Tato ruská fantasy má hned dva problémy – Noční hlídku a Timura Bekmambetova.
Až donedávna by každý nad ruským filmem ohrnul nos jako nad komunistickým paskvilem. Přesněji do doby, kdy byla v Rusku natočena Noční hlídka podle veleúspěšné knihy Sergeje Lukjaněnka. Všichni napjatě hleděli se zraky upřenými na východ, zda-li odtamtud nepřiplachtí něco podobného. V porovnání s Hollywoodem extra levný velkofilm. Otázkou je, zda-li si Noční hlídka tento status zaslouží. Přes její nezměrné kvality a zásluhy totiž víceméně zprasila knižní předlohu a vizuální triky ve velkém používala k samoúčelné přehlídce. Denní hlídka jde ještě dál.
Jak jsme v Noční hlídce zjistili, Anton Goroděckij se pokusil smazat svou minulost, ale kvůli všem možným konsekvencím, které nám Bekmambetov v upravené verzi knižní povídky předkládá, nakonec vlastně zjistil, že skutečně existuje magie a on sám se ke skupině těch hodných – Světlí, přidal. Vír osudu je však v příběhu silnější než vír vanoucí jako kletba nad Světlanou, a tak se opět setkal se svým synem, v té době už školou povinným chlapcem, a souhrou náhod se z jeho syna má stát velký Temný. Denní hlídka tuto linii příběhu dále rozvádí, přičemž do ní přimotává tajemnou křídu osudu, jež má moc změnit osud, a pak problém Antona s jistým Temným, který zabíjí jiné Temné tak, aby byl ze zločinů obviněn Anton. A jednou z variant ochrany je výměna těl.
Timur Bekmambetov je údajně vizionářským režisérem, to se mu určitě nedá upřít, ale trochu se ve své slávě ztrácí. Vizuální efekty jsou díky nějakému tomu penízu v Denní hlídce ještě kvalitnější, Timur přitvrzuje v obsesi hollywoodským stylem a ještě více se ztrácí ve scénáři, jehož tvorbu si značně ztížili naprostým překopáním priorit postav ve srovnání s knihou. Jediným pojítkem tak je tajemný předmět – křída osudu, se kterou se můžete setkat v obou médiích.
Skoro se během sledování filmu může zdát, že si z původní knihy vzal tu tohle, tu támhleto a vše to pospojoval v co nejlíbivější produkt. Nedá se mu upřít, že na euroasijské poměry se může poměřovat s Hollywoodskou produkcí velkofilmů, ale nechává se jimi jen inspirovat, nýbrž dokonce ovlivňovat, protože v Denní hlídce nejde ani tak o příběh, který je zamotanější než Rubikova kostka, jako o představení publiku možnosti ruské kinematografie. Pokud se něco Bekmambetov přiučil od minulého dílu, tak je to práce s digitálními triky. Nejsou tak viditelně špatné (středověký souboj v Noční hlídce vs. útok na pevnost v Denní hlídce) a nejsou jen samoúčelnou předváděčkou (přehazování auta v Noční hlídce vs. jízda autem do hotelového pokoje).
Všemožné kamerové otáčky, rychlostřihy a barevné filtry, za které by se nemusel stydět ani Michael Bay v rannějším věku, kupodivu dávají alespoň trochu prostoru hereckým výkonům. Nejsou sice emocionálně mrazivé nebo suše zábavné, ale určitá úroveň je vidět. I když budete mít občas problém zorientovat se „kdo je zase tohle“. Každopádně nikdo ze staré party neměl s první adaptací knihy problémy, a tak se všichni s pár novými tvářičkami vracejí tak, jak je známe. Pokud někdo tentokrát opravdu vynikne, tak je to Viktor Verzhbitsky, který více prohlubuje svoji postavu šéfa Denní hlídka aka Temných a dělá z ní nejen výstřednějšího pána v typickém domáckém oblečení, ale také bez problému nahněvaného velkého mága. Naproti tomu vůdce Noční hlídky Geser v podání Vladimíra Menshova zůstává stále upjatým a nudným patronem bez potřebné jiskry respektu v očích. Antona, hlavního hrdinu, ztvárňuje Konstantin Khabensky se stejným zápalem jako v případě Noční hlídky a navíc mu dodává lidštější rozměr, což se ale v závěrečném střetu, který připomíná sraz extremistických skupin, zdá zhola zbytečné.
Závěr:
Na Denní hlídku se bez diskusí dobře kouká a člověka udivuje, že když mohou Rusové, tak proč něco nezkusíme my, ale nedoporučoval bych ji fanouškům knihy, kteří reptali už u Noční hlídky.
