Drákula: Neznámá legenda – utrpení nezkušeného upíra

Nejslavnější a nejobávanější vampýr v dobách, kdy pod odhalenou šíjí ještě nehledal krční tepnu.

Cesty Hollywoodu jsou nevyzpytatelné. Drákula: Neznámá legenda je filmová prvotina úspěšného režiséra reklam Garyho Shorea. Na scénáři se také podílela dvojice debutantů, Matt Sazama a Burk Sharpless, kteří podle všeho nemají s filmem vůbec žádné zkušenosti. Všem třem byla svěřena jedna z nejprestižnějších značek studia Universal, krvežíznivý hrabě Drákula, jenž na svém transylvánském panství hoduje na nic netušících poutnících. Mladistvá krev ale žádá mladistvý přístup, a tak se trojice nezkušených tvůrců vydala prozkoumat úplně počátky – samotné Drákulovo zrození.

Útěk před restartem je marný

Filmům o vrcholných obdobích legendárních (super)hrdinů odzvonilo. Zájem diváků a producentů se zaměřil na „origin story“, příběhy o jejich stvoření. Svůj příběh vypovídající o počátcích věhlasné značky obdržela většina nejslavnějších komiksových postav, sága Star Wars a hlavně britský agent 007. Na příkladu Jamese Bonda se nejlépe ukazují normy, jaké těmto dílům filmový průmysl připisuje. K postavě se staví revizionisticky, vědom si určujících pravidel fikčního světa a jeho divácké percepce. S těmito znalostmi ozvláštňujícím způsobem nakládá a mýtus představí z jiného úhlu, než jak byl doposud pozorován.

Výrazný musí být rovněž dojem „dozrání značky“ – díky sebereflexivnímu přístupu a nutnosti ukázat tvrdé začátky fikční svět zpravidla potemní a v pubertální mládeži vzbuzuje zdání, že nabývá na důležitosti a aktuálnosti. Takto revitalizovaná látka obvykle obsahuje mělká psychologická dilemata, dvojznačnost a alespoň jednu postavu s chraplákem. James Bond měl štěstí, ke kořenům se vrátil v nádherně nostalgicko-sebereflexivním Skyfall. Drákula to má svým stářím a počtem různorodých filmových adaptací těžší. Selhání bylo na dosah.

Ke kořenům mýtu

V patnáctém století vládne malé zemi Transylvánie valašský kníže Vlad III, potomek zesnulého Vlada II., slavného bojovníka Dračího řádu. Syn dostál jménu velkého válečníka, na bitevním poli nemilosrdně nabodával své nepřátele na kůly. Vlad III., řečený „Napichovač“, nedobrovolně vyrůstal na dvoře Osmanské říše a nyní s tímto impériem udržuje křehké spojenectví. Za příměří dostávají Osmané stříbro, jejich nynější požadavek ale překročil příhodnou mez. Od Vlada žádají tisíc bojeschopných mladých mužů a jeho vlastního syna, aby byl vychován stejně jako jeho otec. Vlad hledá zázrak, kterým by pomohl svému lidu. Jeho nadějí se stane přilehlá jeskyně, kde podle legendy sídlí vraždící monstrum – krvelačný vampýr.

Vlad III. byla skutečně žijící osoba a v roce 1897 se stala hlavní inspirací pro Drákulu Brama Stokera. Třebaže se ještě za jeho života popsaly jeho sadistickými zálibami dlouhé stránky (zejména ze strany jeho nepřátel), o upírských rysech není ani řádky. Ve spojení se Stokerovým textosběrným románem ale Hollywood našel přitažlivou záminku k novému origin story. Král vampýrů už není zrůda, ale člověk, kterého soužení lidu a vlastní rodiny dohnalo k obcování s černou magií.

Devadesát minut do zrození

Na příběh, ve kterém se hojně nakládá s abstraktními tématy, jako jsou láska, věrnost, zrada, válka, cesta, otcovství a další, je film překvapivě krátký. Končí po hodině a půl a zanechává dojem, že byl podivně přestříhán. Standardní přístupnost PG-13 odpovídá logicky – krátily se hlavně násilné scény, těch se ale i tak ve filmu vyskytuje poměrně dost. Otázka, co přimělo tvůrce natočit drahý film hraniční celovečerní délky, je ale nepodstatná. Podstatné je, že i v takto kompaktním tvaru dovede být Drákula: Neznámá legenda nepořádným a docela smutným snímkem.

