Pan Nikdo

0
12.7.2010 at 12:43  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Spolu s titulní postavou si snažíme vzpomenout, jaký byl život, který ve své filmové úvaze o lásce a subjektivitě času chápe Jaco Van Dormael jako sled neustálých osudových rozhodnutí, která nezvratně mění naši budoucnost. Nespoléhejte na hod mincí a podívejte se na jeho úžasný film o trpké těžkosti bytí.

 

  Vzpomínky se s velkou oblibou stávají předmětem zájmu umělců napříč celým kulturním spektrem. Dost často jim bývá vlastní mozaikovitost a zmatenost, se kterou se postavy musí vypořádat, aby došli zdárnému vyústění filmu, které skýtá překvapivý moment. I Pan Nikdo na podobné bází funguje. Střípky se střídají s neobyčejnou kadencí, ale jejich smysl je zastřenější, než obvykle kvůli tomu, že na ně aplikuje i časovou nejistotu. Přesto si udržuje překvapivě srozumitelnou linii vyprávění, jež není těžké pochopit, ale jiná věc je přijmout pestrou paletu různých přístupů ke smyslu, vnímaní a existenci života.

 nobody_2 nobody_3

   Podívejme se podrobněji na důvod, proč je obsah zdánlivě komplikovanější, než u dalších podobných filmů (někteří zmiňují Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Fontánu, ale Pan Nikdo nehýří toliko originalitou, ani ryze filosofickým pojetím lásky, osobně mi spíš upomenul Haruki Murakamiho). Pan Nikdo se do vzpomínek noří jednak tak, že vytváří napětí mezi tím, jestli sledujeme události, které se staly, respektive se mohly stát (k tomu za chvíli), nebo jestli prožíváme život, respektive životy, které se mohou stát. Tudíž jestli se nacházíme v osmdesátých letech nebo v budoucnosti roku 2092.

 nobody_4 nobody_5

   V roce 1975 se narodil Nemo, je zvláštním dítětem proto, že jako jediný se před narozením, kdy si vybíráme rodiče, nedočkal andělského dotyku, který odebírá schopnost vidět budoucnost. Ze všech rodin si vybral právě tu, která se zdála být perfektní volbou, ale když mu bylo asi devět let, láska, která jeho otce a jeho matku spojovala, vyprchala. A tak se ocitl uprostřed největšího dilematu svého života, kdy si na nástupišti vlakového nádraží musí vybrat, jestli zůstane s otcem, nebo poběží za matkou v odjíždějícím vlaku.

 nobody_6 nobody_7

   V roce 2092 se svět dostal do bodu, kdy lidé neumírají, a poslednímu smrtelnému muži ťuká na dveře smrt. Jeho paměť je chatrná a on ani neví, jak se jmenuje. Své poslední dny tráví rozhovory s doktorem a mladým novinářem a vyprávěním svých vzpomínek, které se zjevují náhle a nejistě.

 nobody_8 nobody_9

   A druhý aspekt, který jako vír míchá přímočarostí, tvoří několikero paralelních linií, které Nemo Nikdo vydává za svůj životní příběh. Všechny stojí na několika málo rozhodnutí, které učinil. V prvé řadě, jestli zůstat s matkou, nebo otcem. Podruhé se dopouští nezvratné volby výběrem milostného objektu. Se všemi se Nemo potkal už za svého dětství. Nakonec však láska vyznívá s určitou hořkostí a tragičností, protože na rozdíl od běžného diváka, Nemo má možnost zakusit všechny možnosti a dojít toho, že láska je krásná, ale v každém případě v nějakém úseku svého běhu člověka zabolí. Dormael však není úplný pesimista a jedna z variant dává průběh šťastnému konci. Jestli se Nemo pro tuhle cestu skutečně rozhodl, respektive rozhodne, už divákovi neříká, ale naznačuje, že by v ní rád věřil.

 nobody_10 nobody_11

   Nejkrásnější je na filmu způsob, jakým pracuje s kamerou, střihem a hudbou, komponuje je do jednolitého celku, ve kterém si pohrává s žánry (komedie/romance/dokument/sci-fi). Hodně se pracuje s opakováním záběrů kvůli časové zmatenosti a následnému vysvětlení, což pracuje ve prospěch celku. Dává podnět k uvažování nad fungováním lidské mysli, jakých možností je schopna a co nám může ukázat. Manifestuje časový paradox představy celého života v jedné vteřině. Není to film jako jiné, které se v divákových vzpomínkách ztrácejí. U tohohle filmu se možná budete ztrácet, ale ve vzpomínkách zůstává.

 nobody_12 nobody_13

   Během sledování a dokonce i po odeznění posledního tklivého tónu klavírního soundtracku si nemusíte být jisti, co přesně jste viděli a jaký to má přesný smysl, ale je jisté, že Pan Nikdo využívá možnosti filmového média, vytváří koláž, ve které se jednotlivé motivy a proudy střetávají a rozcházejí a v některých momentech se dotýkáme filmového Kilimandžára. Pro Jaco Van Dormaela je to životní dílo a nejmistrovštější kus. Kdybych jednou dokázal vytvořit něco podobného já, asi bych už měl pokoj v duši.

(9/10)

Přečteno: 2292x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Dopisy pro Julii

Necháváte-li se rádi inspirovat filmem při výběru vaší dovolenkové destinace, italská Verona z Dopisů pro Julii láká každým políčkem filmového...

Zavřít