Australský herec Russell Crowe natočil film o Australanovi, který se místo hledání vody s proutkem vydává najít své syny pohřbené válkou.
Režisérské debuty slavných herců přitahují pozornost už z podstaty své hollywoodské senzačnosti. Je to něco jiného než debut kdejakého nýmanda. Naopak víme, že taková osoba už mohla nasát zkušenosti s těmi nejlepšími režiséry, a co se naučili z přímé zkušenosti, mohou zopakovat ve své vlastní práci. Russell Crowe, duší Australan narozený na Novém Zélandu, se tak zařadil po bok svých kolegů, kteří překročili profesní Rubikon a zkoušejí své osobní charisma, které jim vyneslo herecký věhlas, přeměnit v dostatečnou režijní energii, která jim pomůže, aby jejich výtvor neskončil mezi snaživými pokusy, o které nezakopne ani klokan.
Zrovna z Austrálie se totiž vydává na svou dobu na dalekou cestu i Joshua Connor. V první světové válce ztratil všechny tři syny, kteří padli v boji proti Osmanské říši na Gallipoli. Krutá rána osudu, která venkovský pár připravila o potomky, hluboce zasáhla jeho i manželku. Své truchlení dokázal zvládnout a soustředit se na práci, při níž dovede s proutkem vycítit zdroj pitné vody a v místě vyhloubit studnu. Na duši jeho ženy ale zanechala ztráta nepřekonatelný bol, který nezahladí ani předstírání, že chlapci žijí. Joshua tak přislíbí, že přivede chlapce domů. Ač smířen s jejich smrtí, doufá, že zajistí jejich pozůstatky pohřbené v některém z mnoha hrobů na bojištích v Gallipoli. Na místě se setkává s armádní byrokracií, komplikovanými osudy místních lidí, které pronásledují stejná životní trápení, a také čelí kulturnímu střetu.
Melodrama? Oblačno až polojasno
Cesta naděje není melodramatický kýč, jak by mohly napovídat záporné reakce nebo hřejivé marketingové balení. Milostná zápletka je totiž tak akorát umírněná podobně jako ostatní projevy emocionální palby. Russell Crowe pochopil, že pakliže by se ubíral zhola lacinou cestou, ztratil by těžce vybudovanou reputaci, která mu při čistě hereckém angažmá získala tolik fanoušků i obdiv kritických diváků Gladiátorem nebo Čistou duší.
Neznamená to ale, že by se film vzdal nároku působit na divákovy city. Možná proto se v očích některých nezachránil úplně, ale do látky se Crowe vložil odvážně a odhodlaně. V mnoha momentech dílo vyvažují i drastické obrazy, čímž zanechává velmi nepříjemné pocity z válečných plání. Válečné běsnění tak jako v jiných romantizujících historických velkofilmech je nahlíženo jako kruté, strašlivé a zbytečné. Umírání při zteči na nepřítelovy zákopy je krvavé a bolestivé.
Nepřítel podle cestovního pasu
Sám příběh se ale odehrává de facto v mírových časech, konflikt mu tak vyvěrá z přetrvávajícího kulturního napětí mezi vítěznými Turky a stále přítomnými návštěvníky zemí britského impéria. Nutná spolupráce mezi jednotlivými vojsky při ohledávání bojiště v Gallipoli způsobuje pnutí, které snadno propukne v nenávist, když na místo zavítá civilista jako Joshua. Zároveň se mimoděk stává svědkem nespokojenosti mezi Turky a sleduje i pokračující boje, které Turci svádějí s Řeky. Snímek nezbytně zjednodušuje realitu, ale v místě ukazuje různé podoby společenského stavu. Croweův film sice nejde do hloubky, ale ani nemůže. Stále totiž vypráví osobní příběh otce, který přišel o děti a nezajímá ho velká politická hra.
Dílo si rádo vypomáhá trochu účelovými frázemi, ale jejich přítomnost nezapleveluje celé vyprávění. Snadno se však nabízí vmést Joshuovi do tváře, že sice dokáže najít vodu, ale ne vlastní děti, což samozřejmě film pro potřeby vyprávění převrátí a Joshua dovede využít své nadání při pátrání po synech. Jiným případem je cukrování mezi Joshuou a pohlednou recepční (Olga Kurylenko) z tureckém hotelu, v němž se ubytuje. Vypráví se totiž o tom, že když přijde rodina nápadníka na návštěvu, podle toho, jaký je nápoj – jestli sladký nebo hořký, dává budoucí manželka najevo, jestli se sňatkem souhlasí. Lehce sladkobolné, když dojde na praxi, ale pro film to představuje funkční zkratku, jak se vypořádat i s romantickou linií a přitom ji nadbytečně neprosazovat. Film nezapomíná, že se hledají v prvé řadě synové.
Ostrá kamera, zvučná hudba
Russell Crowe se při tvorbě svého debutu obklopil zajímavým tvůrčím kolektivem. Jako slabší článek vypadá dvojice nepříliš zkušených scenáristů Andrew Knight a Andrew Anastasios. Dovedli mu dát zajímavé detaily a zároveň udržet celistvost záměru, o který filmu jde, ale nepřekračují hranici plynulého vyprávění. Větší oporu ale poskytují skladatel David Hirschfelder a kameraman Andrew Lesnie. Hirschfelder stvořil vkusný hudební doprovod využívající nenásilně exotickou povahu děje, který by byl pro nás cizokrajný, už když by se odehrával v Austrálii. Pro stejnojmenný film Baze Luhrmanna dokonce hudbu skládal. Lesnie si potom vydobyl renomé jako kameraman Petera Jacksona, který s ním strávil všechna dobrodružství ve Středozemi. Je sice trochu paradoxní, že krátké výjevy z bitev v Cestě naděje nejsou tak zručné, ale to může vyplývat spíš z produkčního nastavení. Jinak s kamerou kouzlí svůdné záběry, kam se jen vrtne.
I když z režijní pozice na to má právo, i tak nemůžeme Croweovi připsat všechny zásluhy za pozoruhodné detaily ve výrobě, kterými film obohatil. Prostě proto, že musíme pamatovat na podíl tolika lidí z různých profesí. Třeba i střihově je totiž film nápaditý, dovede probouzet některé záběry ojedinělým spojením obrazu a nesouvislého zvuku nebo si užít pomalé, melancholické momentky. Můžeme i bez proutkaření konstatovat, že se Crowe od svých známějších režisérských kolegů něco přiučil a dokázal s těmito znalostmi natočit působivý snímek, který by sice snesl větší lehkost, přirozenější vrstevnatost a sebevědomější náturu, z ostudy si ale Crowe hlubokou studnu kopat nemusí. Kde navíc nezvládá jako režisér, nastupuje se suverénním hereckým výstupem.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Russell Crowe, Scénář: Andrew Anastasios, Andrew Knight
Hrají: Russell Crowe, Olga Kurylenko, Jai Courtney, Isabel Lucas, Yılmaz Erdoğan, Cem Yılmaz
Žánr: drama/válečný, Země původu: USA/Austrálie, Stopáž: 111 minut
Premiéra: 26. března 2015