Především má vypovídat o přeměně muže v nestvůru pro vyšší dobro, film ale tuto zprávu srozumitelně nezformuluje. Jak se v rozhodující scéně ukáže, celá válka s Turky je vlastně zapříčiněna Vladovou nerozvážností. Lásku k poddaným podřídí lásce k synovi a integritě rodiny – typicky hollywoodské a rozporuplné. Nic neříká, že Drákula nemůže být postava plná konfliktů, v tomto případě je to ale chvilkový afekt způsobený jednou nevhodnou poznámkou. Paradoxně, Drákulu nezrodil nevyhnutelný osud (vystupující v mnoha origin stories), ale jen chvilková špatná nálada.

Rodina je základ Transylvánie

Celým filmem prochází motiv nutnosti rodinné pospolitosti, zjevuje se ale příliš arytmicky a občas v nepřiměřeném množství. S příklonem k námětu je dobře obsazen Luke Evans, typově přesný archetyp hollywoodských měřítek dospělého muže. Třebaže ve scénách vnitřní trýzně herecky poněkud nestíhá (jako všichni ostatní), už jen svým vzezřením a základní obličejovou mimikou je dobrou otcovskou postavou. I když to není explicitně připomínáno, vzbuzuje zdání, že se za jeho tváří neskrývá monstrum, ale starostlivý otec. Je hlavním tahounem celé rodinné linie, a ač se to zdá banální, jeho přítomnost přispívá k účinku emocionálních scén. Luke Evans se po roli ve dvou dílech Hobitů může připravit na slušnou hereckou kariéru.

V ostatních ohledech se Drákula drží hranic těch nejprůměrnějších superhrdinských a fantasy blockbusterů posledních let. Jde o snímek zvládnutý, nikoli povedený. Spolehlivě zachovává vševidoucí naraci, díky krátké délce a přímočarosti děje snadno udržuje pozornost, například expozice je ale značně neúčinná, když Vladova mladistvá léta shrne v jednom monologu doprovázeném efektními 3D obrazy. A po velké bitvě, ke které celý příběh rozumně směřoval, se dopouští chyby a odvypráví ještě jednu akční sekvenci, zcela zbytečnou a méně povedenou než tu z předchozích minut.

Píseň ledu a ohně

Akční scény jsou proměnlivé kvality. První setkání s vampýrem z jeskyně je s použitím hororových stylistických postupů patřičně děsivé (funguje hlavně práce s hlasitostí zvukových efektů). Vladovy masakry na bojištích jsou naopak úžasně nezajímavé – zkušený kameraman John Schwartzman v nich aplikuje zmatený shaky-cam a užívá přebytečné polodetaily. (Skoro)finální bitva pak působí na ty části diváckého obecenstva, které se nemohou dočkat příští řady Hry o trůny, akorát stručněji a s otupujícím množstvím CGI.

Tím vazba na Hru o trůny nekončí. Prvního upíra, který z Vlada učiní Drákulu, hraje Charles Dance, samozřejmě známý jako Tywin Lannister. V klíčový moment filmu pak pronese větu „Let the games begin“, čímž touto (ne)zamýšlenou asociací nevhodně pošimrá bránici. Hudba připadla Raminu Djawadimu, ústřednímu skladateli seriálu a je naprosto nevýrazná. Film navíc obsahuje mnoho statických, ustavujících záběrů počítačem vytvořených pevností, hradů a stavení, kterých nikde jinde není tolik nadužíváno jako právě ve Hře o trůny.

Je muž, který je krvežíznivý, šťastný?

Revizionistické myšlenky, zdá se, byly vyčerpány už u základního konceptu. V užitých formálních a stylistických prostředcích režisér uvažuje jako každý režisérský rutinér. Obzvlášť vedle Drákuly Francise Forda Coppoly, který legendu aktualizoval daleko subtilněji a zahltil obraz mnoha kulturními odkazy, se Shoreův počin jeví velmi nedospěle.

Odkaz Neznámé legendy je výrazně zajímavější, než film samotný. Může se stát vstupním filmem série přezkumných pohledů na klasické hororové příběhy. Ačkoli se první (Já, Frankenstein) ani druhý pokus nezdařil, v dobách levných slasherů a found footage snímků lze zájem o vysokorozpočtový výpravný horor vnímat jako pozitivní událost. Nutností je ale angažmá zkušeného režiséra, který by z nápadu učinil opravdu kvalitní dílo. Zatím je v nedohlednu.

(5/10)

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022