouží jako doporučení případným divákům. Nepřítelem Boje sněžného pluhu je především čas. Zatímco první polovina se svižně veze vstříc krvavému finále, náhle zařadí jedničku a divácké očekávání se dostává do kolony v podobě druhé části. Scénář si pak vypomáhá i vysloveně násilně poslepovanou motivací, když ze dvou mafiánských poskoků udělá gaye. Je to nucená snaha o humor jedné scény, jako motiv by přitom plně posloužilo hluboké přátelství. Jako zbytečnou nadstavbu lze považovat i zapojení srbského klanu. Alespoň si i přes výhrady udržel slušnou míru zábavnosti.
