Grind House: Auto zabiják

0
17.6.2007 at 22:03  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Quentin Tarantino poslední dobou přichází s filmy, které si jen těžko najdou tolik fanoušků, jako kousky z jeho dřívější tvorby – řekl bych, že dokonce i příznivci „totálně kultovního“ PULP FICTION, kteří jej obdivovali pro jeho cynický humor, příznačné dlouhé monology a lehce absurdní dialogy plné dnes již plně zlidovělých (trochu protivně) hlášek, se po shlédnutí jeho poloviny GRINDHOUSE budou cítit poněkud zklamaní.

 

    Quentin totiž už v KILL BILLOVI mnohem víc než v předchozích filmech zdůrazňuje, kde všude se inspiroval a čemu zrovna vzdává hold – výsledkem pak mohou být černobílé pasáže, které v BILLOVI odkazují na staré samurajské filmy, ale zároveň plní i funkci kritiky filmové cenzury, a v nejnovějším Autu zabiják pro změnu spolu s dalšími charakteristickými atributy očividně citují provařené sexploitation dílko Russe Meyera FASTER, PUSSYCAT! KILL! KILL!. Lidé, kteří nemají ani základní ponětí o konkrétních filmových subžánrech a nikdy nic podobného neviděli, si zákonitě musejí při sledování Tarantinových „poct“ připadat trošku vedle. Jediné, co jim tak zbývá, je čekat na staré známé dialogy a černý humor, případně i tolik oblíbenou retro muziku. Ani já jsem většinu toho, co Tarantino vždy s oblibou během různých interview uvádí, neviděl – ale sem tam se člověk minimálně teoreticky může chytit. Samozřejmě by musel mít nakoukáno tolik jako náš „Mistr slova“, aby si (nejen) jeho nejnovější počin patřičně vychutnal.

 Grind House (Death Proof) Grind House (Death Proof)

    AUTO ZABIJÁK otevírá, stejně jako KILL BILL, dobovými logy, známými z tehdejší druhořadé tvorby (patřily sem ovšem i filmy ze zahraničí, totéž lze například vidět u 36. KOMNATY SHAOLINU) a patřičně old school a zároveň i cool písničkou, během níž téměř zbožně sledujeme z podhledu dlouhé nohy dívky, kráčející směrem ke své pohodlné pohovce (úvodní varování o nepřístupnosti dětem jsem záměrně vynechal). První cca polovina filmu se záměrně nese v duchu klasického braku (nikoli však Grindhouse programu, v těchto kinech se mnohdy promítaly i kvalitní a dodnes uznávané filmy) se všemi neodmyslitelnými škrábanci, vadami obrazu, trháním cívky a předčasného střihu. Bez problémů zachází i s dalšími charakteristickými postupy, mluvím teď například o tom, jakým způsobem kamera snímá rudě nasvíceného záporáka, když se poprvé objeví na scéně a pozoruje své budoucí oběti. Kurt Russell je ve své roli Kaskadéra Mikea (neptejte se, proč je Kaskadér s velkým:-) skutečně skvělý – mluvím teď ovšem hlavně o scéně v baru, kdy je vzájemná chemie s Rose McGowan takřka perfektní a není tu nouze o atmosféru, ani úsměvné napětí, pokud si něco takového dokážete vůbec představit. Kromě toho, že v barové části (je vhodné to tak nazvat, jelikož jde o nejlepší pasáž ve filmu) narazíme na poslední dobou trochu vlezlejšího Eliho Rotha, střihne si poměrně příjemnou (hlavně pro sebe) roličku i samotný Quentin, jehož práce v roli barmana spočívá hlavně v tom, že je doslova obložen svými herečkami a společně nezřízeně nasávají. Vyvrcholením této části filmu ale není první vraždění, nýbrž jemu předcházející tanec na klíně, doprovázený vynikajícím songem Down in Mexico.

     Po tom, co se vyřeší budoucí existence všech doposud zúčastěných dam (to abych nespoileroval tak přímo), končí de facto první část filmu, která se dá pokládat sama o sobě za uzavřenou a dělá tak z AUTA ZABIJÁK další dvoj-film, čímž se nám to začíná poněkud komplikovat. Jestli Tarantino prohlašoval svůj příspěvek do GRINDHOUSE za slasher, pak definici žánru splňuje právě tato část. Možná si maestro uvědomil kdo je a že nic nemůže jen tak podřídit tomu, co má rád, a začne si se svým dítkem trošku hrát (já vím). Zmizí škrábance i vady obrazu, hudba zůstává a vše začíná být trochu sofistikovanější – na filmu je navíc také znát, že jelikož u nás běží samostatně (podobně, jako byl prezentován na letošním festivalu v Cannes), byl doplněn o celý „missing reel“, tedy cca nějakých 20, 25 minut – a tím většina rozhovorů až nepříjemně nabývá nikoli jen na délce, ale i zdlouhavosti, a to hlavně vzhledem k faktu, že postavy nejen že řeší ho*no, ale řeší ho i nezábavně a Tarantinovi se tady překvapivě nějak nedaří. Dostatečně to ale kompenzuje obsazení, a tak v další partě dívek najdeme Rosario Dawson, Mary Elizabeth-Winstead či vynikající (jak se také potvrdí) kaskadérku Zoe Bell, která hraje samu sebe.

 Grind House (Death Proof) Grind House

     Film naštěstí nemá problém s tím vždy opětovně nabrat tempo a dočkáme se i vynikající akce, v níž figurují nejen Kurt Russell a výše zmíněná děvčata, ale hlavně i Dodge Challenger 1970, „ten samý, jako měl Barry Newman ve snímku VANISHING POINT“ (nahlas pronášené popkulturní odkazy byly vždy pro Quentina typické). Trochu rozpustilý závěr zřejmě přišel na svět stylem „už to nějak ukončím“, nicméně vtip nepostrádá a ani závěrečné titulky, v nichž už film přesahuje svůj původní záměr a dělá si z „dobového poctaření“ tak trochu legraci, rozhodně neurazí. Ve výsledku pak Quentin víceméně natočil něco, co by se dalo zařadit někam mezi jeden z jeho klasičtějších filmů a povídku ve ČTYŘECH POKOJÍCH. Pozitivum je, že se to plnohodnotnému dalšímu filmu blíží víc.

(8.5/10)

Autor: Jan Vejnar

Přečteno: 2712x

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Hostel II

Když jsem před časem recenzoval první díl této ultranásilné variace na exploitation filmy, byl jsem svým způsobem trochu šokován tím,...

Zavřít