Bídníci – zbídačený muzikál držitele Oscara

0
8.1.2013 at 19:23  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Filmový muzikál je mrtev. Hooperovi Bídnici spíš umoří a unudí, než by chytli za srdce.

 

 Jean Valjean, Javert, Fantine… Světoznámé melodie a texty, tisíce repríz a miliony fanoušků po celém světě, muzikál, který se např. v Česku hraje už od 90. let, filmy, seriály a k tomu více než tisícistránková klasika Victora Huga – to je fenomén Bídníci (Les Misérables). Režisér Tom Hooper, jenž předloni získal Oscara za nejlepší film (Králova řeč), nyní svou verzí Bídníků přispěl do žánru filmového muzikálu. Obsadil do něj osvědčené hollywoodské hvězdy, jako je Russell Crowe, Hugh Jackman nebo Anne Hathawayová. Jak dopadly snahy vzkřísit skomírající žánr?

Intimita versus epičnost

  Úvodní scéna má sice epické rozměry – prší a kamera zabírá galejníky, jak tahají loď do přístavu, ovšem výsledný dojem kazí nekvalitní vizuální efekty, které jsou znovu patrné při řadě záběrů na větší celky, nehledě na lacině vypadající studiové kulisy a pocit, že poslední třetina se odehrává na malém plácku s pár židlemi, stoly jakožto barikádami a několika ochotníky.

   Z Bídníků čiší dvě tendence, které se však vzájemně nesnesou. Snaha o osudovost a velikost versus intimní příběh lásky na pozadí velké dějinné změny francouzské revoluce. Má to být stylizovaný muzikál, nebo syrové drama o nešťastnících? Režisér míchá obojí dohromady a ve výsledku jsou Bídníci sledem doslovných písní, které navíc jako dějové zkratky nefungují.

   Motivace postav jsou méně patrné, jejich minulost osekaná a niterné zpovědi formou zpěvu působí poněkud kýčovitě. Film se až otravně opakuje – mnohé scény se vzájemně podobají – a chybí mu vypravěčská sevřenost a promyšlenost. Např. Javert se vždy zázračně objeví tam, kde je Jean. Jejich vztah, který je pro Bídníky klíčový, se příliš nevyvíjí. Vykreslení Valjeanovi viktimizace je nedůsledné a posedlost obou hrdinů začne po chvíli nevyhnutelně nudit.

 bidnici_2


Pějme píseň dohola

  Bídníky lze prohlásit za protahovanou mizérii divákovu, a to nejen kvůli téměř 160minutové stopáži. Ztrápené postavy opřené o futra, dům nebo zhroucené na zemi zpívající o svých pocitech, citech a plánech působí vzdáleně. A to je vzhledem k velmi kontaktní kameře, která v maximální míře ve velkém detailu zabírá obličeje postav, poněkud paradoxní.

   Režisérský vklad filmu je minimální, byť se cení odvaha staticky zabrat protagonisty v detailu a nechat je odzpívat celou píseň, a to v pravé části obrazu, nikoliv uprostřed, a nemít ve scéně ani jeden střih (zpívalo se totiž naživo, žádné postsynchrony).

  Nečeká zde pestrobarevnost Moulin Rouge (2001) ani taneční dynamika Chicaga (2002), ale muzikál, v němž zazní jen několik mluvených dialogů, protože po většinu filmu slyšíme recitativ nebo zpěv.

 bidnici_3


Osvědčení herci-zpěváci?

  Hooper je pedant – ohlídal si vynikající kostýmy, masky (zkažené zuby, vrásky), rekvizity i herecké výkony, respektive zpěv, který je u většiny herců nečekaně dobrý, i když Hathawayová zpívala už v Zakleté Elle, Cohen ve Sweeneym Toddovi a Jackman na Oscarech.

 bidnici_4

   Croweův medový baryton je příjemný na poslech a scény s jeho postavou (Javert) jsou tím nejlepším hned po zábavném a groteskním duu zlodějů Thénardierů (Sacha Baron Cohen plus Helena Bonham Carterová, která ztvárnila snad už stou roli excentrické ženštiny v podivných šatech, což začíná být poněkud stereotypní).

   Hooper se filmovými prostředky ani nesnaží zakrýt divadelní původ Bídníků. Ze snímku je zcela patrná uzavřenost scén – postavy se pohybují na úzce vymezeném prostoru (jevišti) a kamera je nikdy neopouští. Zpracování několika písní však může působit inovativně (viz statické záběry, střihové montáže), nicméně většinou postavy jen prochází místností a kamera je následuje v těsné blízkosti.

bidnici_5

   Děj filmu působí řídce, protože postava pět minut zpívá o tom, že se zúčastní boje a v dalších slokách už se nové informace nedozvíme, a scéně potažmo příběhu pak chybí gradace. Herci se tváří náležitě expresivně a zpívají, jak nejlépe vzhledem k své omezené praxi mohou, avšak to k vynikajícímu zážitku zdaleka nestačí.

  Snad nejznámější píseň I dreamed a dream nešťastné Fantine v podání Hathawayové ani nemůže mít kýžený emocionální dopad, protože psychologie postavy je i přes délku filmu pouze povrchně načrtnutá – jinak řečeno než se s ní seznámíme, už se s ní loučíme.

 bidnici_6


Filmový muzikál ve slepé uličce aneb slovo závěrem

  Aby mě po pár desítkách minut otrávila téměř jakákoliv árie případně duet a v duchu jsem prosila o dialogy či finální zatmívačku, to jsem vskutku nečekala. Zcela subjektivně přiznávám, že jsem se na konci cítila, jako kdyby mě Hooper protáhl stokou jako chudáka Jackmana. Oproti jevištní realizaci nabízí film kromě snahy o osudové záběry, kdy kamera letí od postavy na střeše vzhůru k nebi nebo naopak shora dolů, snad jen déšť, bahno a ty zmíněné exkrementy.

(5.5/10)

Přečteno: 1803x

Marie Dostálová

Zamilovaná do kinematografie. Sledující zejména současnou americkou, evropskou, ale i asijskou tvorbu. Má nakoukáno mnoho kraťasů pro potěchu všedních dní. Kritická, avšak se slabostí pro fantasy. Nadšená málokdy, zato intenzivně. Poslouchající soundtracky, Čajkovského i rock. Milující různé seriály, drzý humor, modré nehty, větné rozbory a sáhodlouhé debaty. Na Moviescreenu od roku 2009.
Marie Dostálová

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Frankenweenie – mrtvého psa novým kouskům nenaučíš

Vrátil se prostřednictvím animace Tim Burton na výsluní? Frankenweenie je příkladem, kdy skládání poct zabilo dobrodružství.       Viktor není obyčejný...

Zavřít