Rádoby životní komedie, v níž se Woody Allen a jeho múza Scarlett Johansson nechávají zastoupit párem nepovedených napodobenin.
Tento film na první pohled připomíná situaci s adidaskami a vietnamskými tržnicemi. Ty boty vypadají úplně stejně jako v kamenném ochodě a člověk má pocit, že se ty oficiální od „levných padělků“ ani moc neliší. A pak zjistí, že dneska už se stejně všechno vyrábí v Číně a nejspíš na tom pracují i ti samí lidé. Stejný pocit mám z Užívej si, co to jde. Vypadá to totiž jako okopírovaná parafráze na Woodyho Allena. Divák se musí ptát, kdo by byl tak hloupý, aby zkoušel takhle špatně napodobovat Allena? Sám Woody Allen, vážení.
Samozvaný newyorský génius Boris Yellnikoff je intelektuál nejvyšší jakosti. Ať už se baví s kýmkoliv, vždycky tak dělá s vědomím zbytečnosti našich životů. Před tisíci lety stejně jako my chodili po Zemi staří Řekové a bavili se nejspíš o podobných kravinách. Kam se dostali? Je z nich prach a z nás taky bude jednou prach, tak proč s tím nežít. Z tohoto přístupu lze snadno vyvodit, že Boris není člověk společenský a ani společnost ho sama nevyhledává. Jeho (slovy lidí, kteří jsou krátkozrací, aby viděli jeho pravdu) věčný pesimismus a zahořklost jsou jedinými společníky na cestě do hrobu. Do momentu, kdy na něj z odpadků vybafne podezřelá dívčina z nábožensky založeného jihu. Přes všechnu nepravděpodobnou neuskutečnitelnost se do něj zamiluje. A i když razí Boris od začátku do konce heslo „užívej si, co to jde“, divák vůbec nemá dojem, že by se tím řídil. Naopak, svůj život přizpůsobuje svým domnělým nemocem, nikoli otevřenosti novým impulsům. Přesto se s ní dá dohromady. Žijí sice intelektuálně bohatý život, ale vcelku nudný. On sám moc dobře ví, že jak se rozpadá všechno, tak se zákonitě musí rozpadnout i tento vztah.
Celou dobu je člověku jasné, že postava Borise je Woody Allen a krásná dívka Scarlett Johansson, ale místo nich se před kamerou pohybují jiní lidé. Proč? Protože Allen a Johanssonová jsou až příliš velké extrémy – jeden maximálně ošklivý, druhá maximálně krásná. To je kombinace, které by jaktěživ žádný rozumný, ba ani idealistický člověk neuvěřil. A tak tu máme průměrnější dvojice. I ta je postavena na silném kontrastu, ale ten není tolik propastný, abychom ho s lehkou nadsázkou nepřijali jako možný… jste-li ochotni přistoupit na Allenovu hru, ve které z kombinace stařecké zahořklosti a schopnosti vtipného glosování činí piedestal zájmu žen. Na druhou stranu totiž nelze pochopit (není objasněno), proč by se nějaká dívka (řekněme naivní blondýna toužící po americkém snu) měla zamilovat do těchto neatraktivních kvalit, aniž by ze sebe nedělala hloupou holku (i když manželé Paroubkovi budou z tohohle filmu doslova na větvi – ať žije sexy mozek).
Nechci nijak shazovat intelektuální šarm scenáristy a herce Larryho Davida nebo přirozený půvab Evan Rachel Woodové, ale v tomto komorním a někdy až toporně divadelním představení jim byly přiřknuty nezáviděníhodné role. Být pouhými náhradníky, být průměrnější. Jejich výhodou je, že Johanssonová by v roli vypadal trochu přestárle a Allen by jakoukoliv vážnost shodil svým neurotickým herectvím.
Ostatně typickými proprietami a myšlenkovými proudy by to byl pouze a jen další z řady allenovek, které se opakují jako kolovrátek a kvůli zhoršující se senilitě nedokážou bryskně bavit. Co si budeme povídat – že lidstvo je druhem k zahození a na vymření ví každý, kdo umí víc než malou násobilku. Ozvláštňujícím prvkem se zde stal vypravěč vědoucí o tom, že je ve filmu. Davidova postava Boris ví, že se na něj dívají lidé a promlouvá přímo k nim, pohled upřený do kamery, zatímco všichni ostatní nechápou, na koho mluví. Když tato hra s divákem začne hned od první scény, očekával bych větší plán, nějakou snahu o reflexi kinematografie a vyprávění. Ovšem potenciál zůstává nevyužit s tím, že se nás o své reálnosti snaží přesvědčit fiktivní postava, dále že momentů, kdy se obrací k divákovi, je málo a že nakonec nemají vůbec žádný význam. Vychází z toho prázdná snaha změnit způsob prezentace vypravěče, ale na půl cesty se zarazí a radši se soustředí na falešně intelektuální žvatlání. Dvojpříběh v Melindě a Melindě byl v tomto ohledu nápaditější.
Kromě toho se v průběhu děje objeví spousta nepochopitelných a zbytečných poznámek bez pointy – jako když má dojít k sexu mladé dívky a chlapce a ona poznamená, že by měla s sebou mít viagru. Copak ji mladý muž potřebuje? Což takhle spíš kondom, hmm? A stejně šílené je zakončení, ve kterém navzdory smyslu a životnímu světonázoru filmu každý najde to své, a všichni jsou šťastní. Po tom všem to vypadá jako nerozvážné rozhodnutí někoho, kdo po nepochopitelném svazku s hloupoučkou dívkou ztratil veškerý svůj intelekt a vyznání nevyhnutelného konce. Snad tohle neměla být autobiografie podstaty Woodyho Allena. Použití náhradníků a neustále protimluvy nejsou nejlepší prostředky.
