Cesta – zfilmovaný Cormac McCarthy potřetí

0
6.5.2010 at 21:33  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Vylisovaná adaptace o cestě otce a syna napříč zpustošeným světem nenabízí žádnou přidanou hodnotu. Právě kvůli ní byla kniha tak zvláštní.

 

   Zemi zasáhla neznámá katastrofa. Jestli v ní má prsty sama příroda nebo nepokorný člověk, nevíme a není to ani důležité. Všechny věci a všechny hodnoty – všechno se zhroutilo, jako se rozpadly technologické výdobytky civilizace. Tady nemají žádnou cenu. Naopak za prosté jídlo se platí životem a přežití je jedinou náplní dní. Co když ale život není jenom o přežívání? Co když odloučení od ostatních lidí bylo největším přešlapem? Co když nic není na jihu, kam jeden otec se synem putují a tlačí vozík s věcmi? A jde o to někam dojít, nebo naplnit svou roli v životě – třeba být správným otcem?

 road_2 road_3

„Vstal s prvními náznaky šedého světla; nechal chlapce ještě spát a šel k silnici. Seděl na bobku a sledoval krajinu na jihu. Ticho, pusto, bez Boha.

Chlapec se pod přikrývkami otočil. Pak otevřel oči. Ahoj, táto, řekl.

Jsem tady.

Já vím.“

  V podobném duchu je napsána celá kniha Cormaca McCarthyho (autor Tahle země není pro starý, Krása divokých koní), jako je tento krátký úryvek z prvních stran. Vyznačuje se jednou nesmírně důležitou vlastností – úsporností. McCarthy nevykresluje postapokalyptický svět za pomoci květnatých souvětí plných barvitých pojmenování. On literární formu přizpůsobuje situaci, kterou popisuje. V tom vězí i jistý problém při snaze převést originál do filmové podoby, jehož jsem se od začátku natáčení bál. Ačkoliv byl materiál svěřen do rukou skromného filmaře Johna Hillcoata a hlavní role se ujal herecký mág Viggo Mortensen, není snadné se vypořádat s faktem, že jedinečnost a poutavost knihy stojí velkou měrou na svébytné literárnosti. Postavy nemají jména, mluví úsečnými, krátkými větami bez uvozovek, vyhýbá se použití pestré škály slov, které v prázdném světě bez hodnot nemají místo. Filmaři dělali, co mohli, ale v kinematografické řeči nenašli vhodný ekvivalent této literární úspornosti.

 road_4 road_5

   Nemohu ale hovořit o prohře, na to je Cesta zručně natočeným filmem, který pracuje s mnoha důležitými tématy. Nad nimi ční hlavně role otcovství. Zatímco k matce a její úloze se McCarthy a Hillcoat staví spíš skepticky, protože je to ona, kdo dítě odmítá a kdo volí snazší cestu smrti ve světě bez budoucnosti. Dítě tak zůstává na starost otci. Zatímco v dnešní době je při výchově otec figurkou značně rozporuplnou, protože v době internetu není ani jaké zkušenosti a vědomosti předávat, ve světě zničeném katastrofou získává svou ztracenou důležitost a vede synka k správnému životu. Nakonec se však divák neubrání dojmu, že i když dítě bývalý svět nikdy nezažilo, dokáže být (snad díky tomu) mnohem víc lidské ve světě, kde se tato vlastnost vytratila s narůstajícím hladem a nutností jakéhokoliv přežití. Otec ho naučí přežít, naučí ho, jak v případě nutnosti ukončit svůj život, naučí ho nikomu nedůvěřovat, ale sémě naděje v podobě správného člověčenství v něm klíčí samovolně, skrze nevinnost dětství a schopnosti nenechat se pohltit zmarem nového společenského uspořádání.

 road_6 road_7

   V obecnější rovině však příběh Cesty funguje i jako drsná metafora života. Stejně jako otec se synem ve filmu někam směřujeme, jdeme. Nevíme přesně kam. Nejprve se musíme odpoutat od matky a pak od otce, abychom začali žít vlastní život, který je nekonečnou cestou nikam. Velmi nebezpečnou, kde nevíte, komu můžete důvěřovat, ale nesmíte dovolit, aby nedůvěra obehnala naši duši ostnatým drátem, který zabrání lidskému kontaktu.

   Navzdory tomu, jak McCarthy šetří se slovy, jsem si vždy dokázal vytvořit velmi chmurnou vizi světa, velmi šedého, kde všechno působí mrtvolně a bez života, uschlé stromy i rezavějící auta, všudypřítomná špína se lepí hrdinům na paty i jinde. Ale hlavně popílek, který se neustále snášel k zemi, budoval velmi silný dojem, protože znesnadňoval viditelnost, ze všeho činil stíny a hrozbu stavěl na krok od vás. Film se sice drží odstínů šedi ve všech podobách a na všem, ale připomíná to jen lehké přítmí způsobené bouřkovými mraky, stejnými jako jsou i dneska nad Prahou. Hillcoat natočil silně umělecký film, který se v apokalyptičnosti nevyžívá. Velkých digitálních záběrů je poskrovnu, místo právem dostává komorně pojatý vztah otce a syna. Hlavní zásluhy v této dvojici si připisuje Viggo Mortensen, který se svým postavám vždy plně propůjčuje a tentokrát je reminiscencí Christiana Balea v Mechanikovi, ale i mladý Kodi Smit-McPhee předvádí slušný výkon. I když skromnost výrazových prostředků může být v jeho případě spíš vina mladého věku a mála zkušeností.

 road_8 road_9

   Filmu ani v nejmenším nevyčítám jeho nedějovost, nebo že se přísně drží vyprávění a motivů knihy, ale vadí mi, že si neporadil se základní esencí knihy. Zároveň není stejný jako ostatní strašlivé vize budoucnosti (naposledy Kniha přežití), ačkoliv je ze všech nejstrašnější právě zachyceným všudypřítomným strachem. Film si nenachází vlastní cestu v tom, jak divákovi předat slova. Občas zvolí vnitřní dialogy odpovídající literárnímu textu, většinou ale jen tichou scenérii. Ta je vizuálně působivá a doplňuje ji skromná klavírní hudba, nicméně jí chybí výpovědní hodnota a přesahující vliv na podstatu samé kinematografie. Kniha dostala Pulitzerovu cenu. Že film nedostal Oscara, se ale nedivím.

(4.5/10)

Přečteno: 2035x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Kick-Ass

Jsem slušně vychované děvče, ale musím to říct. Tohle byl eRkovej totálně ku*evskej nám*d! . A všichni pseudofanoušci, co máte...

Zavřít