Birdman – film z ptačí perspektivy

21.1.2015 at 18:26  •  Posted in Recenze by

Alejandro Gonzáles Iñárritu a Michael Keaton překonávají sami sebe. Novodobý Provaz má k prachsprosté atrakci daleko.

Skrz vytyčená omezení pociťujeme různorodost. Hranice jsou od toho, aby byly překonávány. Čistě spekulativně, něco takového se asi honilo mexickému rodákovi, režisérovi Iñárrituovi, když načrtl základní premisu Birdmana. Natočit film, který po náročných postprodukčních úpravách bude vypadat jako jediný kontinuální záběr. Vpravdě je to asi jedno z nejvzrušivějších omezení, jaké si může filmař určit. A žádný současně pracující kameraman nemá s dlouhými záběry takové zkušenosti jako Emmanuel „Chivo“ Lubezki, čerstvý držitel Oscara za Gravitaci. Všechno ukazuje na to, že jeho vitrínu na ceny brzy poctí další pozlacený plešoun.

image-5230e82a-0db4-4fe8-b931-eae1767929c71

 

Kariéra umírá na prknech

Kdysi slavný hollywoodský herec Riggan Thomson (Michael Keaton) má dost paběrkování na dávno zašlé slávě. Býval Birdmanem – superhrdinou blockbusterové trilogie, která mu přinesla místo na výsluní. S šedesátkou na krku a tělem, které svými slovy popisuje jako „krocana s leukémií“, se k němu ale Hollywood otočil zády. Ze sebelítosti přejde do útoku a hodlá na Broadwayi režírovat a hrát ústřední part ve hře Raymonda Carvera What We Talk About When We Talk About Love. Zatímco se premiéra blíží, Riggan se musí potýkat nejen s hlučným excentrickým ansámblem, ale i se svou minulostí, zhmotňující se v jeho hlavě s hlasem Birdmana, který ho vybízí k návratu k mainstreamové tvorbě.

Už jen první sekundy více než 100minutového nepřerušovaného záběru nás seznamují s uspořádáním Rigganova života. Malý neuklizený pokojík a uprostřed něj levitující postava, vzhlížející k bělavým paprskům vycházejících z okna. Načež nám chraplavý vnitřní hlas oznámí „We don’t belong to this shithole.“ A první pohled do Rigganovy tváře je příznačně přes zrcadlo, skrz něž můžeme za jeho zády spatřit zarámovaný plakát Birdmana 3. Vnitřní boj bytosti, kterou sužuj krize, je jedním z nejčitelnějších motivů filmu. Je nemožné nezachytit paralelu Rigganova soužití a upadající kariéry Michaela Keatona, jenž ztělesnil Batmana ve filmech Tima Burtona.

birdman-movie-review-e5f23596-f68d-4e7a-8965-57fdbb7a648f

Realita je ale o něco komplikovanější. Keaton byl vždycky hlavně komik a jeho obsazení do role komiksového idolu se ve své době setkalo s rozpaky. Jeho druhou nejslavnější rolí je také patrně Burtonův Beetlejuice. Dosazovat rovnítko mezi Riggana a Michaela Keatona vyžaduje tedy větší obezřetnost. Birdman ale nezůstává jen u tematizace Keatonovi herecké (a režijní) kariéry, obrací se k samotnému filmovému médiu. Tam začíná pravá rozkoš.

 

Kameramanská virtuozita pro naše nepohodlí

Letmá analýza děje prozradí, že nemáme co do činění s momentkou zachycenou v nepřerušovaném toku času, ale s poměrně standardně vystavěným syžetem. Postavy jsou představeny, jsme seznámeni s jejich určujícími vlastnostmi, vyprávění postupně propouští nové informace sloužící k odhalení Rigganovy minulosti a tak dále. Pravý um nastupuje ve chvíli, kdy se celý narativní oblouk musí vtlačit do omezení, která si režisér s kameramanem vytyčili. Je úžasné sledovat, jak plynule oko kamery přechází od jedné postavy k druhé a rytmicky nás zpravuje o jejich počínání bez potřeby stříhat. Co je na tom působivější je to, že v Birdmanovi se čas syžetu a filmové projekce nepřekrývá, Iñárritu s Lubezkim zaznamenávají události trvající několik týdnů. Kde a kdy tedy dochází ke skokům v čase, když je střih vyloučen?

Film se v těchto chvílích vydává dvěma směry. V prvním případě s sebou kamera trhne a někde mezi několika políčky filmového obrazu se skryje třeba celý týden. Tento stylistický trik připomíná klasický hollywoodský narativ, kdy rychlý střih může přemostit tematicky nebo kompozičně spřízněné scény. V druhém případě kamera švenkuje od stimulu přes „neutrální“ součást scény k stimulu jinému. Absolutní neměnnost neutrálního prostředí vyžaduje od diváka jistou dávku důvěry. Může se navíc stát, že se kamera odvrátí od herce a v příštích vteřinách ho najde zcela jinde. Následkem je, že jsme nuceni vnímat tvárné prostředky média. Vyvstává před námi dílo, do něhož je nemožné se ponořit, protože nám připomíná svou vykonstruovanost.

dressingroom

Teprve tím se Birdman naprosto zásadně odlišuje od souborů formálních a stylistických pravidel definujících klasický hollywoodský styl. Svou virtuozitou nenechá diváka uvelebit se do sedačky a nutí ho s obrazem komunikovat. Daleko více než obvykle. V této taktice zcizujících prostředků nezůstává jen v rovině kameramanské práce. Zmíněné odkazování na paralelu Riggana a Keatona je dalším dílem skládačky. Riggan je navíc obdařen, zdá se, jistými nadpřirozenými schopnostmi a protože nejsou ničím logickým ve filmu motivovány, je na nás, abychom se tázali, zda jde o hercovy snové představy, realitu nebo umělecký prostředek, jakým Iñárritu přibližuje Rigganovo duševní běsnění. Film je také obdařen mimořádně povedeným hubením doprovodem výrazně reagujícím na zvraty v ději. Přestože to není jakkoli nové, jen málokterý snímek nakonec ukáže bubeníka skrytého v kumbálu, bez jakéhokoli rozumového precedentu (náhlý přechod od nediegetické hudby k diegetické je dalším zcizujícím prostředkem).

 

Všeobecný úpadek s úšklebkem na tváři

Takový materiál pochopitelně skýtá obrovské herecké příležitosti a jen úplný ignorant by dnes nevěděl, že ansámbl Birdmana je a bude vynášen do nebes minimálně do konce oscarové sezóny. Michael Keaton je brilantní v poloze herce, režiséra, otce i schizofrenika, o nic horší není ani Edward Norton jako poněkud nafoukané divadelní eso Mike Shiner. Nortonův výkon je zřejmě jeho nejlepší od doby, co před šestnácti lety nosil na prsou vytetovaný hákový kříž. I zbytek obsazení je přesný – Emma Stone se výborně poprala s nejnáročnější rolí své kariéry, Naomi Watts je tradičně výtečná a ani Zach Galifianakis není jen pro smích. Ztotožnění s postavami ale neprobíhá hladce, kvůli na sebe stále upozorňující formě zůstávají hlavně figurkami na hrací ploše, která je však ohromující.

Birdman5

Birdman je černá komedie a nutno říct, že nejeden gag obvykle stojí právě na střihu. Jelikož ten je zde absentující, převažuje hlavně „trapný“ humor, který postavy uvrhává do zahanbujících situací, jejichž komický účinek je právě v uzemněných dialogových výměnách a trapném tichu. Dočkáme se ale i usměvavé fyzické potyčky, v níž potřebný prostřih na nehybně přihlížející údržbáře nahrazuje trhnutí kamerou. Komedie zvolenou formou rozhodně neutrpěla.

Epilog na komiku naopak zcela rezignuje. Není nic depresivnějšího, než ukázat, že sejmutí jedné masky je vlastně nasazení masky jiné a že ze začarovaného kruhu slávy a úpadku nelze vystoupit. Přestože se jedná o nejodlehčenější počin Alejandra Gonzálese Iñárritua, nevinné pobavení ani povznášející pocit se nedají čekat. Birdman je nejen nečekaně depresivní, ale také rafinovaný, a to do takové míry, že se vrací k divákovi a nutí ho vnímat filmové médium – jeho sílu stejně jako nedostatky, jeho omezení stejně jako bezbřehost.

(9/10)

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Birdman or (The Unexpected Virtue of Ignorance)

Režie: Alejandro González Iñárritu, Scénář: Alejandro González Iñárritu, Nicolás Giacobone, Alexander Dinelaris, Jr., Armando Bo

Hrají: Michael Keaton, Edward Norton, Emma Stone, Zach Galifianakis, Andrea Riseborough, Amy Ryan, Naomi Watts

Žánr: komedie drama, Země původu: USA, Stopáž: 119 minut

Premiéra: 22. leden 2015

birdman-theatrical-poster

Marek Koutesh